Every day

18. října 2015 v 21:55 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Když ono z toho týdne má smysl jenom neděle a pondělí. Já mám narozdíl od ostatních pondělí ráda. Nechápu ty trika s nápisy I hate mondays. Jo jsou neoriginální. A neztotožňuju se s nimi. Mně se pondělí celkem líbí. Všechno teprv začíná, mám dostatečnou zásobu spánku (z víkendu a ve škole začínáme v půl desáté) a ještě na mně neleží žádný tlak a žádná tíha povinností. To středa je horší. Středa je nejhorší. Zrušila bych středy. Jakmile se týden posune přes druhou polovinu, už máme naději, už máme cíl, že bude líp. Středa je blivajz.





Tenhle týden byl hektický, pilně jsem cvičila své ochablé svaly, angažovala se ve škole, sestavila skoro metrovou klec pro své drahoušky a našroubovala jim tam i poličky (což je premiéra, protože já obvykle nedělám žádné kutilské a montovací práce), zprovoznila jsem tiskárnu, taky jsem ve škole předvedla další projev.

S těmi projevy se to má tak: Máme ve škole jednu velmi specifickou učitelku. Trápila nás už minulý rok na managementu a teď nás trápí na dva předměty neboli moduly. To jsou marketing a sociální komunikace. No minulý rok se vyznačovala hlavně tím, že všem nadávala do debilů ze zvláštní školy, když někdo mluvil potichu, nebo nesrozumitelně obvykle si z něho utahovala. Nutno říct, že já,co mluví docela dost potichu a huhlavě,jsem jí nikdy nevadila, takže je také možné, že jí vadí lidé tak nějak osobnostně nebo vůbec. Teď když nás převážná většina, asi 70% odešla, nebo byla vyhozena, nás bere asi jako ty lepší a silnější/ chytřejší a je na nás docela hodná. Ale zas se projevuje jinak. Na tu sociální komunikaci si s ní cvičíme řečnění a projevy. Obvykle hodinu začínáme rozcvičkou, kdy dýcháme a různě blábolíme abychom procvičili jazyk. Pak každý dostane nějaké téma a jde k tabuli řečnit. Nějaký ochotný spolužák měří čas a další ochotný spolužák natáčí vybraného nešťastníka při projevu a potom se videa někam sdílí a rozebírá se ten jeho projev. Ale to jen pro ilustraci. Asi chápete, že stydlivější lidé z toho mívají osypky. Ale chápu to. Takhle to v životě prostě chodí a chodit bude. Minule začala vykládat něco mimo. Kritizovala farmaceutický průmysl a i jedno očkování, které má asi skoro každý. Prý nám pak něco bude, že to ví od kamarádky z laboratoře. A pak ještě o breathariánství. Což doufám, že byl jako vtip.

Cestou na další hodinu na to přišla řeč a dvě spolužačky se o té "výživě z vesmíru" začaly bavit. A jedna začala mluvit,ehm jako by to chtěla propagovat. Prostě věřila, že ti lidé opravdu nejedí, protože jsou odhodlaní a prostě nějak přesvědčí svůj organismus aby nechtěl přijímat potravu. Ach jo. Byla jsem z toho rozčarovaná. Byla jsem vychována v téhle konzumní, ateistické a provědecké společnosti (jen to nějak nálepkuju) a když prostě slyším podobnou věc můj mozek řekne: blábol! Nemůžu za to. Ale jinak jsem docela tolerantní. Klidně vám i uvěřím, že existují něco jako duchové, něco jako démoni, něco jako bůh. Ale tohle vám prostě věřit nebudu. Ani pro to neexistují věrohodné důkazy, co jsem si tak vyhledávala tak nejvěrohodnější důkazy existují, že skutečným breathariánem je ten indický mnich, co s tím přišel nejdřív. Sice je to přírodně nemožné, ale zas málokdo vydrží skutečně tak dlouhou dobu bez potravy po dobu sledování. Zatímco ta druhá paní, ta australanka, co se k tomuhle směru hlásí prý po dvou dnech pozorování zkolabovala na dehydrataci. No tak promiňte, ale tohle už je výsměch. A největší výsměch je, že vám o tom někdo vypráví ve škole, která má mít určitou úroveň a vypráví vám to tam vzdělaný člověk. Ale jak říkám, jsem asi omezená.

Už zase se objevila ta nepříjemná část povahy, že odsuzuji lidi, protože to někdy prostě nejde. A taky odsuzuji to aby nám ve škole vyprávěli takovéhle alternativní názory. Protože důvěřiví lidé si je můžou vzít za své. A protože jejich názor by nás neměl zajímat. Protože učitel má být přirozenou autoritou a to po tom co řiká určité věci nemůže. Prostě ve škole jenom objektivně. A hlavně něco málo naučit.

Rozčiluji se nad blbostmi.

Chci se s vámi podělit o jeden sen. Už se mi dlouho žádný nezdál. Tedy nepamatovala jsem si žádný. Protože si obvykle pamatuji sen z doby kolem šesté ranní a to ve všední dny normálně vstávám. Ale tehle byl fakt silný. Celý den jsem na něj musela myslet a měla jsem z něho husí kůži.

Byla jsem někdo úplně jiný. Přibližně osmnáctiletá, krátkovlasá zrzka. Měla jsem dva bratry a jednu sestru. Bydleli jsme ve velkém bytě v paneláku. Měli jsme příjemnou kuchyň oblouženou dřevem. Byli jsme rodina, taková ta idylická. Táta hrozně rád vařil a byl to vtipálek. Byl to takový ten táta, co si ho asi každý kdy přál, pokud se někdo kdy snižoval k tomu aby si představoval jiné rodiče. Ta holka byla takový ten klučičí typ, ale co jí to sluší. Štíhlá a pružná, taková Twiggy. Bratry si nepamatuju, ale vím, že jsme si dělali naschvály. Možná nám bylo i míň jak osmnáct. Ta holka byla ale zároveň já. Byly jsme dvě v mé hlavě jako v nějakém blbém filmu o schizofrenii. Vše jsem dělala s ní a sdílela s ní myšlenky. Ale já věděla, že je něco špatně. Bylo to tak idylické, že muselo být něco špatně. Věděla jsem, že je to sen, ale nevěděla jsem nic o svém skutečném já. Jen jsem věděla, že se musím probudit. Ale probudit se nešlo. Bylo to jenom horší a horší, setrvávat v tom divném, idylicky neskutečném světě.

Až jsme se jednou objevili v místě mého bývalého bydliště a já byla zase já. Všichni byli tak o patnáct let starší a tatínek byl mrtvý. Celá rodina mi děkovala za to, že prostřednictvím mé duše a mého snu se mohli s tatínkem opět shledat. Všichni mě objímali a bylo to dost divný. A potom jsem viděla hlavní hrdinku, mé bývalé já. Vypadala úplně jinak, byla jsem překvapená, že je to ona. Z krátkých zrzavých vlasů byly dlouhé hnědé a z postavy "twiggy" obrovská masa a gigantická prsa. "To jste vy?", zeptala jsem se. "Ano, v mládí jsem byla zrzavá.", vysvětlila mi. A dlouho mě s brekem objímala a já cítila její špeky a prsa přes vytahanou šusťákovou bundu a vůbec mi ten pocit nevadil. Ale cítila jsem z ní jistý smutek a bylo mi to vše nějak líto. Potom jsme si řekli, že se za rok zase shledáme a rozloučili jsme se.

Toť vše. Dost zvláštní a dost nepopsatelné na ty divné pocity.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Renyu Renyu | E-mail | Web | 19. října 2015 v 17:08 | Reagovat

Středa je můj nejoblíbenější den v týdnu, ts :D
Ale hrozně se mi líbí tvůj styl psaní~ ^^

2 May May | Web | 19. října 2015 v 21:17 | Reagovat

Existujou sny který tě děsej tak moc, až si během nich musíš uvědomit, že vlastně jen sníš. A začít sama sebe přemlouvat že se dřív nebo pozdějc vzbudíš. Ale probuzení nepřichází. Tak tě napadne, jestli to náhodou neni skutečnost. Jenže pak si vzpomeneš že minulou noc jsi usínala ve svý posteli, tak jak ses dostala sem, a proč se dějou tyhle věci?

3 Nebulis Nebulis | Web | 20. října 2015 v 17:52 | Reagovat

Středa je hrozná. Ale paradoxně nestíhám čtvrtky.

4 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 20. října 2015 v 19:31 | Reagovat

[1]: Ach jo, jak můžeš. :D Děkuju.

[2]: No a ve snech si právě nikdy nepamatuješ začátek snu. :D

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 27. října 2015 v 21:59 | Reagovat

Jo, takové ty sny, kdy jsi úplně někdo jiný a žiješ úplně jiný život jsou strašně zvláštní... mám po probuzení takový divný pocit...

Tu brethariánku Australanku znám, prý do toho pila občas "jen kávu a pomerančový džus"... To mě vážně dostalo, jak jsem to četla...

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 12:04 | Reagovat

Monday, Monday
So good to me.
Monday morning
It was all I hoped it would be.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama