Květen 2013

Využívání toho, že někteří lidé neznají mojí adresu.

31. května 2013 v 23:15 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
To mě tak jednou jedna spolužácká známá vytáhla na jednu akci, asi po třítýdenním přemlouváním a odmítání, respektivě oslavu narozenin člověka kterýho neznám. Což je mi už z charakteru akce nesympatické, protože sama bych na své oslavě nechtěla cizí lidi, podle mě taková narozeninová chlastací párty pro všechny úplně ruší skutečnost, že má někdo narozeniny. Navíc si přijdu provinile, že nemám dárek, což je možná o něco míň trapné, než když se vyhecuju k tomu něco někomu koupit, ikdyž ho vidím poprvé v životě.
Taky vzhledem k tomu, že se to konalo v menším městě za Prahou jsem se neměla jak dostat domů a tak bylo nad slunce jasné, že tam ztvrdnu celou noc. A já už na tohle paření nejsem. Jsem na to prostě stará! Od mých osmnácti už mě představa propařené noci nijak nevzrušuje a spořádaně odcházím kolem půlnoci.
A ta společnost. Oni nebyli úplně tak špatní, jak by se od lidí co se vyžívají v nosení růžové a vulgárně značkových věcí dalo očekávat... ale ten pocit, prostě... jsem už příliš zaujatá a do jejich světa se mi nějak nechtělo proniknout. Né, že by mi vyloženě vadili, dokonce si možná myslím, že kdybych zjistila, že jsou vlastně fajn byla bych už kvůli té skutečnosti strašně naštvaná. Bylo to takové nemastné neslané. A já si tak seděla a poslouchala sexuální plány a zkušenosti své spolužácké známé a vyžívala se ve své apatii a skryté averzi.
No a... pak přišel zvrat a hrdina dnešního večera. Nějaký známý oslavence co přišel jenom na skok o pár hodin později. A já z jeho zjevení a vystupování a řeči poznala, že je z úplně jiného těsta, než zbytek stolu a to mě pozvedlo na duchu. Nebyl to úplně šálek mého čaje, ale prostě jasná spřízněná noc pro tento večer. Povídal docela dost, ale stejně měl takový introvertní nadhled a odstup. A nevím, jestli to byla fata-morgana, ale ono to fakt znělo chytře. A takový sympatický punkáčský přístup k životu. Navíc měl jméno mojí první lásky... A první lásky jsou věčné.
Pak jsme se přesunuli do druhého podniku, kde jsme spolu konečně navázali řeč. Seděli jsme ještě spolu s oslavencem pospolu, tak jsme vedli takové poloopilé řeči o všem možném. Postupem času mi oslavenec velmi nešikovně a opile skládal ódy na mojí krásu, což všechny velice pobavilo a dalo jim nová témata k rozhovorům. Eh... Postupem času bylo již oslavencovo chování neúnosné a tak se ho rozhodli odvést domů. Z vyprávění jsem slyšela, že ještě mezi zvracením vykřikoval jak jsem pěkná, což mi samozřejmě zalichotilo. Jo samozřejmě.
Moje známá neznámá se kamsi vytratila a my načas zůstali se spřízněnou duší o samotě a zas klábosili o všem možném, než musel odejít. Mezitím se už vrátila má údajná bff pro dnešní večer a zas mi udělala díru do hlavy. Potom se začla věnovat některému z vulgárně a růžově oblečených frajerů, kteří pro ní asi představovali cíl dnešního večera a tak jsem jí nechala a šla si s jedním z méně vulgárních zatancovat. Doteď se děsím jak jsme museli vypadat, ale po tom co jsme viděli mojí údajnou bff a týpka s řetězem s playboyem na krku si strkat jazyky do úst a šahat si všemožně jinde, museli jsme v ponižující činnosti pokračovat.
Myslím, že jeden díl seriálu How I met your mother se tak i zmiňuje, nebo tam aspoň ta hláška často padá, že: po druhý/třetí ráno už se nic dobrého nestane, běžte spát, či něco v podobném znění. Tahle hláška pro mě představuje velké životní moudro.
Zbytek večera jsem trávila se svým spolutanečníkem, což bylo dost nanic, protože je to ten typ kluka co si svojí balící taktiku postaví na tom, že bude hodný a vlezlý a pak je ukřivděný, že jeho taktika nefunguje. Tím bych chtěla všem klukům vzkázat ať nejsou vlezlí, falešně hodní a neplazí se po zemi, páč tahle taktika opravdu nefunguje, spíš dost odpuzuje. Samozřejmě, že můj objekt zájmu může být čestný, férový, negrázlovský člověk, třeba i trochu hodno-blbý, ale nikdy ne odporně se přetvařující podpantoflák co vám podlejzá za představou dostání vás do postele, či bůhvíčeho jiného. A navíc měl pořád nějaké žárlívé narážky na mého idola pro dnešní večer... což bylo ještě horší, jako můžu snad za to, že se mi někdo líbí?
Na idolka jsem si po té noci samozřejmě zjistila kontakt, prošmejdila jeho profil na facebooku a začali jsme si psát, i v psané formě měl takové zvláštní chytře-divné řeči a rozhovor tak neskončil po pár větách.
A když o týden později chtěla dát moje známá spolužácká repete trvala jsem na tom ať tam s náma je i on, že bez něho nejdu. A následující večer byl samozřejmě hrozně fajn, ikdyž jsem měla debilní pocit, že trochu zanedbávám ostatní... ale bylo mi to jedno. Zvlášť pan Vlezlý, ten už to se mnou asi úplně vzdal. Nejspíš pochopil, že tady to na zářez nevypadá, ale neodpustil si pár žárlivých keců. Moje tehdejší spřízněná duše je takového mírně ajťácky-hráčského zjevení, což není věc co by kluci pendlující mezi posilkou a diskotékou úplně chápali. Proto se pan Vlezlý asi musel cítit dost ukřivděně a nechápavě, že jsem dala přednost jemu.
A tak jsme opustili jeho společnost a šli se projít ven, do pustiny a do opuštěných kolejí a spícího městečka, prostě romantika. Myšleno tak trochu s nadsázkou. O nic se nepokoušel, což je mi vlastně sympatické, protože bych stejně na žádné pokusy neměla nervy ani náladu. To když nymfomanka ve vás spí a vy si chcete pouze jenom povídat.
A teď jsme si domluvili takzvaně už druhé rande. No a mě je nějak nepříjemné, že je to rande, radši bych nějak zvolnila, zneoficiálněla. Mám dojem, že naše souznění mohlo fungovat jenom tam, kde byl jedinný s kterým se dalo normálně bavit. Jako on je samozřejmě fajn i normálně... ale ne až tak fajn. Třeba jak jsme psala o jeho punk přístupu k životu, nemá žádnou střední školu, sice bych řekla, že umí anglicky dvakrát líp, než naše středoškolská učitelka a nějak tak ve všem se vyzná, ale vysvětlujte rodičům, že váš přítel je hrozně chytrej, když má základní vzdělání. A vůbec je v některých oblastech až moc divnej a já nevím do jaké míry se mi to líbí. Jak mu říct, že jsem ho jenom využila, když jsem se dva večery neměla s kým bavit. To je trochu blbé...
Ale kdo ví... třeba si za týden budu malovat vzdušné zámky, ale děsí mě, že si je teď možná maluje on.
(Tak co? Přežili jste deníček náctileté??)

http://www.youtube.com/watch?v=b_npwwO7RUQ

20. května 2013 v 14:29 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Samota. Prazvláštní to, slastný to pocit. Pomalu se jí opíjím a přes euforické pocity se do toho pomalu dostávám, ale chápej... po třetím pivu se ti taky nehce přestat, ikdyž víš, že bys měl. Po třetím pivu už čtvrté pivo chutná zcela jinak než dřív a vlastně všechno vypadá zcela jinak...
Střemhlav zdrhám realitě a je mi fajn.
"Mozek jako mobilní telefon.... zvláštní."
Zdá se mi, že čím víc je člověk sám a čim víc se odlišuje tim víc nachází sám sebe a je sám sebou a platí za to krutou daň, nepochopení, deprese...
"Jak můžeme mozek zkoumat mozkem?"
A čim víc mezi lidi zapadá tim víc se sám sobě ztrácí ...před očima svojí osobnost, jakoby pomalu se pomalu obětovával do sdílených dokumentů určených všem, ale je oblíbený, šťastný... zatímco chudák samotář introvert musí celou tu svoji tíhu duše unést sám.
Říkám si: Jednou dám kousek duše támhle, jednou zase tomuhle a člověk si najednou připadá tak lehký, téměř bez starostí.
Přijde mi jako bych si každou opovrhující a nenávistnou myšlenkou, každou chvilkou dobrovolné samoty kolem sebe stavěla zeď, své vězení a zabetonovávala (pro jistotu) své komplexy a mindráky Čim víc člověk nenávidí ostatní, tim víc ničí sám sebe a ubližuje si.
A mimochodem, sama vůbec nejsem... bohužel a místo toho abych dělala něco smyslupného (učila se matematiku) píšu jsem tyto blbosti.

Best films of the best

6. května 2013 v 21:03 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Už dlouho se na tohle chystám... tak doufám, že aspoň teď v nemoci, tohle dílo konečně dokončím...,protože vím, že jinak bych se k tomu neodhodlala. No.. někdy si připadám, že mám asi začínající fázi Alzheimera, pamatuju si toho fakt pramálo, všechno si musím psát a jednoho dne možná i zapomenu, jak se jmenuju. Takže chtít po mě vyjmenovat tak deset hollywoodských herců je pro mě nadživotní výkon, dobře no, to bych možná dala, ale chápete... nejsem ten typickej filmovej kecal. Stejně tak, když se mě někdo zeptá na nejoblíbenější film/filmy, tak asi dostanu takové to okno, né že bych na filmy nekoukala, nebo nevěděla... ale filmů je tolik, že si v tu chvíli nevzpomenete na žádný/žádné vhodné, nebo zrovna nevíte, který film ten dotázající viděl a jestli nebudete jenom tak záhadně kecat a dělat ze sebe intelektuála... Nebo další problém, nějaký film se mi líbil, ale už si za boha nemůžu vzpomenout jak se jmenoval... to se mi stává, třeba když se dívám u někoho, nebo když na pár minut zapnu televizi a pak musím odejít...(na některých stanicích mají nefunkční teletext!), to jsou prostě věci úplně nejvíc k naštvání.