Srpen 2013

Možná už poslední.

19. srpna 2013 v 18:00 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
V rukou copánky spletené z marných proseb a motliteb,
a stále čekám na poslední, na Ten zvrácený polibek.
Krchovská píseň okrádá mě o spánek
a já své třinácté komnaty zase zamykám na zámek.


Jakobych už postopadesátý opakovala to samý. Ve tváři ten nepřítomně degradovaný výraz v krku knedlík. Presumce pochopení. Nikdy nikoho neodsuzuju. Vždyť musejí jednou něco říct. Byla jsem trpělivá, klidná, pokorná... možná protože jsem věděla, že mě nikdo neposlouchá, nikdo mi nerozumí.
Oči sklopené na podlahu. "Nechtěla jsem! Opravdu!" Z lalůčku pravého ucha mi pomalu stéká pramínek krve a teče mi po lících. A za mnou šustí kápe. Stojím tam. Zdřevěnělá, najednou neschopna pohybu. Jakobych tu stála už léta. A není úniku.
Barokno. Víra. Emoce. Tlukot srdce.
...
Čtu si, čtu si ze svých vlastních řádků. Jakobych poslouchala někoho jiného a přesto jediný vnitřní hlas. Opravdu sebe. Promlouvám k sobě a přitom se tiše usmívám pod vousy. Můj hlas a zní tak hlasitě. Jako zvony kostela na vyprahlé poušti. Prodírá se vakuem a prázdnotou... Uklidňuje mě to.
Moje oči unaveně a znuděně klouzají z jedné knížky v knihovně na druhou. U jedné se zastavěj, vytáhnu jí opráším a zase zandám. A tak zas. Nic není hodno mé pozornosti. Jak ráda bych četla! Už se setrvačnosti a se vztekem čtu první řádky, pokud mě neodradí už název. A pak jí čirou náhodou objevím. Jako by mi něco připomínala. Je to napsáno krásně, jinak... úplně jinak, než bych se kdy odvážila myslet a zaznamenávat. Ale přesto, jakobych to psala já. Jakoby mi ten, Ten kradl myšlenky. A příjemně kradl myšlenky. Moje myšlenky dostaly jinou formu, možná lepší, možná tu vyšší. Jsem tak příjemně udivená, jako už leta ne. A po letech se do knihy opravdu začtu, nestojí mě to žádnou námahu. Osvobozena od okov. Moje myšlenky neubíhají jinam, jak by mohly. Nakonec ani nevím, jestli přemýšlím, nebo čtu...všechno se to vlilo v jedno. Podivné! Moc podivné sdílet své vědomí s Knihou.
...
Na jeho obličeji se objevil sarkastický chápavý úšklebek. "Chápu."
Smáli jsme se.
Myslim, že celá ulice musela slyšet jak mi ten obrovitý balvan spadnul z srdce.
...
Někdy nám ke spokojenosti stačí pouhý jeden hlas. Ten náš. Ale né náš jako náš.



*Obrázek není moje tvorba, našla jsem ho na facebooku a od té doby leží v mé složce v počítači.