Červen 2015

Střípky

8. června 2015 v 21:00 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Dunění v hlavě.
Návrat.
Hořkost na jazyku...
Ta pomíjivost spánku.
A úvahy o osudu.
O spojení duše s tělem.
A tak.
Miláčku... miláčku.
Pro nás je každý den Valentýn.
Jenom, se občas hádáme a to není.
Nebo mám blbou náladu.
A osmý den schází nááám.
A mě se chce zvracet. A zase.
Už vim jak vypadá peklo.

A nakonec vás rozbrečí Olympici. Ostudné!

100 roků samoty.... Sociopat a já.
Topím se v labilnosti.
Vyčítáme si své chyby.
Jsme asertivní.
A nenávidím narcise.
Obdivuju spoustu lidí.
Chtěla bych potkat svojí spřízněnou duši.
Nebyla jsem na žádném fesťáku, táboru, ani na žádné kolektivní akci.
Jsem samotářka.
Někdo má drogy, mě k psycho stavům stačí jenom mé nálady.
Chtěla bych do Pajzlu, jenom z nostalgie.
Lidi co znaj mé srdcovky....
Občas jako kdybych za sebou slyšela šustění kápe... pořád v pozoru.
Ale stále mi nic není.
Stejně mě ta mrcha dostihne
Nic není stálé.. Vztah se každým dnem blíží k rozchodu, pracovní poměr k jeho konci, život ke smrti. A proč nad tím sakra nemám přemýšlet, když je to tak přítomné, tak všední, tak opravdové?.

Čeho je život plný?

5. června 2015 v 17:36 | Bezejmenné Esko
Proč jen je život plný prázdnoty, vysávající úzkosti, prokrastinace, povrchních plánů? Život plný hnusných slunečných dnů, narychlo načrtnutných plánů, neonových plavek a nudy... Můj život, jako čmárání si tužkou do diáře, aby každý den byl zaplněný, za každou cenu.

Život plný instagramů, dokonalých lidí... Život plný blogů... a geniálních lidí s plným životem. Mít smysl života, o to tu běží, čím povrchnější tím líp. Život plný depresivního optimismu. Opovaž se přestat usmívat a střelím tě. Škrobený lidé se škrobenými úsměvy.

Spolužačky se baví o svatbě a dětech, plánují. Závidím, že se nebojí. Že se nebojí stárnutí, porodu a života bez nudy a prokrastinace s dítětem. Já se bojím vlastně všeho. Bolesti... nedokážu si připustit, že bych se měla obětovat kvůli dítěti, cokoliv. Proč by mě to mělo bolet? Protože to tak příroda zařídila? Pfff... Každý se bojí bolesti. Kolik lidí se bojí obyčejného zubaře. A trhání zubů není nic oproti "zázraku života". Já vím, bez naivity je naše populace v koncích. Nevěřím hipísáckým, alternativním přírodním porodům. Rodit přirozeně je ještě horší, moje jediná šance je, že mě zfetujou a já nebudu vnímat.

Hloupá odbočka. Ale komu bych to vlastně řekla. Kdo by to vlastně pochopil? Mně děti nevadí, ale prostě je chci, až trochu zestárnu. Až se trochu zbavím sobectví. Kdo z nás je schopný takové sebereflexe? Holky jsou těhotné v šestnácti, rodiče dětem kouří pod nos, bydlí v garsonkách a žijí na dluh. A chtěly děti. A já jim závidím, že nemyslí dopředu, protože myslet dopředu je dost omezující.

Je to stárnutí, nebo vliv prostředí, že jsem taková, jakou by moje staré já nenávidělo? Taková co si lže do očí. Kdo by jí měl rád.

Mám krizi snad úplně ze všeho. Z hudby. Proč, když má dost té otravné v hlavě? Proč, když všechny oblíbené písničky jsou lež a patos a připomínka, jak jsem byla hloupá? Jsem jen konzument, co stejně hudbě nerozumí a jednou se mi začne líbit dubstep a moje staré já mě přijde zabít. Z knih. Všude je sex a cynismus. Sex je v literatuře otravný a cynismus mě rozčiluje. Cynismus je přetvářka, líbí se nám, že je někdo zlej, otravnej a bez zájmu. Udělali jsme si z toho kult, zlým lidem s extrémními názory se smějeme, je to pro nás přitažlivé.

Je ze mě nihilista. Nihilismus je možná jako cynismus. Ne však v tak syrové formě jako jsem já. Já nejsem ani trochu sociopatská, zlá, bezcitná...

Nihilismus ale pečlivě skrývám, chodím na brigády, dostávám ve škole dobré známky. Jsem zodpovědná, hodná, milá...

Někdy mám v sobě tolik nenávisti k lidem. Ani nevím, kde se to vzalo. Štve mě obyčejná lidská soutěživost, všechny ty internety, kam se musíte pochlubit s dovolenou a bazénem. A kdo bude mít první děcko, kdo se dřiv zahrabe do super práce, kdo bude první v New Yorku. Štvou mě lidé, co mi čumí do výstřihu, ikdyž se jim velká prsa nelíbí. Štvou mě lidé, co na člověka koukají, když spadne, neb