Duben 2015

Šílenosti/či věci k zamyšlení

29. dubna 2015 v 20:03 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno


Výkonnost mozku

Na Základní škole jsem se věci učila tím způsobem, že jsem se naučila nazpaměť celý sešit, kapitolu v učebnici, ze které jsem měla být zkoušena. Potom jsem byla schopná přeříkat celou tu látku, slovo od slova, spolužačka mi to ještě kontrolovala. Teď už takovou paměť pochopitelně nemám. Ikdyž by se mi někdy hodila, třeba teď na zkouškové. Když o tom přemýšlím, tak jsem měla něco na způsob toho, čemu se říká "fotografická paměť", ikdyž moje paměť není spojena s zrakem, ale spíš se sluchem. Samozřejmě už jsem také zjistila, že takové učení není moc praktické. Zajímalo by mě, jestli je to tak u všech, že paměť v nízkém věku dokáže takovéhle neuvěřitelné výkony a potom v "produktivním věku" ochabuje a člověk má pocit, že do hlavy nedokáže už nic narvat. Stejné to bylo i s schopností rychle číst, i když stále dokážu knihu rychle přečíst, kolikrát jsem nepozorná a některé stránky čtu víckrát. Jako malá jsem nikdy nebyla to dítě, co si jde hrát ven vybíjenou a je spokojené, spíš to dítě co věčně doma sedí nad knihami. Dokázala jsem jednu průměrně tlustou knihu přečíst tak za dvě hodiny, maximálně odpoledne. Nikdo mi to v mém věku nevěřil. Ostatní děti přečetli jednu takovou knihu tak za půl roku (nevím sice jak se tomu věnovali), ale to, že by to někdo zvládnul za dvě hodiny, pro ně bylo nepředstavitelné.


Vidiny/slyšiny a podobné "nadpřirozené jevy"

Jsou lidé, kteří vám tvrdí, že cítí přítomnost nadpřirozených bytostí, vidí mrtvé, přitom nejsou považováni za nesvéprávné a docela normálně se začleňují do společnosti. Já jsem vcelku racionální bytost a tak na tyhle věci reaguji poněkud s rozpaky. Nikdy nevím, jestli si ti lidé, prostě vymýšlejí, nebo tyhle "halucinace" skutečně mají a vůbec neuvažují nad tím, že by třeba nemuseli být úplně normální. Ne všechno co existuje musí být věděcky podložené, to je pravda, ale nechápu, že ti lidé prostě nenapadne, že by nemuseli být úplně normální. Ale věřím tomu, že často mohou vznikat různé optické klamy a že občas můžeme vidět různé stíny, obrysy a další věci, které ve skutečnosti neexistují.
Já například slyším hudbu, hlavně v případech, kdy slyším nějakou jinou silnou zvukovou kulisu, nebo když jsem unavená naštvaná, potápím se atd. Většinou je to tak silný "pocit", že nějakou dobu hledám zdroj hudby, než mi dojde, že hudba je jen v mé hlavě. Creepy. Já si ale nemyslím, že je to normální a úpěnlivě se snažím hledat důvod. To že jsem se zbláznila, až po nádor na mozku.

Nemoce

Už několik let jsem nebyla normálně nemocná (horečka, léky, diagnóza), ale neustále mi něco je. Mám bolesti hlavy, nevolnosti, , zvětšenou štítnou žlázu, chronické záněty, ekzém... většina těhle nemocí nemá žádnou příčinu, kterou by mi potvrdil doktor. Absolvovala jsem několik psychicky náročných vyšetření (strkání hadičky do žaludku, chirurgický zákrok), abych zjistila, že v laboratoři na nic zvláštního nepřišli a nejspíš to bude psychické. Smůla je, že psychické důvody se prostě můžou hodit na všechno. Nikdo mi nevysvětlil co to znamená, ani mě neposlal k psychologovi/ psychoterapeutovi, je to pro ně výmluva, aby se tím nemuseli zabývat. Možná jsem jenom hypochondr, ale to moje problémy nezmenšuje. Máme jednoho zvláštního učitele na sociologii (jeho názory by se neměly brát úplně vážně) a ten tvrdí, že doktoři mají smlouvy s farmaceutickými společnostmi a tak vám nejprve na váš problém předepíší x neúčinných léků od společností, kterým se zaprodali a potom teprve předepíší něco účinného. Tuhle teorii nemám potvrzenou, akorát vím, že kolikrát jsem měla nařízené brát léky dřív, než se vědělo co mi vůbec je.

