Červen 2013

Slečna tvářící se černobíle.

15. června 2013 v 17:38 | Bezejmenné Esko |  Poems...
...a potom nezbude nic než ta utkvělá představa.
Letím a padám, padám do nekonečných hlubin.
Křik jako ozvěna dávno zvolaná.
Latence a čest mým trofejím.

Spoléhám na vás.
Zas a zas.
Nikdy sama.
Nevyžadujíc mála.

A ona tam tak sedí
a tváří se černobíle
tak inspirativní
v klobouku a vytahané mikině.

Má ten nejstarší pohled
a pivový půvab.
Není pozdě
ani ta správná doba.

Ona světlo i duše pajzlů,
hřbitovů
rozpadlých nádraží.

A přesto vlastní patosů,
třeba v podobě růží v záňadří
Chuť malinových rtů
i úsměv který zamrazí.

Kráska, která s realitou
společné má málo
mám ji spojitou s věcmi
vzdálenými, s tmou...
a nikdy tu není na stálo.

A já, nejsem vlastně já,
Společného mám s ní tak málo.
Jestli můžu být tak smělá,
jsem navždy uvězněná v jejích očích
a to není, není málo.