Čeho jste se báli jako malí?

31. července 2015 v 14:18 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Jako malinkatá jsem se bála psů. To bylo jen asi do čtyř, pěti let ,od té doby jsme v rodině měli psi a potvrdilo se, že to byl jen strach z neznáma. Ale pamatuju si jeden sen, který se neustále opakoval: že jdu po sídlišti a pes se mě snaží sežrat a mě to překvapivě vůbec nebolí. Není divné pamatovat si sny z téhle doby?

Potom se můj strach z psů ztělesnil v hlavní postavě ze seriálu https://cs.wikipedia.org/wiki/Alf_(seri%C3%A1l), který je tak trochu podobný psovi, když nad tím přihmouříte oči. Je to zábavný sitcom, ale to malé dítě nemůže chápat. Hlavně já se toho nikdy nebála, když jsem se na to dívala, ale strašil mě hlavně v noci ve snech. Tenhle seriál je tak trochu překonaná věc z devadesátek, kterou už asi jen tak někdo nezná. Já si taky nepamatuju ani jeden díl, ani pořádnou kostru příběhu. No... strachy jsou absurdní. Kolik věcí,co si pamatujete,se týká strachu?

Další byla divoká prasata. Dětská fantazie způsobila, že pár svršků přehozených přes židli mi připomínal divoká prasata, nebo něco jim podobného v zfantazírované verzi. Pamatuju si, že prasátka měla černý kožich se třpytkama a když se jich člověk dotknul dávaly elektronické výboje. Noční stínohra způsobila, že kytky v babiččině pokoji mi připadaly jako obludy a já se nesměla hýbat, aby se na mě nevrhly. Vážně jsem tomu věřila. Hloupé děcko.

Potom, cca asi v páté třídě jsem se obloukem vyhnula téhle strašidlové a duchové fázi jsem se začala bát různých tělesných odchylek, znetvoření a postižení. Nevím jak moc je to normální, nejspíš vůbec. Nenechte se mýlit, já k těm lidem cítila spíš lítost, než zášť, ale nějakým způsobem jsem se toho bála, asi protože jsem přecitlivělá osobnost a neuměla jsem se nějak vyrovnat, že takové věci v naší společnosti existují. Ono v dětství je prostředí ve kterém se dítě pohybuje, pokud má štěstí docela idylické a sluníčkové (aspoň moje takové bylo) a když se člověk potká s něčím krutým, nepříjemným, neestetickým, první reakce je, že z toho má strach. Není to typický druh strachu. Nikdy jsem neječela, když jsem potkala někoho postiženého, nebo něco podobně hloupého. Spíš jsem měla něco jako štítivý ostych k berlím, vozíkům a takovým věcem. V hlavě jsem si stvořila jakési metaforické připodobnění špatného svědomí, agresivní a zanedbanou postavu na vozíku. Vždy když jsem něco provedla, nebo se něčeho bála, představovala jsem si, že za mnou jede tato postava, nebo na mě někde čeká. Později jsem něco málo zjistila o tom jak vypadají popáleniny a jak moc asi bolí. Jsou na to cílené různé filmy, kde jeden hrdina má něco znetvořený obličej a nosí masku a celej film je takové čekání na to, jak hrdina vypadá bez masky. Např: http://www.csfd.cz/film/11711-vanilkove-nebe
No a asi tak ve třetí třídě jsem byla nezdravě fascinovaná koncentračními tábory a tím utrpením co tam ti lidé zažívají, že mě vždy před sprchováním napadlo: "A co kdyby?" No a kolikrát se mi zdálo, že jsem se v nějakém z těch táborů probudila. To se nedá brát docela jako strach, protože jsem i v tom největším pominutí smyslů věděla, že existuje velmi malá šance, že se časově posunu do 30. let 20. století. Nebo že by mi někdo dal do sprchy plyn. Ne, že bych si to nezasloužila.

No a další strašáci a kostlivci ve skříni? Tenhle článek se dal pojmout docela jinak, ale já jsem ho prostě nemohla nepojmout v té klasické verzi. Strašně ráda bych to napsala nějakým lehce ironickým stylem a s nadhledem a možná by se mi ani nikdo nesmál, že jsem se jako malá bála kytek a prádla přehozeného přes židli. Jenže mě fascinuje dětská fantazie, která dokáže dítě dostat úplně kamkoliv, co jen bude chtít a může před sebou naprosto jasně vidět obrysy věcí, i když ve skutečnosti ví, že neexistují. Ale uznává jejich existenci v jejich přízrakové formě v říši fantazie. Další zajímavá věc je, že děti mají ponětí o existenci zla, i když se s ním nikdy nesetkaly. Já se odjakživa bála chodit po tmě a spát sama a vymýšlela si všechny ty potvory, které tam na mě čekají a nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo by mi skutečně chtěl ublížit. A malé děti mají často noční můry. Možná mnohem častěji než dospělí. Asi nějaké kolektivní vědomí... instinkt.

Čeho se bojím dnes? Já jsem doteď strašná citlivka a srab. Nemůžu se koukat na různé psycho a sado-maso filmy. http://www.csfd.cz/film/71044-jednorozeny/ Stojí mě to nejméně měsíc přemýšlení a stavu, kdy si chci hodit mašli. Nikdy mi podobné filmy nedoporučujte. Neměla bych se dívat ani, když ve zprávách říkají, že budou drastické záběry, protože jsem přesně ta něžná povaha o které tam mluví.

Ve starém baráku jsem nechodila do sklepa, protože mi to připomínalo nějaký divný postapokaliptický sklepení, kde na vás každou chvíli něco vyleze a ještě tam bylo automaticky zhasínatelné světlo.

Bojím se bolesti, i když mám ráda vrtání zubů. Obecně mi vadí spíš pomyšlení na to, že někdo ubližuje mému tělu, než samotná bolest. Vrtání zubů je sice v pohodě, ale takový porod. To mi bude trvat hodně dlouho, než to strávím.

A takový můj evergreen. Bojím se ohně. Jediné co tak zvládnu je zapálit si cigaretu. Tak strašně děkuju vyšším mocnostem, že jsem se narodila v 21. století, kde nemusím rozdělávat oheň, ani zapalovat kamna. Když jdeme grilovat nebo tábořit spoléhám na chlapa, nebo na kohokoliv jiného. Když jsem chodila do jistého turistického oddílu (něco jako skaut) schválně jsem kazila svoje pokusy o zapálení ohně. Rozčilují mě lidi co si s ohněm hrají. Nevím jestli bych zvládla někde v divočině ten oheň zapálit. Myslím, že v nouzi ano, to přece i vegetariání uloví zvíře a humanisté se uchylují k kanibalismu. Takže ano, oheň by byl asi nejmenší problém. Jenže já měla od dětství děsný respekt k ohni a k těm prupovídkám, že si s ním nesmím hrát, že jsem se toho nezbavila.

A na závěr: Bojím se času, stárnutí, toho že mi ujíždí vlak, toho že budu všeho litovat, že mě dožene minulost, že si špatně vyberu budoucnost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 31. července 2015 v 14:34 | Reagovat

Ani nevím, čeho jsem se jako malá bála. Už vím, byla to na 100% tma, asi jako u většiny.
Ale čeho se nejvíc bojím, je ta "věc ve mě". Že by démon?
Asi jo...

2 Marsi Marsi | Web | 31. července 2015 v 15:55 | Reagovat

Moc se mi líbí, jak jsi pojala téma týdne. Myslím, že strach z toho, že prožijeme život a pak budeme litovat toho jak jsme co dělali mají asi všichni

3 May May | Web | 1. srpna 2015 v 22:24 | Reagovat

Když jsem byl malej a usnínal s jedním uchem přitisklým na polštáři, nevěděl jsem že tlukot, kterej v uchu slyším je moje srdce, myslel jsem že jsou to kroky člověka, kterej jde za mnou a chce mě zabít. A že až kroky ustanou, budu vědět že ten člověk mě našel.
(řval jsem po novym článku a jsem až třetí kdo ho komentuje.. pity.)
A asi bych tě vytáčel. Rád dělam to, že postříkam podlahu u sebe v pokoji trochou benzínu (většinou se snažim něco "nakreslit") a pak to zapálím. Neat stuff.

4 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 2. srpna 2015 v 14:19 | Reagovat

[1]: Démon ♥

[3]: Ach jo, ta podlaha musí vypadat. :D

5 Lex Lex | Web | 3. srpna 2015 v 12:54 | Reagovat

V deseti letech sem se s kamarádkama dívala na horory, abych jim dokázala, že sem hrozně kůl. Pak sem několik měsíců nemohla pořádně usnout, protože sem měla strach, že si pro mě přijde zombie/démon/kanibal.

Dneska mám hrůzu z míst, kde je moc lidí, z míst, kde nejsou žádný lidi a z očních infekcí. Takže v podstatě pořád ty samý iracionální voloviny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama