Poznatky

24. ledna 2016 v 18:16 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head

Tenhle poznatek už je starý jako Metuzalém a na tomto blogu už vás ho asi unavuje ho pořád dokola číst, ale přesto... Lidi si často honí ega nad jinými lidmi, zejména nad tím, že mají jiné zájmy a že jsou dřívěji narození. Honí se ega, že se narodili v devadesátkách a že zažili onu generaci bez sociálních sítí. Říká to každej, je to jak masová hysterie. Pane bože! Ten věčně se opakující cyklus, že staří nadávají na mladé, který už popsal snad i Shakespeare. To tu bylo i za lovců mamutů, ale co mi vadí jsou ty blbosti čím to obhajují. Jo no, všichni chodili ven, hrát si na písek, na prolézačky, hrát vybiku (mimochodem nejhorší hra vůbec, to radši GTA. Všechny počítačové hry světa jsou méně brutální než vybíjená.) Ne nikdo nekoukal furt do mobilů, nikdo neseděl doma u počítačů, nikdo nekomunikoval přes internet. Jsem raně devadesátové dítě a od začátku svého existování v kolektivu svých vrstevníků, 90% dětí nečetlo a hrálo počítačové hry (živě si pamatuju jak se na tím naše učitelka ve třetí třídě rozčilovala), nebo sedělo u televizí a koukalo na různé podvratné seriály a filmy, chlubilo se novým play stationem nebo jinou věcí co tehdy frčela, už v první třídě někteří hodně rozmazlení jedinci se ve škole chlubilo s novým mobilem s krásnou módní vysílačkou a ve třetí třídě už ho měli skoro všichni. Mimochodem nedavno jsem se dívala na staré fotky ze Skauta, kam jsem chodila a viděla jsem tam geniální fotku, 5 dětí na sedačce ve vlaku a každé drží v ruce svého mobilního mazlíčka, pro tuhle dobu už naprosto trapné věci, ale my jsme se tím zabavili hodiny. Na mé poměry se skoro nic nezměnilo, sociální sítě se postupně budovaly taky, akorát jiné než ksichtkniha. Jediné co se změnilo je úroveň techniky a grafiky a jiných věcí. Jo chodili jsme ven, jako chodí děti ven teď (vážně lidi to vy nechodíte ven, když nevidíte ty uřvané spratky venku) a vnímám pozitivně ty spousty zážitků, protože já vlastně nikdy ani nebyla ten počítačový typ, co sedí u her. To spíš poté co mě sežrala introverze a pubertální samota jsem byla ten co hltá knihy a denní světlo mu moc neříká. A generace předtím měla zas jiné věci, kvůli kterým byla doma a nezapojovala se do kolektivu, nebo se jimi bavila v mhd. Všichni jsou furt stejný, ať si budeme hrát s klacky a kameny nebo s iPhony.

Mám úchylky na všechny trapně infantilní věci. Když jsem byla malá, tak jsem paradoxně vůbec nebyla infantilní a dětinská. Neměla jsem ráda pohádky (samozřejmě, že nějaké ano, ale myslím, že jsem se docela dost brzy emancipovala od těch nejvíc trapně dětinských), neměla jsem extra moc plyšáků a ani nějaký přehnaný vztah k zvířatům. Jak odbila dvacítka asi si to snažím nějak vynahradit, koukám na animované filmy, kupuju různé oblečení s roztomilými obrázky a můj vztah k zvířatům je asi takový, že další level už je zoofilie a co je nejhorší kupuju si všelijaké blbosti, které cílí asi na podobně nevyspělé jedince jako já. Jako jsou omalovánky a všechny ty destrukční deníky. Další úchylka,která s tím souvisí je papírnictví. Většina dospělých jedinců vůbec nechápe co mě může na papírnictví fascinovat. V dětství jsem byla děsný lajdák, neořezané tužky rozsypané v tašce, sešity s oslími rohy, polité učebnice, děsivé písmo... Teď se vyžívám v psaní do vlastnoručně vyzdobených sešitech, všechno si zapisuju do diáře, všechno mám založené v nějakých deskách, na všechno mám lepítka a tak dále. Nejhorší ze všeho je, že se u nás otevřel nový obchod, Tiger, který dokonale skloubil obě mé závislosti.


Jak moc jste citlivý? Chtěli byste někdy vypnout všechny emoce? Nebo naopak to, že nemáte emoce vám připadá jako nejvíc strašlivá věc? Asi všichni víme, že všichni citlivý lidi hrozně prožívají rozchody a nešťastnou lásku obecně. Jsou lidi co to dokážou prožívat roky. Jaký má vlastně ta bolest smysl v našich životech? Většina bolesti přece má nějaký smysl, i většina emocí, pomáhají nám chápat každodenní svět a orientovat se v něm. Já jsem náladová, přecitlivělá, hysterická... no každý tomu říká jinak. Možná za to může ta kupa hormonů, kterou do sebe musím cpát, možná můj temperament protože jsem do morku kosti melancholik (když se kouknete na ten graf, tak jsem ta tečka úplně vlevo nahoře). V některých věcech jsem paradoxně hrozně prázdná, jakoby bez duše, emocí, citů... Zdá se mi často sen o domě, který je úplně prázdný a já v něm musím žít a já z toho snu nějak cítím, že ten dům jsem já a mám z toho takový úzkostný pocit. Chybí mi toho spousta co lidi mají a spousta mi toho přebývá, jinak řečeno mám o kolečko víc.

Je to už týden, co mám za sebou zkouškové. Zkouškové je pro mě spíš zkouška zvládání stresu, toho věčného tlaku, že něco nezvládnu, nestihnu, že se někde ztrapním. A ono se to potom vždy povede a já to nějak ani nestíhám registrovat a vždy se divím proč a jak jsem to zvládla, když jsem pro to skoro nic neudělala. Nejsem moc chytrá ani okouzlující, jen mám štěstí, na tyhle věci kolem školy asi nejvíc. Když jsem potom na oslavu chtěla zajít na sushi a ještě na pár nezdravých věcí, které mám ráda a pak se mi stala podivná věc, při které jsem si připadala jako zfetovaná, málem jsem usnula v kavárně a pak v autobuse (nikdy nespím v autobuse), nepomohlo mi skoro litrový kafe a nemohla jsem se pořádně hýbat. Přišlo mi to zvláštní, protože o zkouškovým normálně jím a spím a řekla bych, že se nepřepínám, všechno mi musel udělat psychický tlak, nebo nějaká tajná přísada v jídle. No ale o tom jsem nechtěla... Jak se učíte, když se potřebujete něco naučit? Učíte se něco, ikdyž už nestudujete? Učíte se rádi? Jak nejlíp vstřebáváte informace? Pomáhají vám ty všemožné barvičky,lepítka a podtrhávání? Pomáhá vám praxe? Pomáhají vám grafy? Mně pomáhá mluvení, diskuze, opakování nahlas... vše spojené s hlasem. Pamatuju si také pasáže z knih a přesné repliky, toho co kdo řiká, zvlášť pokud to má pro mě nějaký význam (pochopitelně). Když někam jdu a seznámím se s někým novým, nepamatuju si jak ty lidi vypadali, ani jak se jmenovali, ale do detailů co říkali. Ve škole platí, čím protivnější učitel, tím líp se mi jeho přednášky vryjí pod kůži, při písemce si pak stačí v hlavě pustit jen imaginární diktafon.

Řeknu vám, číst znovu Harryho Pottera je fakt utrpení. A zároveň závislost. Tolikrát jsem už ty mé drahé salátové vydání trápila, nechápu, že mě to furt baví. Na tý knize něco je. Netvrdím, že je to nejhodnotnější dílo světové literatury, ale má něco v sobě. Smutné je, že už bylo překonáno novým veledílem youtuberky Zoelly, které nechci vidět ani z rychlíku, protože je mi jasné, že není prodáváno pro jeho jakékoliv kvality, ale pro kvality slečny na obálce. Tento způsob spisovatelství se mi zdá poněkud nešťastný. Náš youtuberský počin vůbec nekomentuju, co jsem slyšela tak v té knize byly dokonce gramatické chyby a kvalita opravdu žalostná. Ehm.

Myslím, že jsem sama k sobě velice tolerantní člověk. Když si to tak schrnu, tak nemám rozhodně ideální postavu (podle principu ani gram tuku), ale nemám problém chodit v plavkách. Na pažích mám pozůstatky vznešené keratozy pilaris a nedělá mi problém nosit jakékoliv oblečení, představa, že bych chodila jen s dlouhými rukávy... Mám spousty modřin, jizev a nijak je neskrývám. Proč bych vlastně měla. Copak když svoje nedokonalosti budu skrývat, skryju je sama před sebou? Budou je lidi brát líp?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. ledna 2016 v 18:38 | Reagovat

Skvěle napsaný článek! Souhlasím s tím "stěžováním si", slýchávám to denně kolem sebe, až je mi z toho špatně (avšak nevylučuji, že i já jsem to dřív neříkala). Člověk by měl zkrátka přijmout život takový, jaký je - lze si ten vlastní přizpůsobit podle svého, bez ohledu na to, jaké století se píše.

2 May May | Web | 24. ledna 2016 v 19:28 | Reagovat

Jizvy jsou dobrý. Hlavně na ramenou, na rukách a na obličeji.

3 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 24. ledna 2016 v 19:38 | Reagovat

[2]: :-D Kvůli jizvě na obličeji by se velký procento lidí bylo schopný zasebevraždit (harry potter asi není dost cool). Já zas tak hnusně obří jizvy nemám, jen koleno, ruka a záda.. vcelku spíš neviditelný.

4 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 24. ledna 2016 v 19:39 | Reagovat

[1]: Právě za facebookový děcka můžou stejně jen rodiče se slabou vůlí...

5 stuprum stuprum | Web | 24. ledna 2016 v 20:22 | Reagovat

[4]: Málo se válčí, proto FB.

6 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 25. ledna 2016 v 10:49 | Reagovat

Poslední odstaveček mi hodně dal, zvlášť "Copak když svoje nedokonalosti budu skrývat, skryju je sama před sebou? Budou je lidi brát líp?". Trpím vitiligem, tedy ztrátou pigmentu, všude možně po těle se mi tvoří bílé fleky, takže vypadám trošku jako obrácený dalmatin. Dřív jsem to hystericky skrývala, dělaly mi špatně pohledy a otázky. Poslední rok, dva, jsem se na to už ale úplně vykašlala. Já už jsem s tím smířená a jak to přijme všeobecné okolí už je mi celkem jedno.
A našla jsem se také v tom s papírnictvím. Moje sešity na základce vypadaly katastrofálně, kašlala jsem na jakoukoliv grafickou úpravu, byla jsem ráda, když jsem našla nějakou píšící propisku. Ale teď velká krása, všude lepítka, milion zvýrazňovačů a barevných gelovek. Jak tobě pomáhá hlad, tak u mě je to zrak. Takže spousta barev, spousta.

7 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 25. ledna 2016 v 11:08 | Reagovat

[6]: Chtěla si říct hlas a ne hlad, ale ten překlep mě donutil zamyslet se nad tím, že by někomu skutečně pomáhalo se před zkouškou vyhladovět. :D

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 5. února 2016 v 9:36 | Reagovat

V Tigeru prodávaj brutálně nekvalitní hadry napnutý na rámu a snaží se to vydávat za plátno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama