Červenec 2013

Co by se stalo....

14. července 2013 v 12:42 | Bezejmenné Esko
kdybych se nechala nalákat na tu lacinou esemesku?
Co by se stalo, kdybych na chvíli předstírala ztrátu paměti a skutečně přijela?
V živých barvách to vidím... Plna kuráže a očekávání na něj zvoním. Ani vlastně nevím co čekám... Co ještě můžu čekat? Vysvětlení? Kde to žiju? Pak šlapu asi milion schodů po tý hororový chodbě, jdu pořád do kolečka a čekám z kterých dveří se zjeví. Poprvé začínám litovat, že jsem přijela. A pak se otevřou jedny z dveří za nimiž celou dobu sleduje mojí dezorientovanou nejistotu. Děsivé.
Dveře klapnou. Zmocnilo se mě nekonečné deja vu. "Ahoj" Hlas zní jako ze sna. Dostávám pusu, tu nejkrásnější pusu, jedinou opravdovou z celého dnešního dne. Snažím se něco říct, něco odlehčujícího... chtěla bych aby můj hlas zněl hluboce a lehce ironicky, jakoby s nadhledem, ale místo toho se nemůže zbavit toho tenkého, přiškrceného, nepříjemně znějícího nádechu.
Jdu dál.. do toho pedantsky, depresivně působícím pokoji osvíceného televizí. Opatrně si na kraj gauče a čekám... až mi udělá pití, osprchuje se, či cokoliv jiného... přemýšlím, chci utéct, ale už je pozdě.
Přisedne si ke mně. Má tak depresivní pohled směřující k jakémusi jednomu bodu. Já mám vyschlo v krku a nevím co říct. Jakoby se mi těch milion věcí na kterých jsem se chtěla zeptat a probrat vykouřilo z hlavy. A tak čekám, že mi něco řekne, že mi to konečně objasní. Třeba smysl našich dnů, měsíců, smysl našich životů... a nebo cokoliv. Není pochyb. Nemáme společného vůbec nic. Jsme jen dva cizinci, spřízněni samotou, zoufalostí a sexuální vyprahlostí. A proč vlastně... Proč vlastně bych měla chtít něco víc? Proč?
A tak o něčem začnem. Povídat si, snad i debatovat, hádat se... Moje argumenty nemůžou být zoufale amatérštější. Pak se mě tak neuměle, stydlivě dotkne. A na mě to snad stále ještě funguje. Kouknu se do těch smutně zelených očí a dám mu už dnes druhou pusu a přemýšlím jestli dneska bude nějaká pořádnější předehra a né jenom ta parodie na ni jako minule. Unile ze sebe strháváme všechno šatcvo bránící našemu účelu. Až konečně... Nahoru, dolů... nahoru, dolů...nahoru, dolů... automaticky vystřídat polouhu a zas a zas. Může být sex jednou za tři měsíce stereotypní? To je jedna z otázek co se mi v tu chvíli honí hlavou. Než přijde jeho očekávaný vrchol a já se poslušně stulím do jeho náruče.
Nenávidím ho. Ale přece mě něco nutí objímat ho, hladit, líbat... Dívám se mu do tváře a snažím se z ní vyčíst. Kdo mu to udělat, že je takovej... takovej zbavenej veškeré lidskosti, citu. Všechno je tak chladné, neosobní... I ta útržkovitá konverzace. Vlastně je mi ho líto. Nevím proč. A vlastně nemám proč. Dávám na svůj sentimentální instinkt. Ikdyž mi každých pět minut řekne něco co v téhle chvíli ještě úplně nedocením, ale v dalších dnech mě to bude sžírat, trápit, rvát srdce, bude to zkoušet napadat poslední zbytky vyrovnanosti a logiky. Každá věta, jako dýka, kterou už jen tak nevytáhnu. Statečně zatínám zuby a zadržuji pláč. Dávám to. A potřetí chci pryč. Navždy pryč. Cítím jak jsem slabá, křehká.... až je mi z toho špatně.
A tak se loučíme. Na neurčitě. Na neurčité další shledání... A nebo radši ne.
A pak zas jako ostatně vždycky čekám na ten prokletý autobus. Né a né... přijet. A já... né a né vypadnout z tohodle zasraného místa. Mám smíšené pocity, po posexové euforii, (kterou vlastně ani nevím proč cítím vzhledem k charakteru aktu) se cítím jako oblbnutá naivka, věc na jedno použití... Ale tak to přece není? A nebo jo?