Sny

18. dubna 2015 v 13:11 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Sny mě fascinují odjakživa. Jsem přesvědčená, že musí mít nějaký smysl, jinak by nám je mozek nevysílal. Podle mě je to směsice obrazového vyjádření našeho podvědomí a vůbec naší duše jako takové a zapadlých vzpomínek, myšlenek, zážitků a a tak dále. Sny jsou pro mě něco jako básně, alegorické vyjádření něčeho úplně jiného. Kolikrát dávají smysl jen pro autora. Dost často se mi zdá, že ve snu vidím nějaký motiv a ten ve mně vnukává naprosto odlišný pocit z reálného života. Těžko vysvětlovat.

Často mám také takzvané lucidní sny, snad skoro tak 70% snů jsou lucidní sny. Lucidní sny znamenají, že snící ví o tom, že sní. Zní to možná krásně, ale pro mě jsou to ta největší muka. Stává se mi totiž něco jako ve filmu Počátek, spousty vrstev snů a čím hlouběji zajdeme, tím sen trvá déle. Hodně dlouho mi trvá, než zjistím, že sním. Například se probudím, jdu se nasnídat, vyprávím své sny rodině a v tom si uvědomím, že situace není reálná, například ve skutečnosti je všední den a ve snu je víkend, nebo naprosto absurdní věci, jako že ve snu mám bratra a ve skutečnosti ne. Poté se snažím jakýmkoliv způsobem probudit. Klíčem k probuzení je většinou pád z výšky, nebo udělání čehosi neobvyklého. Obvykle se potom neprobudím doopravdy, ale zas ve snu. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, proč mi tohle vlastně mozek dělá. Někde jsem se dočetla, že tímto způsobem se mozek snaží snícího udržet ve spánku, protože spánek nutně potřebuje.

Některé mé sny, jsou vcelku běžné. Autobusy mají zpoždění a já se nemůžu dostat do školy, na sraz a podobně. Nebo jsem ve snu záhadně nahá a strašně se za sebe stydím. Či se mi zdá, že mě ještě čeká maturita a já nic neumím. Probuzení z takových snů je pro mě šílenou úlevou.

Mohla bych psát ještě dlouho o opakujících se snech, ale místo toho se tu pokusím popsat dva, které se mi zdály dneska a nevím si s nimi rady a napsat k nim, co si myslím, že znamenají. Pokud tu bude někdo kdo se o to taky zajímá, či tomu rozumí, můžeme to zkonzultovat.

Sen první

Zdálo se mi, že jsem se nacházela na místě mého bývalého bydliště (to se objevuje v mých snech často, protože jsem se přestěhovala teprve nedávno) a šla jsem někam s mojí mámou. Cestou jsme potkali jednoho mentálně postiženého kluka a jeho ošetřovatele. Jeho ošetřovatel se dal do řeči s mojí mámou a říkal jí, že kdyby se o toho kluka nestaral, tak je někde zanedbaný v ústavu a že je dobře, že stát povoluje tyhle ošetřovatele a prostě probírali tuhle tématiku. Byl docela vlezlý a my nevěděli jak mu říct, že už se s ním nechceme bavit a pospícháme někam jinam. Potom vím, že jsem se snažila předběhnout toho kluka a on se mi neustále stavil do cesty a nereagoval na požádání. V tom ten kluk navázal na to, co říkal ten ošetřovatel a vzpomněl si jak se mu jednou nějací lidé posmívali, že je postižený. Dostal jakýsi záchvat a vztek na ty lidi si začal vybíjet na mě. Záchvat nabyl hrozných rozměrů a ošetřovatel s ním nic nedělal, dokonce měl jakousi zvrácenou radost, že nám ten kluk chce ublížit. Já se strachem utíkala ke svému domu a slyšela jsem něco jako "boží hlas", ten představoval to, co jsem si v tu chvíli myslela, jako kdyby můj vnitřní hlas se stal hlasem, který slyší každý. Běžela jsem ke svému domu (paneláku), a v tu chvíli jsem s jistotou věděla, že když dojedu do posledního patra, že se probudím. A tak se také stalo.

Sen druhý

V tom snu bylo všechno naprosto naopak. Zdálo se mi o čtyřech sourozencích, různého věku. Zdálo se mi vlastně o všech čtyřech, ale já jsem v tom filmu byla asi čtrnáctiletá dívka. Sen datuju do doby (1918-1939), nějak tak, ale to je stejně jedno, protože tam bylo všechno historicky převrácené. Válka se totiž odehrávala hlavně v USA a v ČR byl klid a svoboda. Ve válce těm sourozencům umřeli rodiče a oni se museli přestěhovat do ČR (ČSR), protože tu měli bohatého dědečka. V tom snu jsme cestovali vlakem, takovým tím krásným, skoro steam-punkovým a cestou jsme míjeli tu hezčí českou přírodu. Dědeček byl hrozně přísný a skoro nic sourozencům nedovolil. A v tom snu byla normální homosexualita a transexualita a když se dědeček dozvěděl, že dva z sourozenců jsou heterosexuální, tak se hrozně rozlobil a snažil se je násilně nutit do sexu se stejným pohlavím a s jedním takovým oboupohlavním stvořením. A té čtrnáctileté dívce se zdálo, že je já (moje skutečné já)

Sen první

Hodně se v poslední době řešily handicapovaní, po tom Zemanově výroku a vůbec. Možná se mi to zamotalo do snu. Také jsme podobné věci probírali ve škole. Ten agresivní kluk podle mě představoval moje špatné svědomí, ať už z čehokoliv. Samotné místo mého bydliště znázorňovalo mojí mysl a výtah byl spojovníkem mezi vrstvami vědomí, nevědomí a podvědomí.

Sen druhý

Upřímně nevím, co má druhý sen znamenat, možná to, že si nemůžeme být ničím jistí...

Smutek jako morbidní nedostatek sebekázně

10. dubna 2015 v 21:40 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Po tak dlouhé odmlce je to fakt zvláštní... Hodně zvláštní. Jakobych ani nevěděla jak se to dělá. Ale ve skutečnosti jsem vlastně blogování nikdy neopustila, psala jsem si pro sebe, nebo si to spíš předříkávala v hlavě. To je pro mě typické. Stejně jako tendence k třem tečkám za větou. Pamatujete?

Vím, že nejsem žádný odborník na gramatiku a bohužel ani stylistiku. Hrubek se snažím vyvarovat, ale co se týče stylistiky, tak blog je pro mě spíš taková terapie, kde moje věty nemusí dávat smysl (v žádném jazyce) Na rozdíl od seminárek, kterými jsem protežována, kde musím hlídat každé slovíčko, aby bylo na svém místě a aby bylo dobře podloženo správnými zdroji. Na konec není ani slovo z mé vlastní hlavy.

Můj život jede pořád po těch samých, rezavých kolejích, to ani nemá cenu řešit. Rezignace na život? Možná. Rezignace není jenom deprese, je to jen hluboký flegmatismus,který možná znamená spíš optimismus. Těžko říct.

Dospělost v mém případě znamená, že už nejsem tak hlubokomyslná (koukám na animáky a cukruju s přítelem) jako dřív a částečnou abstinenci od alkoholu (nebudu rozvádět, prostě jsem společensky nudná) Možná absurdní, možná přirozený vývoj. Možná k tomu dopomohla i menší dávka chemie, kterou si denně vpravuji do těla (ne nejsem feťák), jen jsem dospělá ženská se vším všudy. Fascinuje mě jak farmacie může ovlivnit vaše chování, jestli ho teda ovlivňuje. Nevím... konspirace.

Už se vážně nescházím s většinou lidí co dřív a je to dobře, byla to chyba, aspoň v některých případech... teda chyba bych tomu neřikala, prostě jsem ty lidi z nějakého důvodu potřebovala, bavili mě, to se změnilo. A jsem za to ráda. Za pár let se budu kriticky nípat v téhle době a pak zas a zas. Minulosti nemá cenu litovat, to je věc co vám postupně dochází, jak se potloukáte životem. Už se rozhodně nescházím s Romantikem, nedavno ode mě chtěl po roce půjčit peníze a to byla asi poslední kapka. Změnilo se u něj dost věcí, vlastně jsem zjistila, že to jeho ňoumovský jádro, kterým mě tak rozesmíval bylo vlastně fajn, ale to už je dávno, kdy jsem se koupala v téhle nostalgii. Včera jsem si ho smazala z přátel na facebooku (což je výkon, skoro nikoho známého si nemažu) a měla jsem z toho velice dobrý, skoro sadistický pocit.

S dalšíma dvěma muži mého života o kterých jsem vám tu možná psala, už jsem taky skončila, nebo spíš můj život s nimi skončil, málo co v mém životě se vyznačuje nějakou mojí iniciativou. I když něco jo, na něčem se šetřit nemá. S oběma se občas vídám a je to tak zvláštní k nim nic necítit. Užívám si toho pocitu.

Ani nevím, jak to tu asi bude fungovat. Nejspíš bude nutná rekonstrukce (desingu,oblíbených odkazů, rubrik, článků), možná se na to zase vykašlu. Třeba je to jenom další výkřik do tmy. Doufejme, že ne.

Na přání Hedy, jsem se rozhodla se na této adrese ještě něco pokusit. Držte mi palce.