Myslet tak na něco jiného...

11. listopadu 2012 v 2:00 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
"Mysli už sakra na něco jinýho!"
Ale to nejde, už jsem to vzdala, už na to kašlu. Tyhle myšlenky nejdou ničím přebít, nijak odehnat, žádnou jinou činností se jich nezbavim, musim na to myslet stále, nedělá mi problém být duchem nepřítomná.
Jo teďka při službě v MQlmQku jsem si mezi vracením drobných a přerovnávání regálů za celých sedm hodin na celou záležitost ani jednou nevzpomněla. Hned jsem byla o něco šťastnější.
Bohužel ne na dlouho. Jen jak jsem vyšla z té budovy a udělala pár kroků, mávla Němce, rozloučila se s ní, jen co jsem přešla konec ulice začalo to.
Je to jak mučení, jako přehrávání neustále té samé desky, skladby dokola. Jako když ségra jednu dobu měla ráda Harryho Pottera trojku, koukala na něj každej den dokola a já vždycky náhodou kus zahlédla nebo zaslechla. Jako, když ve sedmý třídě letěl song:"Zlato pojď na to!" A já vždycky bolestně zaúpěla, když si to někdo bezohledně na mobilu pustil.
Tohle mi teď bezohledně mozek dělá taky, pouští mi to pořád dokola a já nemůžu nic dělat, jen čekat až se to možná ohraje, zničí, že jednou přece jednou změní skladbu. Ztichne jenom tehdy když jsme s někym, né že bych na to teď měla náladu a ještě k tomu se opravdu bavim, nejlépe aby se mě ten člověk neustále neptal na mě. Tím neříkám, že mám ráda sobce mluvící neustále o sobě, ale teď jsem za ně ráda, ikdyž jenom pokud řikají něco zajímavého, jinak se zas spustí ta otravná melodie. A nebo, když jsem něčím opravdu zaměstnaná, což taky není moc činností.
Žasnu nad tím, že to vůbec jde, že jde na něco tak nepodstatného myslet tak dlouho, když jsem na to nikdy dřív, vlastně nemyslela. Jenomže, já nenávidim nedořešené záležitosti a moje hlava mě týrá za tuhle mojí vlastnost.
Hádám tak, kdy to přestane, když to nejde zastavit vůlí. Možná jednou.... Asi se vážně zblázním, do té doby.
Jako když přebijete trávu koksem a koks heroinem. Ale co když už pro mě neexistuje žádný heroin? Nebo už je mé tělíčko natolik prožrané těmi zakázanýma látkama, že už ho heroin zabije? Co mi zbývá? Odvykačka? Všichni víme jak to končí.

Co k tomu říct. Mám novou desku. Má novej nablýskanej obal, staronovej název a zremixovanou formu. Něco nového, ale tak důvěrně známého, ach jak mě baví si jí pouštět... poškrábala se už za pár dní, ale pořád se ještě neznechutila, v duchu si řikám, jak dlouho to asi bude trvat. Ale tak dlouho jsem jí ještě neslyšela v čistý formě, bez vypadlých úseků.. kde byla ta stará navždy zničená, takže jo bude to na dýl. A potom si budu pouštět jenom ty zremixovaný kousky, ale co až se mi znechutí i ony? Já nevím... Co je to za život, když se mi líbí jenom ta jedna vlezlá, vtíravá píseň na tý tak brzo nahraditelný desce?

Tohle nikdy nebyl můj žánr, ten hlas který se z ní ozývá, nikdy nebyl můj šálek čaje, v hloupém textu marně hledám nějaké alegorie a přesto jsem si tu skladbu oblíbila, jakýmsi zvrhlým způsobem jí mám ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin Martin | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 8:41 | Reagovat

Co na to říct. Lidské city a emoce jsou někdy kruté a člověku nedají pokoj. Snad jen doufat, že přijde něco, nebo někdo, kdo ti pomůže všechno špatné smaže :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama