Srpen 2015

Protékající síra

26. srpna 2015 v 23:07 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Obsah mé peněženky se každým dnem krátí. Je to zvláštní, protože už přece po dlouhé době mám nějaký příjem. Ukázalo se, že je to ještě horší, než když jsem žádný neměla. No je to hrůza. Obzvlášť, když jsem zjistila, že mám nejspíš potkaní problém a taky velký problém sehnat peníze na blížící se cestu. To že nemám peníze na blížící se cestu je docela punk. Vůbec nevím, kde na ni vezmu. Čas se krátí a brigádu se mi nedaří sehnat. Když už nějaká je, tak překvapivě nemůžu. Je to k vzteku, zvlášť když je to taková nabídka, kde by vám zaplatili v podstatě za nic. Prostě smůla. Takže to buď někdo zasponzoruje, nebo už si v práci nedám ani polívku. A to jsem se už naučila na polívkách docela dobře přežívat. Já teda nikdy moc neobědvala, ale kompenzovala jsem si to tím, že jsem znásilňovala automaty na žrádlo a tam se přecpávala těma hnusnýma bagetama. A polívka to je plnohodnotné jídlo za 30,- A já polívky zbožňuju, tedy ty v kterých nejsou brambory (takže tak 60%),hlavně vývary. Naplánovala jsem si jak se budu stravovat, až budu bydlet sama. Každý týden uvařím kýbl vývaru, stanu se už na to mistrem a budu to jíst dokud se to bude dát jíst a dokud se to nepřejí. A když nebude vývar, bude rajská, cibulačka, hrachovka, čočkovka, cokoliv. Polívka je geniální jídlo. Nechápu, že jsem její půvaby neobjevila dřív. Jako malá jsem je nesnášela, byl to povinný taneček před hlavním jídlem a než jsem se k ní odhodlala obvykle vystydla. Na mém polívkovém wishlistu je ramén, ta japonská polívka, známá z animovaných seriálů.

Ano jídlo je bezva. Moje zářiová cesta bude bezva. Sice nevím kde na ní seženu zbývající finance a jedu tam se spolužačkama, co je vlastně neznám, teda seděla jsem s nima celý semestr, ale to vůbec nestojí za řeč. Ve škole se člověk s druhým vůbec nepozná. To víc člověka potkáš za jeden večer v hospodě, než za jeden semestr ve škole. Smutná pravda. A není to jen alkoholem. Já sama si připadám ve škole jako nanejvýš nepravděpodobný člověk. Je to nesmysl, ale nevím jak to vyjádřit. A to jsem ve škole stokrát společenštější než v hospodě. V hospodě někdy i hodinu sedím a mlčím. Ale nejsem to já a není to dobrovolná blízkost s těmi lidmi, jenom tak přežíváme, něčemu se smějeme, o něčem se bavíme, pijeme kafe, hrajeme nějaké hry. A pak hurá domů. Asi ve všech těhle formálních vztazích je něco takového. Ale ta cesta bude fajn. Co mě štve je možná to teplo co tam bude. Jsem člověk alergický na tyhle vedra. Škoda, že jsem absolutní opak člověka alergického na sluníčko. Nemám se na co vymlouvat.

Buď máš rád léto nebo zimu, jinak jsi jenom hysterický kretén co si furt stěžuje. Jo možná to jsem já. Léto=vedro=migrény, zima=mrazy=migrény. Jenže! Před zimou se jde schovat. Před vedrem ne. Umím lyžovat, umím bruslit na docela obstojné úrovni. Neumím žádný letní sport krom plavání. Nesnáším sníh, ale v téhle době už je sníh naštěstí vzácností. V zimě jsou Vánoce, což znamená volno a nějaké ty dary a na podzim mám narozeniny. Na podzim začíná škola a já můžu odůvodnit shopaholické záchvaty v papírnictví. V lednu začíná Nový rok a já můžu začít spoustu věcí od znovu, například psát deník, psát snář, začít cvičit. A diáře... V létě můžu sedět na lavičce a chlastat (což teda skoro nedělám, ale možnost je fajn), můžu sedět na lavičce bez chlastu v noci a jen tak kecat. V létě můžu procházkovat. V zimě mám z procházek migrény a v horším případě omrzliny. A v létě jsou prázdniny, které mě nutí se nehorázně flákat a pak toho litovat. No nic léto je fajn, ale tak do 25 stupňů maximálně. Takže vítězí zima ( i když se steskem po lavičkách a procházkách). A nebudu na ní nadávat, možná až jednou, dvakrát napadne sníh.

Jeden důležitý člověk je na mě naštvaný. Nevím co mám dělat, připadám si jako při rozchodu. A to to zdaleko neprožívám jako rozchody. I lidi co bydlí patro pode mnou ví, že jsem se rozešla. Minule jsem skončila na policejní stanici a rozbrečela jsem se jim tam, avšak z úplně jiného důvodu, než jsem tam byla. Pak na mě koukali jako na největšího slušňáka, co se bojí, že je na policii. A já v tý situaci brečela kvůli bezvýznamný hádce, už ani nevím kvůli čemu. A tohle je daleko malichernější než moje hádky a rozchody. Ale mám kvůli tomu ten stejný pocit. Jako protékající síra. Eh. Dostávám se k tématu týdne. Mít rád vs. milovat. Není tam rozdíl. Když už tak míra hysterie. Aspoň u mě. Jo je to moje vina, ale jak se to vezme. Je to blbost. A asi to neskončí. Může skončit kamarádství co trvá dvanáct let kvůli takové blbosti? Nemůže a nebo může a tak se to asi stát mělo. Kašlu na to.


Odvaha nebo pošetilost?

23. srpna 2015 v 23:02 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Občas tak zkoumám lidi na internetu. Ti co píší blogy, natáčejí vlogy, zveřejňují svoje fotky, dávají nám nahlédnout do svého soukromí. A někdy hodně hluboko. Většinou jsou to takzvaní: " ti co se na to hodí". To znamená: krásní, bohatí, extrovertní lidé s dokonalými životy. Rádi se nad jejich životy zasníme... Někdy je to až takové moc umělé a ze sladkosti oněch výlevů nás bolí zuby. Ale to tak asi má být. Vedlejší účinky sladkých životů, možná malé nakopnutí ať si jdem založit vlastní takový dokonalý život. Napadlo by vás někdy jak by vypadal, kdyby jste zveřejňovali jenom jeho hezčí části? Jenom ty dobré, kde vypadáte dobře, jste vyspalí, namalovaní, učesaní, s dobrou náladou. No a pak se objeví výjimka co potvrzuje pravidlo. Hloupost tohle úsloví, co?

Prostě někdo kdo se tomu vymyká. Není krásný a má beauty blog, nebo beauty youtube kanál. A tím nemyslím jenom nějakou holku z davu, nebo někoho, kdo se zdá ošklivý jenom mně. Nebo ráda bych, kdyby se zdál ostatním krásný, ale vidím, že v porovnání se svými kolegyněmi, je dost slabý průměr. Nebo točí ony videa a víte, že už to dělá dlouho a furt se mu třese hlas a je tam znát ta nervozita. Je tam znát, že je to točené a prostě tak.

A pak ještě hodně bolavá věc. Ty ženy, dívky, holky, co mají profil na fotopátračce a ehm nemají na to. Malé tajemství: já tam mám také jeden nepoužívaný profil a taky na to ve větší míře nemám. Ale aspoň tam nemám fotky, kde se fotím v koupelně ve spodním prádle, takže to nevypadá tak lacině a pošetile. No ale ty slečny, co tam občas nacházím... Já i beru, že fotomodeling není o kráse, že i "hnusnost" je potřeba, protože umělecká fotografie není o tom udělat ze slečny princeznu, ale ukázat fotografovy emoce, názory, myšlenky a šokovat, oslovit publikum. Vemte si třeba Saudkovy modelky. Většina žen od profesionálního fotografa očekává, že z nich udělá princeznu. A to je právě ten problém. Problém mužu je, že jsou zas ve většině prasáci a chtěj si vyfotit nějaká ta prsa. A uprostřed je pak deziluze.

Ale o tom jsem nechtěla mluvit.

Mluvím o tom, že se na určité činnosti cpou úplně opační lidé, ti co se na ně absolutně nehodí. Možná se zlepšují, ale upřímně v některých věcech se asi ani zlepšit nedá. Nezměníte sami sebe.

Nechápu je. Ale svým způsobem je obdivuju. Že maj tu odvahu. Protože to je sakra odvaha. A super sebevědomí. To jim závidím. A to už vůbec nemluvím o těch lidech, co se na internetu projevují jako arogantní kreténi. Já mám pár kandidátu, co si občas pustím a řikám si u toho: "To je tak dobře, že jsi za obrazovkou. Já jsem tak ráda, že už se nemusím potkávat s puberťákama a nejsem v pubertě. Ježiš, ti lidi jsou tak blbí." Prostě hloupost vládne světu a já jsem někdy překvapená, že jí lidé neskrývají a dokonce se s ní chlubí.

Neberte to nějak zle. Každej ať si dělá to co ho baví a je souzen jinými. Mě to jen fascinuje. A vůbec si myslím, že s fashion blogama se teď roztrhnul pytel a s youtuberama zrovna tak. Ten kdo je opravdu dobrý se možná prosadí, ale 90% už ne. Ztratí se, možná se i ztrapní. Stejně se jen pokouší o to, čeho už někdo dosáhl. Stejně tak se přemnožily fotomodelky. Kdo nemá nějaké "profesionální fotografie"? Ty profesionální fotografie co se ztratily v moři profesionálních fotografiích. Hledat kvalitu je jako hledat jehlu v kupce sena. Ale o kvalitu je třeba se občas snažit, pořád lepší, než se prezentovat fotkou z mobilu ve spodním prádle. To je totiž hrůza.

Někomu to přece všechno projde, protože je krásnej, bohatej a extrovert. Trošku i exhibicionista.

Pan Démon

14. srpna 2015 v 15:13 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Je to pán, co žije uvnitř mé hlavy. Má červené holínky, šlachovité údy a výraz jako Joker.Ale to je jedno, může být tisíckrát jiný, záleží na vás. Na podobě nezáleží. Sedí uvnitř, v skořápce od ořechů a chechtá se. Ve skutečnosti je naštvaný. Naštvaný na svou malost a na svou podřízenost. Daří se mi ho držet zkrátka v jeho malém vyhnanství v skořápce od ořechů. On je ale šílený. Jiný být ani nemůže.

To on může za migrénu a nespavost, za nezdůvodnitelné neduhy. Někdy si ho nevšímám, ale občas ho slyším šeptat. Má krásný hlas. Jak by ne, zlo v té nejsurovější podobě nás láká, zvlášť když pochází od nás. A zlo vždy pochází od nás, od pokryteckých, lidských bytostí.

Můj démon je ale malý ošklivý skřet, spráskaný jako pes. Živí se alkoholem, živí se drogami, živí se závislostmi, živí se závistí, žárlivostí... lidskými hříchy, lidským pokušením. Můžeme ho nechat hladovět, ale nikdy ho úplně nezabijem. Když zničíme jeho, zničíme i sami sebe.

Můj má nejradši skleničku vodky, nebo rumu, je to démon alkoholový. Nadvládu si urval jen třikrát, avšak pokaždé to bylo velké klopýtnutí a výstraha pro další příště. Poprvé ze mě udělal zhýralého idiota, nikdy jsem netušilo, že můj démon nemá žádné zábrany. Podruhé málem zničil jeden důležitý vztah. A potřetí ze mě udělal psychopata a surovce. Nejsem taková, nikdy bych to neudělala já.

Absurdní...

Jasný pan Démon. Už poznám jeho stopy. A přitom někdy stačí tak málo...

Někdy se objeví jen tak. Cítím ho v hlavě a nemůžu ho vyhnat.

Zkopaný tvrdou martenskou svědomí, choulí se ve své skořápce, ve svém ghettu a směje se. Je skrz na skz škodolibý. A asi má plán.

Svého démona si nevybíráte. Ale to máloco.

Ani ho neznám. Nevím jak se jmenuje. Asi se budu muset někdy zeptat.

Jak se jmenuje ten váš?

Nápadník #1

14. srpna 2015 v 14:33 | Bezejmenné Esko |  Jistá forma narcismu
Rozhodla jsem se, že jsem budu psát o týpcích co se mě snaží sbalit a o jiných individuích co mě oslovují na ulici. Protože, za prvé je to sranda a za druhé oslovujou mě jen naprosto nepoužitelné existence, že mi nad tím zůstává rozum stát. A tohle je skoro první hashtag v životě.


Ha, ha...

6. srpna 2015 v 11:20 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Tohle téma asi vymysleli pro mě, celá tahle rubrika "anoing music in my head" je plná emocí a jiných blbostí jako celá moje osobnost. Teď mi dochází, že to koresponduje s http://potopena-ponorka.blog.cz/1504/silenosti-ci-veci-k-zamysleni, ale o tom jindy. Jsem ztělesněný přecitlivělý člověk, což bude asi tím, že do sebe dost cpu různé hormony, ze zdravotních a jiných důvodů. I když citlivá jsem byla vždycky a ani jsem nějak moc netrpěla potichu, i když furt mám na sobě určitý krunýř, který ze mě dělá flegmatika pro určité lidi. Ale nejsem jeden z těch lidí, co na sociální sítě píšou jak strašně trpěj každej den a musí si nasazovat úsměv a smát se a nikdo by do nich to trpění neřekl. Já se s tímhle neobtěžuju, když se chci rozbrečet tak se rozbrečím, když mi není do smíchu, tak mi není do smíchu a nenutím se do toho. Teď jsem si vzpomněla na jednu slečnu, co jsem s ní dřív byla na táboře. Nedavno jsem narazila na její instagram, zaujal mě, tak jsem jí začala sledovat a dost mě překvapily její příspěvky. Když si na ní vzpomenu byla to typická nevybouřená puberťačka, furt se něčemu smála, dělala si z lidí srandu i na hranici šikany, byla arogantní, otravná, extrémní extrovert, tak trochu namyšlená. Neumím úplně definovat její chování, akorát vím, že bylo někde úplně jinde, než jak se prezentuje na instagramu. Přidává docela kvalitní fotky a k nim píše dlouhé odstavce svých citových výlevů. Kde píše, že je strašně nešťastná, nikdo o tom nemá tušení, musí se každý den přetvařovat, jinak by toho někdo mohl využít, každý se jí směje a má neuvěřitelné problémy, zlomené srdce (nejspíš) a tak různě... Neříkám, že její příspěvky nemají hlavu a patu, ale přijde mi to takové ironické. Proč se tak kurva lidi chovají? Proč ze sebe dělají něco co nejsou aby zapadli mezi další takové blbce? Nebo se neumí chovat jinak a na sociálních sítích se jen litujou? Nebo se třeba změnila? I když takovým způsobem se nemůže člověk změnit. Z protipólu do protipólu.

Ale zpátky k tématu. Furt bulím a když ne tak se topím v nějakých podivných depresích. Jede to v takových podivných vlnách a cyklech. Poslední rok dva, jsem byla relativně šťastná, nepamatuju si tyhle divnostavy, období předtím to bylo možná ještě horší Maniodepresivní nejsem, fakt bych totiž chtěla zažít ten stav mánie, kdy se vám všechno daří a věříte si tak, že dokážete téměř všechno na světě. Ne, že by se mi nikdy nic nedařilo, ale jako superman se opravdu necítím a euforické pocity bez příčiny nemám. Někdy bych chtěla vypnout všechny ty emoce a moct logicky, pragmaticky, normálně uvažovat mozkem. To já asi neumím.

Snad teď konečně bude líp, když překonám pár týdnů emocionálního svinstva a prázdnoty. Dlouho jsem si nechtěla přiznat co mě trápilo. Nejen že jsem o tom nemluvila, ale ani jsem o tom nepsala a nepřemýšlela. Když jsem o tom přemýšlela, připadala jsem si jako zrádce. Neuměla jsem to utnout včas, protože jsem se bála. Samoty, depresivních stavů, reakcí okolí a tak dále. Ale povede se to? Cítím že jo. Bude mi líp? Pochybuju. Následujících pár týdnů bude asi nejhorší co jsem kdy zažila. Budu se litovat, budu věčně mimo, budu bojovat s vlastními démony a přízraky. Cítím, že to za to stojí. Překonám jeden ze svých strachů. A potom jednou možná půjdu na tetování, zapálím oheň, pojedu sama někam do éteru (http://potopena-ponorka.blog.cz/1507/ceho-jste-se-bali-jako-mali). Tetování jsem teda plánovala i normálně, ale jak znám svojí srabáckou osobnost stejně bych to nevyzkoušela. Strach z tetování je i strachem ze závazků. Co já kdy chtěla navždy?

Proč vlastně emoce utlumovat? Proč dělat, že je nemáme, když se tím bahnem stejně nakonec budeme brodit? Emoce se stejně nedají zakrýt. Ovlivňují i ten fyzický stav, migrény, nevolnosti, zažívací problémy, koktání, poruchy řeči... Když nevěříme, že je nám zle, tělo nás přesvědčí, že to tak je.

To je asi vše. Dneska plánuju něco jako křížovou cestu. Na jednu stranu se i těším a na druhou je to křížová cesta a já vím co je na jejím konci.