Březen 2013

Nadpis s velkým N.

30. března 2013 v 15:59 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Stále si sypu popel na hlavu, nabírám ho po hrstech a celá se s ním ,bez soucitu sama se sebou ,zasypávám. Je jenom málo křivd, u kterých si přiznám, že si za ně můžu sama a že jsem jim mohla zabránit. Nějaká podivná nesmrtelná naivnost a hodno-blbost ve mně za to může! Vlastně se nic tak hrozného nestalo, jenom jsem si kdysi slíbila, že podobným situacím se budu vyhýbat a předcházet jim a tak při každé podobné tak trochu plašim.

Wait(ing) for bliss

17. března 2013 v 0:15 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
... a nedočkám se. Čekám stále čekám... zamrzlá v myšlenkách, stojíc stále na jednom místě už hodinu, né li dýl. A koukám kolem, labužnicky zavírám oči, musí to vypadat divně, ale koncentrace thc v této místnosti tomu asi dává úplně jinej rozměr. Každou chvíli si zastrkuju špunty hloub a hloub do uší... Mít špunty v uších na konzertě?... Absurdní! A stejně se o ten svůj sluch bojím.

A já čekám na tu blaženost. A marně! Vybavuje se mi dost věcí od nedávného večera (au!) až po dokument o ruských gulazích. Vskutku blažené. (A přece mi to frontman té kapely na elpíčku sliboval.)
Ale o čem jsou vlastně takové konzerty, než o brouzdání ve vlastní mysli na šílených tónech. A kam až dokážu zajít, děsivé... A kolem mně lidi, spousta lidí... Koukaj, upřeně koukaj vpřed a jednou za půl hodiny šíleně tleskají. Líbí se jim to? Jde vůbec ,aby se tohle někomu mohlo líbit? Líbit v tradičním slova smyslu? A co se jim asi honí hlavou... když se jim to líbí?
Do jaké míry je to hipsterství, do jaké míry je to pokrytectví? Do jaké míry je to předstírání, aby pak mohli napsat děsně intelektuální recenzi a pak to sdílet se všemi svými úžasně intelektuálními kamarády? Intelektuálství...nadužívaný pojem. A do jaké míry skutečný zájem? Šílené pohnutí mysli? A do jaké míry ovlivnění drogama?
Tohle, že je postpunk? Tohle ,co mě nutí prožít své nejhorší životní chvilky ještě jednou? No... ale popravdě, kdo to dokáže?
A pomalu ubíhá další hodina. Dost lidí odchází, asi jim blaženost nebyla souzena. A já se pomalu dostávám s těmi lidmi na stejnou vlnu. Ano, až tak. A vlastně ty drogy ani nepotřebuju, no neříkám, že je to levnější (ta pětistovka mě pořád bolí.) a neřikám, že je to zdravější... bez špuntů ani ránu, ale je to přece pořád lepší, divím se, že na to někdo nepřišel už dřív. Je to složitý proces a bolestivý... Ale přece... jak říká Schopenhauer ,bez bolesti nemá život smysl! Dejte svému životu smysl! Ale to už sedíme o den později v čajce a probíhá vyprávění intelektuálních vtipů a vtipných glos z nepříliš kultovních seriálů. A nebudu se tvářit že jsem aspoň polovinu z nich pochopila, navíc jsem měla tehdy úplně jiné starosti, než být zdeptaná toho, že něco nechápu. Trápila mně Ta Paranoia. Ta hnusná věc.
Ale předbíhám... předtím ještě proleželá noc s B. a jeho konstatování, že jsem první holka se kterou dvakrát spal v posteli a nic s ní neměl. Jaká to čest! Já nevím i přes jeho neustálé narážení a litování promarněné příležitosti tu nebyla ani ta lítost a chuť tomu chudákovi aspoň něco dopřát. A přitom není ošklivý! No dobře asi ani dvakrát idoliodní, ale stále nemá na některé mé slepecké ikony. A já v té chvíli děkovala bohu za jeho submisivitu a za to, že se o nic nepokoušel. Tak jsme si s menšíma pauzama povídali o filmech, hororech a potom o jeho sexuálních zkušenostech a potom ,ani nevím kdy, jsme vytuhli. Někdy bych ráda věděla podle jaké logiky se řídí můj vkus.
Dopoledne jsme pak prochodili s B. kámošem po Brně, to bylo fajn, v příštím životě budu Brňačka, možná i v tom postředoškolský, ale na to nemám odvahu a možná i ta by i nestačila, páč pokud by to nebyl život vysokoškolský, stejně by mě to nebavilo. A poprvé za dlouhou dobu mi ta čistě mužská společnost začala lízt na nervy.
Pak už jenom tří hodinové utrpení v čajce a jelo se domů. K mému štěstí se jelo modernější verzé EsÁček a tak jsem mohla relaxovat u filmu dle svého výběru. Koukala jsem se na Sucker Punch což byl zas po dlouhý době novější film co se mi líbil, ikdyž chvílema béčkovatěl a zacházel do ohraných klišé. Ale co si budem povídat, na tu hlavní herečku bych se vydržela dívat kdekoliv.
Dneska jsme se zase viděly s F. a konečně si udělaly své fotící odpoledne, nejen že mám po dlouhé době čím spamovat facebook, ale splnila jsem si i svůj sen: vana, rozmazaný šminky, krev, bahno, bílý tričko a mrtvý pohled, kupodivu to není ani taková katastrofa jak jsem čekala. Připadala jsem si u toho dost úchylně, ale aspoň vím, že jako mrtvá a zmučená nebudu úplně k zahození. A i kdyby to byla katastrofa, i tak to stálo za to.... tak už jsem se dlouho s někým nesmála. Paradoxně.
Ještě něco o čem se mi nechce psát ani přemýšlet... Ne a ne! Ale měla bych, protože ono se to stejně ještě připomene.
Mimochodem v tom prvním až pátý odstavci píšu o Swans. Ale to jenom, kdyby jste to dočetli až sem.

Ááá táhněte!!

9. března 2013 v 21:01 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Jak jenom vystihnout tenhle týden. Třeba v dialozích...