Prosinec 2012

"Matika je na hovno!"

26. prosince 2012 v 20:03 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
, řiká většina pubertálních dětí a nejenom nich. Setkala jsem se s málo lidmi, kteří by tenhle předmět považovali za zábavný a vůbec nějak přínosný. Chápu je, je to věda tak abstraktní, že si pod ní málokdo umí něco představit. Já taky ne. Jsem na humanitní věci a proto mě odmocniny, logaritmy, funkce atd., vůbec nevzrušují. Zvlášť s otrockým způsobem výuky, "počítat, počítat a počítat." Je to tak otravné, myšlenky mi těkají jedna za druhou, je těžký se pak nesplést a následně nezaměnit znamínko, nebo zapomenout tuhle závorku, splést si přednost a už se s vámi ta chyba táhle až k chybnému výsledku, ikdybych předtím stokrát počítala bez chyby a chápala o co jde. Občas z ní i vzteky brečím, nesnáším když mi něco nejde, ikdyž se snažím, když na něco můj mozek nestačí.

Ale nikdy bych si nedovolila tvrdit, že k ničemu není. Tak jo mě asi k ničemu převratnýmu nebude, pokud nepočítám procenta a úrokování a podobné praktické věci, ale obecně nám matika k něčemu je, iPady, počítače, mobily, technika to všechno bylo vyvinuto pomocí matematiky, každý nový auto se musí podobným způsobem vyzkoušet aby se dalo do prodeje. A každý přece chce nové a bezpečná auta, mobily, počítače a technické vymoženosti a pokud možno chce, aby se vyvíjely a nezamrzly v téhle podobě. Ikdyž tyhle věci asi vyvíjet nebudem, pravda je, že kdyby se zrušila matematika za pár desítek let by se skutečně tyhle věci nevyvíjely, pokud by ještě nějaké byly. Sice se k těmhle funkcím dostane asi pět procent populace, občas ani lidi z matfyzu nevědí co dělat, ale kdyby se na škole nedostali k matematice těžko by asi zjistili že k tomu mají vlohy. A ikdyž zjistíte, že k tomu vlohy nemáte, naopak že to tělem i duší nenávidíte a jste rádi že z toho proplouváte, nebo že se vám podaří vyrobit takový tahák, že pak máte zadarmo dobré známky, ale neumíte z toho zhola nic? No i tak bych funkci matematiky nezahazovala, je mi to samotný těžko si to přiznat, ale ono to opravdu cvičí mozek, podobně jako hraní logických her a sudoku, stejně jako čtení cvičí gramatický cit a fantazii, prostě vás to nutí přemýšlet.

Protože sami od sebe byste takle nepřemýšleli, uvažovali byste maximálně nad sebou, nad ostatníma, nad filosofií až budete ožralí, zhulení či jinak uvolnění, ale nikdy byste sami od sebe nechtěli řešit něco tak složitého, na bázi vzorců a toho co už jsme se naučili, pátrat v paměti, hledat v tom logiku a řád. Přiznejme si to, lidi jsou líná rasa.
Nebo třeba úroveň matematiky na učňácích, tak jestli někdo ve stejným ročníku jako já probírá zlomky a procenta, tak jsem fakt docela ráda že se můžu trápit s goniometrií. A představa, že ti lidi ještě k tomu tyhle věci nezvládají a můžou mít z matematiky blbé známky, mě nutí řikat věci jako: "Jak může být někdo takle blbej?" Je to hnusné, ale... nechápu to! Spíš mě ta jejich blbost fascinuje.

Na druhou stranu mě zas hrozně fascinujou ty lidi co na matematiku vlohy maj. Řiká se, že někdo vidí hudbu, třeba skladatelé, někdo má zase fantazii a chápe metafory a symbolismy a někdo vidí v číslech skutečné věci. Protože matematika je založená na věcech co v přírodě skutečně fungují. Nebo třeba vidí v příkladů o několik desítek kroků dopředu, dokáže si odvodit vzorce, proto že si umí v těch vzorcích něco představit, prostě ví jak spočítat obsah válce, jen tak z hlavy ,aniž by se to dřív učil. A pak tu existujou ještě ti magoři z amerických filmů co nadšeně sepisují knihy v nichž se snaží o jakési důkazy nějakých vzorců. Pokud bych se já pokusila o něco z toho, můj mozek by bolestivě narazil na imaginární přepážku: "Na tohle už nemáš."

A to je škoda. Když se mě jednou někdo pokoušel balit na to, že mi vyprávěl, že kolem nás všude lítají sinusovky a kosinovky a jak fungují, byla jsem docela ohromená, nenapadlo by mě to. Pravda je, že by mi mohl namluvit kteroukoliv blbost která by ho napadla a já bych jí zbaštila, protože tomu vůbec nerozumim. Prostě zbožňuju, když mi lidi povídaj o věcech o kterých nemám ani páru, do té doby než se mi ozve nedoceněné ego.

Víc logiky do toho umírání.

23. prosince 2012 v 18:02 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Pozdní páteční večer, na rozhraní se sobotním raným ránem. Pomalu končí podzim, venku už je zima pomalu už i v té provizorní koženkové bundičce. Parkoviště před mým barákem, bílá oprýskaná dodávka, samý kraj sídliště za náma už jenom hučící dálnice (dobře to už moc romanticky nezní, jakoby něco znělo.)

Nekonečné líbání, zahřívání se a k tomu nám hraje písnička od Cranberries a pak další... tak to to přece nemůžu skončit! Spojení obojího bylo víc než orgastické, kdyby mu o to šlo a snažila se mě překecat k sexu, nechala bych se jako nic.
Ach ,jak jsem naivní! Co by mohla značit jedna blbá písnička? Že jsem si jí předchozí den pouštěla aspoň stokrát a že jsem se o nich předtím bavili? Jéžiš! A co jako? Blbá náhoda, když prostě v tom rádiu hráli podobný styl hudby a když oni měli zrovna konzert, nový album, jistě je museli někde pouštět.

Osud? Znamení? Když hned další den ukázal jak moc si nerozumíme? Jak moc se musíme přemáhat?
Možná bych se spíš než chaotickými a nesmyslnými souhrami náhod a okolností, měla spíš zabývat reálnými důkazami. Třeba mi to o člověku řekne mnohem víc. Třeba...

Ale pochybuju, jestli se mi to při příští příležitosti zase stane, že zabráním tomu mrazení na zádech.... Ach jo. Asi jsem nepoučitelná.

Jako rána na patru, která by se zahojila, kdyby jste po ní nejezdili jazykem. A to nedokážete....

23. prosince 2012 v 1:36 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Po pravdě, ta nová úvodní stránka je hrozná.. Nechtěli se nás třeba nejdřív zeptat, jestli nám vyhovují ty statistky na úvodce, ty záznamy o nových komentářích, přehled toho co kdo napsal z našich oblíbených blogerů, než je odstranili? A něco mi řiká, že ty slibované nové asi taky jen tak nebudou.
Vždyť to bylo tak výhodné, myslim že to každý, aspoň něco z toho využíval, vyhovovalo to většině... Fakt to nechápu.
No nic, výkřik do tmy. Asi měl být ten konec světa, radši.
...
Flák tam úplně jiné téma.
Myslela jsem, že mě to vezme víc. Obávala jsem se toho, že to bude trvat děsně dlouho a nebude od toho úniku. Že si budu pořád nípat staré rány a ani po měsících od toho nebudu dokázat opustit, zapomenout. Viděla jsem to tragicky a velkolepě.. Ale ,asi to nebylo takové, jaké se to zdálo. Holt jsem měla velké oči.
Naštěstí.
Nenávidím svoje city. Vždycky mám v takovýhlech situacích chuť vytrhnout si to pomyslné srdce z hrudi a normálně žít, neztrácet čas vzpomínkama a zbytečným pláčem.
Vždy když začínám někoho až moc žrát, viset na každým jeho slově, rozebírat každou jeho větu, pořád dokola vzpomínat na bezvýznamné události a rozhovory, utápět se v nekonečné sexuální fascinaci,mám stejnou chuť si to pomyslné srdce vytrhnout a nenechat se to dotáhnout do konce.
Jsem takový masochista.
A je to tu, týdenní výročí a mě je to vlastně jedno. Připadá mi.... že je to daleká minulost. Vážně nejsem smutná. Nevim, možná je to dočasné. Každopádně, mě ten chlad, logické myšlení, nezájem... po takové době překvapuje. Je to podezřelé.
Kdo by to byl řekl, když ještě před týdnem jsem se nedokázala ani přetvařovat, usmívat, bavit se o něčem jinym, nájít nějakou smysluplnou činnost. Mohla jsem jenom brečet, snažit se spát, vzpomínat, hledat paradoxy, vymýšlet si svoje teorie. Užírat se, užírat a užírat nechápavostí. Masochisticky si řikat, že možná přece jenom byla chyba ve mně a nebo ne a to je pak ještě horší, protože pak už to vůbec nechápu.
Řikám si, že možná se jednou důvod dozvim, přecejenom a to už o něj možná stát nebudu. Ale...
Bylo by to tak jednoduché, kdyby si lidé řekli všechno upřímně, po pravdě, hned, nelhali by si, nezapírali, neměli tajemství, vysvětlovali by si támhleto a tohleto... hmmm. Možná to bylo schválně, nic mi neříct, takovej marketingovej trik, aby se dýl udržel v mý hlavě, abych se víc vztekala.
Pochybuju, že mi nechtěl ublížit. Pochybuju, že by mi mohl říct věc ,co by mi mohla ublížit ještě víc. Nic mě nenapadá. Určitě by to bylo víc k dobrýmu, ať by to byla jakkoliv kritická a nepříjemná věc, vždycky by s tím šlo něco dělat, takže by v konečné fázi zabolela míň. Míň než absolutní ignorace a vaše zoufalství, když se to snažíte zjistit. Když nevíte vůbec nic.
Můžou mi naši společní známí i nestraníci stokrát tvrdit, že je to blbost bez příčiny, že to nechápou, stokrát se mnou souhlasit, ale člověk si stejně řekne: Oni u toho nebyli. A začnete přemítat, že přece jenom má možná pravdu, že jste v něčem možná vážně byli úplně do očí bijíc špatní.
Víte, že to neni pravda. Že si ten člověk nic jinýho nezasloužil, že i ten nejposlednější nápadník by se k vám choval slušnějc a upřímnějc, že nikdo jinej by se nezmohl na takovýdle podrazy, že i kdyby tak z jeho vysoce subjektivního úhlu. Na všechno si člověk musel udělat vlastní, neobjektivní měřítka, musel si lhát do kapsy, idealizovat si ho, obrnit se tolerancí,jinak by s ním nemohl strávit ani minutu.
Čim víc o tom přemýšlím tak tím víc mi dochází, že jeho chápání není tak úplně normální. Možná se mu ani zavděčit nešlo. Taky nejsem sama, kdo tohle zažíval.
Ne, nemrzí mě že už je konec. Mrzí mě, že to skončilo takle, s jeho převahou, s jeho vítězným pocitem že on je ten borec, ten odkopávající.
Neměla jsem šanci. A on si vybral ten nejubožejší způsob jak mě odkopnout, po noci strávené v objetí, po noci co se snažil co nejvíc vyzdvihnout své sexuální schopnost, po větě: Musíme si to zopakovat, po sedmi měsících všech těch lichotek a pochval. Ty které prý nikdy nebyly myšleny vážně. Třeba se takle baví, ale probůh co je to pak za člověka?
Napadá mě k tomu takový ten profláklý citát, něco jako: "Každá žena potřebuje fašistu. Jen u mne je ta potřeba krapet extrémní. Nikdy bych si nemyslela, že to bude platit na mě.
Po pravdě, už po tomhle na jiné téma vážně nemám. Vyčerpávající.

Ten den měl být fajn...

