Duben 2013

Hidden charm of procrastination

24. dubna 2013 v 21:33 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Stále víc si uvědomuju, že moje štěstí a duševní zdraví záleží paradoxně na mých bezvýznamných problémech, povinnostech, emocích a podobných útrapách všedního života. Že jako největší neštěstí vůbec vnímám, že se nic neděje... vážně kvůli téhle nepředstavitelně zlé útrapě, jsem už udělala spousty blbostí. Když jsem jako vysvětlení poskytla, že se nic nedělo, nikdo to nebral vážně. Nedivím se tomu, byla jsem tak trochu rozmazlený fracek.
Ale na druhou stranu, když je co řešit jsem v pohodě. Všechny ty křivdy, lásky, nenávisti, termíny písemek a jiných nutností, ranní vstávání, hádky, společnost otravných a vlezlých lidí, všechny tyto věci mě sice neuvěřitelně iritují, ale ve skutečnosti bez nich nemůžu žít. Musím mít co dělat, musím zažívat věci, které mě nutí lámat si nad nimi hlavu, abych si uvědomovala že jsem šťastná, že odpočívám a že jsem v pohodě, i existenci skutečných přátel, kterých si vážím.
Musí být o čem psát, co řešit, o čem povídat, na co myslet... Né, ten pocit, když vás ani utíkání do vlastních myšlenek netěší, protože zjistíte, že ve vaší hlavě je pusto a prázdno a to vás vyděsí... a musíte utíkat do stránek knih, opíjet se cizími příběhy, abyste zapomněli na bezvýznamnost toho svého, žádné výhledy, repetektnivost, prázdnota...takovej ten pocit, když si musíte pustit televizi jenom proto, abyste to věčné ticho přehlušili. Být sám v davu lidí se ještě dá přežít, ale být sám sám před sebou to musí být utrpení.
Nebo se zaseknete v minulosti, zakonzervujete dávné city v nostalgii, usnete jak zakletá princezna, stále si přehrávajíc tu samou desku. Až si přijdete provinile, že to děláte a přec to děláte, jakoby už pohřbeni v minulosti.
Období temna, prázdnoty, věčného stereotypu, pohřbení zaživa a fňukání po pominutém vnímám jako nejnešťastnější, naštěstí jsem nikdy v těchto patosech nevydržela vězet moc dlouho.
Proto jsem ráda, že se u mně pořád něco děje, byť to není vždycky sluníčkové a idylické, byť jiní lidé touží po klidu. Ale vím, že klid je peklo. Vlastně jsem ráda, takle pod bičem mocného osudu... nedokážu si představit tu hrůzu, mít nad svým životem plnou kontrolu. Taková nuda! Mám ráda překvapení, poznávání....
Proto ta prázdninová deprese, ono to nicnedělání vlastně není med. Chápu lítost některými lidmi nad miliardáři, kteří si mohou dovolit všechno, i jejich nad jemi samými, byť je to rouhání a rozmazlenost. Ona ta zdánlivá moc, když si člověk může koupit všechno způsobí takovou tu přesycenost, kdy už člověk nic nechce, ničeho si neváží a nic ho nemotivuje něčeho dosáhnout. Tím nechci řikat, že peníze nejsou všechno, naopak asi budou mít v lidském životě velkou váhu, když je uvalí v takovej nihilismus.
Občas nechápu logiku lidského uvažování, takovou tu zanícenou snahu něco někam posounout, někam se dostat a vydržet tam co nejdýl. Naivní očekávání, že po tomhle, přijde lepší a pak ještě lepší... Stoupání po žebříku, po předem vyznačené cestě a v případě spadnutí se tvrdohlavě cpát nahoru. Ta víra ve věčnost, snaha vydržet vše co možná nejdéle. Logika dlouhodobých vztahů... taková ta snaha to vydržet co nejdéle a posuzovat podle toho kvalitu onoho vztahu... Možná je ve mně ještě velký kus nezkušené naivky, ale vždycky když jsem se snažila přinutit k něčemu vážnějšímu, vždycky mi jediným smysly, ke kterému jsem došla zbyly: společné splácení hypotéky, nájmu, výchova dětí a společné bydlení...
Nevím já si třeba nikdy nepřipadám sama ani nepotřebuju oporu, jako samozřejmě, že někdy jo, jsem člověk, nemyslím si, že tyhle věci člověk najde ve vztahu. Já si úplně stejně sama připadala i ve vztahu, možná někdy i hůř, asi proto, že jsem od toho naivně tyhle věci očekávala. Né každý mě pochopí... a né každý ,kdo se mnou spí mi musí být oporou. A sounáležitost a oporu, porozumnění může člověk najít i jinde.Chtít to automaticky od svého partnera mi přijde absurdní jako někoho uvázat na vodítko a přikázat mu ať je vám navždy oporou. Samozřejmě je hezké, když se tyhle dvě věci spojí, ale z mé zkušenosti se všechny tyhle věci sexuálním vztahem a emocemi spíš zabíjí. Parodoxní jak se vám intimitou člověk vlastně odcizí. Ale vy to tak mít nemusíte, ani vás neodsuzuju, pokud máte jeden a víceroční vztah, ač v tom sama nevidím smysl, možná i z nezralosti, stejně pokud vám to funguje, tak vás vlastně obdivuju.
Pro mě je láska takový impulz, pomíjivá věc, zkušenost, výplň prázdného života... tím nechci říct, že jsem nikdy nikoho neměla ráda, netrápila se kvůli němu... spíš mám takový problém lidí co by stáli za mojí pozornost je někdy překvapivě moc a uvázat se k něčemu, zdánlivě ideálnímu mi přijde jako přechodné řešení. Polygamie u mě občas vyhrává mravnostní bitvu a já asi vždycky budu ta free holka, ikdyž jiné nelichotivé názvy osob stejného stanovistka mě dost děsí.
Asi končím, má upřímnost mě dost děsí.


Výt/vít

23. dubna 2013 v 16:29 | Bezejmenné Esko |  Poems...
Ubohý přežitek
a zbytek citů.
...a přetrvá ten melancholický smutek
a v uších zvuk tvých odcházejících kroků.

Má ubohá iluze,
sama jsem tě vyhnala.
Má překrásná svízel
s marností vyla.

Promiň dívko, kterás pohřební věnce vila,
na památku mé ješitnosti, která mi zbyla.

Spiklenci ubozí,
kát se nehci..
ten pocit zmizí,
prachbídní soci.






Sebepoznávání ve formě řetězáku

15. dubna 2013 v 16:43 | Bezejmenné Esko |  Jistá forma narcismu
Tenhle řeťězák jsem ukradla od http://zakomplexovanej.blogspot.cz/ blogera, tak doufám, že z toho nebude mít, žádnou újmu, stejně už to tam koukám nemá... Prostě se mi ty otázky zdály, takový dobře mířený... a pokud mě nechcete víc poznat vy, tak aspoň já mám nějakou terapii a sebereflexi. Ikdyž je to určený na kluka...

O sobectví a (ne)lidskosti.

12. dubna 2013 v 15:10 | Bezejmenné Esko |  povídky
Ikdyž je to těžká depka, pořád je to jenom povídka, nic víc, nic míň. A berto to jako volnou imaginaci o koncentračních táborech. Neříkám, že se to dělo, že tak lidé skutečně mysleli... asi je na vás zamyslet se, jak byste se zachovali vy a jak moc byste byli lidští a nesobečtí.


Nenávidím je. Nenávidím, jak se s nimi musím dělit o postel. Nenávidím jak je pak postel plná štěnic, blech a vší a to jen kvůli nim.
Nenávidím je. Jsou všude, roztrpčují mi život pohledem na ně. Pohledem na vyčuhující kosti pod kůží, na jejich omrzliny, na jejich nemoce, jejich pláč, jejich pohledy, jejich zoufalství, bolest, umírání…
Nenávidím děti co pořád fňukají, nenávidím matky fňukající po svých dětech. Starý lidi, šmátrající po ostatních svýma vrásčitýma rukama a prosící o pomoc.
Nenávidím ta pomíjivá přátelství, když se dvě trosky navzájem přidržují a rozdělují si své nuzné jídlo. Je mi z nich na blití.
Nenávidím lidi. Člověk by řekl, že tu trpíme společně, ale ve skutečnosti trpíme každý jinak, svým způsobem, starat se o ostatní vám přináší ještě větší utrpení. Navzájem se nenávidíme, povyšujeme se nad ostatní, nechceme si přiznat, že s ostatními máme něco společného.
Nechceme sem patřit.
Ignoruju jejich přítomnost, snažím se. Přebíhám ve frontách, beru jídlo ostatním, práskám a udávám co se dá. Neohlížím se, nepřemýšlím, necítím, přežívám a zatím se mi to daří. Nechovám se lidsky, taky už nejsem člověk. Jsem vězeň 492621, mám podobné tetování jako prasata ve vepříně, jako kterékoliv zvíře chovající se na porážku a to taky jsme. Nechováme se pro maso, ale pro ponížení, vyhlazení, zašlapání do země.
Jsem vězeň, vězněn za to, že vůbec existuju, za to, že jsem se narodil.
Už ani jako člověk nevypadám, viděl jsem se v střípku rozbitého zrcátka. Obličej s ostře řezanými rysy, připomínající spíše lebku než obličej, obrovitánské kruhy pod očima, svěšené koutky tisíce let bez úsměvu a hladové zvířecí oči, zářící bez špetku studu.
Nevypadám tak,už ani nemám lidské zážitky, natož lidské podmínky, nebo zacházení. Zůstaly někde pod povrchem, než se na ně navalily tyto, které nikdy v životě nevytěsním. Už roky jsem nezavadil o jedinou hřejivou myšlenku, pocit, jenom v noci se mi zdají paradoxně šťastné, veselé, barevné, ale mlhavé a vzdálené sny. O to horší je budit se v téhle realitě, v nesnesitelné zimě, smradu výkalů, rozkladu lidských těl, lidskosti do toho neutichajícího řevu a beznaděje. Kdysi dávno jsem někde četl, že:"Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí." Až teď jsem pochopil pravdivost tohoto výroku.
Myslím, že mě jako člověka zabili už dávno, asi první den, kdy jsem viděl jak mojí kamarádku a sousedku roztrhali psi. Nebo druhý, kdy mě donutili mrtvé osmileté, podvyživené holčičce vylamovat zuby.
Nevím, každopádně už jsem mrtvý.
Dnes jsem slyšel dva chlapy bavit se o tom jak by odsaď chtěli utéct. Nejspíš je prásknu, nečekám ani, že bych díky tomu dostal nějaké privilegia, nemám v podstatě co ztratit.
Ano tady neznáš přítele, zmizelo přátelství, láska, tady neznáme hodnoty, lidskost, neexistují tady, stejně jako spravedlnost.