A tak jsem se rozhodla, že to nepotřebuju, protože všechny tyto slasti mi může dát i má úžasná obrazotvornost.

Poslední pokus než přijde zatracení.

11. července 2013 v 12:46 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Často přemýšlím proč když jsme tak jiní, jak vůbec můžem snést jeden druhého, jak vůbec můžem nepochybovat, že je nám u sebe dobře. Nevím, navíc jsem hrozný ignorant. Hrozný... Jakto, že jsme se ještě navzájem nezatratili. Jakto? Kdy nás to začne trápit? Kdy? Třeba to není důležité, třeba roky kdy jsem se upínala k jednomu ideálnímu bodu a vplývala jsem se do myšlenek jednoho člověka,(možná spíš doufala) nebyly k ničemu, byla to velká mýlka a já se pokládala za tu, kterou vlastně vůbec nejsem. Jsem vůbec někdo? Třeba jsem z plastelíny... třeba jsem neuvěřitelně splachovací... třeba nemám ani základ něčeho jako je sebeúcta.
Nechci od tebe odejít a zároveň chci, chci se konečně osvobodit od tvé uklidňující náruče, chci být někým a s tebou jsem nikdo. Chci aby můj autobus nikdy nepřijel, ale zároveň už se na něj těším, těším se na chvíli až si srovnám myšlenky. Mé vlastní myšlenky. S tebou mé myšlenky nedávají smysl, mé sny se stávají směšnými a vzpomínky bezvýznamnými.
S tebou se cítím chráněná před mocnými chapadly svého já a své bláznivé, sebedestruktivní mysli a ani nevím jestli je to dobře. Co mi pak vlastně zbývá? Krom tebe?
Chci stagnovat, ale nemůžu protože jsem vlastně šťastná. Ale to je jen špatně zahraná iluze. Jednou se probudím. Všechno ukazuje na to, že se probudím a bude mi hrozně zle... Měla bych něco dělat, ale nechci, nechávám se ukolébávat k dalšímu spánku.


"Začáteční" stanice

7. července 2013 v 14:53 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Polykám slova a svazuji si ruce, přeji si křičet... hulákat tam, kde mě nikdo neuslyší. Jinými slovy, pořád přemýšlím, že si udělám blog, kde budu psát krátce, často, hodně upřímně, hodně osobně... a nedám ho naprosto nikomu, samozřejmě mi nebude vadit anonymní publicita, ale... všeho s mírou. Přemýšlím dokonce o blogspotu, kde se dá lecos kolem soukromí nastavit. (Spousta blogerů nerado vidí, když se odchází ke konkurenci, nebo se vede dva blogy zároveň... Já nic proti blog.cz nemám, mám k němu dokonce takový osobitý vztah, ale když on prostě zatím tyhle funkce nemá...)
...

Jsme spolu s človíčkem s předpředčlánku už měsíc, což mě děsí páč se mi zdá, že jsem pořád ještě na začátku, že ho vlastně neznám a on mě a vlastně nám to vůbec nevadí. Což je ještě horší. A úplně nejvíc mě drásá, že se z nás můžou stát takový ti typický zamilovanci a postiženci svou forever láskou který jsem vždycky nesnášela, jako taky všichni ostatní, když zrovna nejsou v tomhle stádiu. Dneska jsem si tu hrozbu sebereflexivně uvědomila, když jsem si prohlížela profil jednoho kamaráda Naivky (jednoho z mála), který měl celý svůj profilek zaplácaný zamilovanými statusky, jehož jedinou komentátorkou byla jeho úžasná přítelkyně, taktéž celá jeho fotogalerie se skládala z fotek jeho přítelkyně, kterou pochopitelně viděl v těch nejrůžovějších barvách. (narozdíl ode mě) Už jsem se připravovala jak se psychicky uspokojím tím, že se jim budu znechuceně vysmívat a pohrdat jimi, když jsem si uvědomila, že k tomu s mym darlingátkem možná taky trošku spějeme.... sice se ještě neprojevujem na veřejnosti, ale možná, že máme podobně stupidní konverzace jako měli ti dva... Prostě jsem se pořádně vylekala a samu sebe si znechutila... Promiňte lidi, dělejte si co chcete, buďte kontroverzní, buďte nechutní, štvete své okolí (a pokud na vás někdo žárlí, je to nejspíš masochista..), ale pardon já tak skončit nechci a nesmím!
Je to prostě hroznej nezvyk, být zadaná, chodit s někým... Samozřejmě že vám to nevadí, neomezuje vás to, líbí se vám to, chcete s ním chodit, ale tak trošku v koutku duše jste pořád ještě ta volnomyšlenkářšká šlapka... Jako když jste měli včera narozeniny a pořád si nemůžete zvyknou, že už je vám tolik, kolik vám je.
Ani by se nedalo říct, že bych měla nějak výraznou pověst staré panny, nebo svolné holky o kterou bych nechtěla přijít, je mi vcelku jedno co si jiní lidé o tom myslí. (Ikdyž tak nechutně jako ti dva rozhodně působit nechci, přes to vlak nejede.)
Jo, mám já ale problémy, ale jsem za ně ráda.
Když jsme u bezvýznamností, zjistila jsem že mám nádherně "minimalistický" šatník, ač bych se o něj někdy snažila. Skládá se primárně z černé a bílé. Tři černé tílka, tři černé trička, asi šest bílých triček, tři černé sukně, jedna béžová s černým okrajem a jedna džínová. Dvoje džínové kraťasy, jedny černé. Černé sako, džíska. Tři bílé svetry, tři šedé a pozor jeden modrý a lyžařský fialový. Troje černý šaty, jedny oranžové, jedny s květy a dvoje černobílé... Pak následují barevné mikiny, barevné kalhoty a spousty oblečení na sport a na doma, které ani moc nenosím. A spousta hadrů na které jsem si nevzpomněla hlavně v nezajímavé černo-bílé kombinaci. A pak se divím svému černo-bílému pohledu na svět. (jo nejnezajímavější odstavec ever)
Poslouchám Lou Reeda a přemýšlím nad tím, proč mámě má brigádová hodnost "rozdavač letáčků" nestačí a nutí mě do hodnosti "otrok v fast foodu", možná proto, že už jsem plnoletá a o prázdninách se přece strašlivě nudím... chmmmm...
Když jsme u hudby, včera mi můj darlindáč pouštěl jednu písničku z mobilu a překládal mi ji větu po větě... Já totiž hudbu poslouchám hrozně povrchně, hlavně z toho důvodu, že nerozumim mluvené angličtině, ale někdy mi vypadávaj slova i z českých textů, asi nějaký druh nahluchlosti, co já vím. Připadala jsem si znovu jako holka ze školky co se dívala na nápisy kolem sebe a stránky v knihách a neviděla v nich nic jinýho než písmena a teď jen tak poslouchám nějaké slova a nedávají mi vůbec žádný smysl... prostě úplně nová dimenze do které asi nikdy neproniknu. U spousty písní samozřejmě vim co se v nich zpívá a lecos i rozpoznám, ale stejně bych je slovo od slova nepřeložila. A vlastně je mi i jedno jak moc stupidní text je a co se v něm zpívá... dokonce i u Krchovského, Kryla, Vypsané fixy atd., které mají texty vlastně jako zhudebněné básně (skvělé zhudebněné básně) je neposlouchám kvůli těm textům, ale kvůli melodii, zvuku, hlasům... A tak by mě zajímalo, kolik lidem vlastně textům rozumí a opravdu je poslouchá...
A ještě k partnerským problémům. D. už mi několikrát naznačil, že chce abych byla jeho opravdovou přítelkyní a to znamená i jeho vřelou a spřízněnou duší. Což je špatné, protože já nechci ani zklamávat, ani nic předstírat a moc kompromisů uprostřed tohodle nenajdete. A to je škoda.
Taky bych si přála, aby můj přítel poslouchal, koukal a četl to co já a měl podobné zájmy atd., i jsem měla období, kdy jsem málem vlhla z toho, když někdo mezi své oblíbené interprety vyjmenoval i těch pár mých a podobně, ale postupem času jsem zjistila, že i tahle meta spříznění není všechno a každý má své mouchy. A tak mi stačí, když aspoň povrchně víme o věcech co má rád ten druhý, když ten dotyčný nenosí růžové trička, "kabelky", neposlouchá dupstep nebo rap a prostě když se navzájem chceme, rozumíme si a máme se o čem bavit.
Samozřejmě, že mi nedává žádné ultimáta, ale pořád mi něco nenápadně podstrkuje a mě je hrozně zatěžko přiznat, že se mi to třeba nelíbilo... nebo docela líbilo, ale nikdy se z toho nestane má srdcovka.
Zní to tak hrozně a přitom to vůbec hrozné není... Asi si umím jen stěžovat, jo to jsem celá já. A kupodivu se za to mám i ráda, což se mám za málo věcí, krom upřímnosti a záměrné neschopnosti lhát. Jsem ta nejzarytější pesimistka na světě.