9. prosince 2012 v 13:14 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Ten den měl být fajn. Visáči s Romantikem. Vždyť tak jsme se vlastně seznámili, proto jsem se s ním začala bavit.... Zrušit konzert na poslední chvíli a dost neromantické, zvlášť když jsme byli domluvený už od října a neoficiálně od srpna. Fakt trapné... od člověka co na mě kouká každý den v mobilu, co mě má jako tapetu bych očekávala trochu víc.
A já, ikdyž dost tíhnu k punku a VZ se mi dost líbí, nemám ráda takový ty jejich klasický fanoušky, jsou moc hluční, moc ožralí, moc nápadní... nevim, kdybych měla jít ještě s nějakou partou, nebo s ochráncem jako je Romantik, to bych si jich nevšímala a oni by ignorovali mně, ale sama... mám neuvěřitelnou paronoiu, že bych tam byla jako pěst na oko. Že bych moc vyčnívala, byla bych sama, moc normální, moc slušná atd. Jsem asociální, nespolečenská, nerada chodím někam sama, vůbec si to pak neužívám (zní to možná paradoxně, protože asociální lidi jsou přece rádi sami,).... tak jsem byla odhodlaná, že seženu někoho sebou, nebo někoho komu lístek prodám.

Život bolí

1. prosince 2012 v 13:42 | Bezejmenné Esko |  povídky
Tak jo, netolerantní lidi, nečtěte to, stejně to nepochopíte. Já sama na to nejsem nijak zvlášť pyšná, ta slovní zásoba a vůbec, ale chci tu mít svoje věci tak nějak pospolu, dobré věci i propadáky.

"Ne, neodcházej !", volala krásná Sophie Lorenová ,oblečená klasicky v červených šatech zdůrazňující její vnady.
Volala s pláčem na svého "Havla" , na svého muže, svůj vzor, ideál, na toho co pro ní tolik udělal, dostal jí z nejhoršího, tolik jí toho naučil, co jí změnil k lepšímu. Ale on neměl slitování.
"Musím", řekl klidně, jako by se nic nedělo.
Sophie se chvíli zalykala vztekem a zoufalstvím až ze sebe konečně vypravila pár slov: "Nemusíš…! Já to nechci!"
Na to H. neřekl nic, oba mlčeli, jen za nimi hučel neúnavný, nepřetržitý tok myšlenek, ale nebyl omšelý a všední, nýbrž rušný, vzrušující, plný neklidu a života. H. z toho zvuku poznal, že jeho konec se blíží, ale nesl to statečně, i když Sophie na něm poznala, že i on to nese špatně.
H. se v duchu utěšoval, že jednou to přijít muselo. A vskutku. Slabá zemětřesení z povzdálí a stále se zmenšující osobní prostor napovídaly, že už to nebude dlouho trvat. Chtěl by nějak utěšit i Sophii, ale nevěděl jak…
"Přijde ten nový… můj nástupce…,"řekl.
Sophie na něj vrhla, ten svůj, ve filmech tolik obdivovaný, půvabný pohled plný zoufalství.
" Já ho nechci. Všechno tu změní, všechno tu zničí,… zničí všechno ,co jsme za ty roky společně vybudovali. To chceš? "
Byla strhující, ostatně jako vždycky.
"Změna je život", řekl H. smutně.
Všechno se bortilo, spadlo tolik asociačních mostů, zničilo se milióny vzdušných zámků, kolem nich se blýskali pozůstatky neuronových vedení.
"Ach to pokrytectví," zamumlal neslyšně, ale pak si to rozmyslel…
"Sbohem," řekl H. a naposled objal vzlykající Sophii.
Sophie si to musela přiznat, bylo hezké, uklidňující, tak známé, ale už to s ní vůbec, vůbec nic nedělalo.
"Sbohem,"řekla naštvaná sama na sebe, že to nechala zajít až tak daleko, že to mohla dopustit. Konečně spolkla slzy a pozorovala jak její H. její muž, vzor a ideál pomaličku mizí, od špičky jeho těžkých černých bot po konečky vlasů neurčité barvy. Jak se pomalu rozpouštějí ruce objímající její pas, jak z jeho upřeně se dívajících očí zbyl jen slabý neuronový prach. Byl z neuronů, ostatně jako všechno, i jeho vůně byla čistě neuronová. Těžko věřit.
O kousek dál, jde smutný, zlomený muž dlouhou cestu tmou. " I jeho to jednou čeká!",utěšuje ho malá zbloudilá buňka na samé hranici nevědomí. Teď jeho jediná příznivkyně a to měl dřív celé království a půlku princezny.
A on čeká na vlak, na vlak do nevědomí, na vlak do archívu, na vlak do města mrtvých, na vlak do města zatracených a doufá, že už to bude brzy.