Listopad 2012

Paříž

28. listopadu 2012 v 16:18 | Bezejmenné Esko |  Fotky





..je aby lidi nebyli úplně blbí.

21. listopadu 2012 v 18:05 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
x: Jenom jedno mínus?
y: Já nevim, já si s tebou třeba nikdy neměla co říct. ....
x: A ty sis se mnou chtěla povídat? To je ujetý....

(To k tématu úplně nepatří, ikdyž...)

Snesu toho hodně, nejsem vybíravá... dokážu se bavit se všelijakýma lidma, úchylnýma, divnýma, ošklivýma, pokud mi dokážou, že jsou správně divní, úchylní, oškliví lidi a mám si s nimi co říct, pokud mají vlastní názor atd.
Ikdyž mám jít s někým na rande, první se koukám co poslouchá za kapely, jaký má koníčky, co dělá, jak se vyjadřuje, co čte a pak až na vzhled, taky jsem občas povrchní, jsou věci které bych asi nepřekousla, ale pořád by byla menší překážka 120 kilo, než to že větu: "Rád bich tě poznal...", napíše tak jak jsem jí napsala teď. To ve mě vyvolává horší pocit na blití, než když někdo přijde s ponožkama v sandálech, nebo košilí s propocenými rukávy. Ikdyž teda... ty předchozí příklady jsou trochu extrémnější. Ale stále lepší spolehlivý šeredný kamarád, než namakaný, tupý přítel.

Nevim kde se tohle ve mě vzalo, nejsem přece žádný hledač vnitřní krásy, vždycky mi tohle klišé přišlo k smíchu, ale asi jí dokážu vidět líp než ostatní lidi. Ani nejsem žádná intelektuálka, taky dělám chyby, blbě chápu... zvedat si sebevědomí podobnými individui, zatím nemusím. Stále je rozdíl, mezi občasným překlepem a blbě napsaným mě/mně a naprostou rezignaci na jakoukoliv duchaplnost a gramatický pravidla. I statusy na facebooku nebo smsky vám dost napoví, "nuda je prase", dlouho budu nad tímhle vyjádřením dumat. Někdy žasnu, jaké ohledy musím mít vůči těmto lidem, mluvit co v nejjednodušších větách a nikdy se nepokusit o ironii, metaforu, páč by jí ten člověk nepochopil a vy byste museli sálodlouze vysvětlovat. Nevím, jestli se fakt vyjadřuju tak nejasně a nebo jsou ti lidi tak blbí. Ta omezenost jejich duševního vesmíru, ta mně bude vždy fascinovat.

A vlastně ještě přemíra těch současných slangových výrazů,nebo za každým slovem vole, pičo... Vulgarismy mi nevadí v normální nebo minimální míře samozřejmě.

No a víš co mi napsal na lísteček X.? "Vadily mi ty vulgarismy, ale jinak cajk....." Ty vole, sám mluví sprostě jak hovado, čurák!

1001 lidí co mě sere

16. listopadu 2012 v 21:33 | Bezejmené Esko |  Veškeré smysluplno
Tak tohle jsem psala asi v květnu, ale kupodivu dost věcí tam ještě platí. :D
...
Nevim, nevim jestli má tenhle článek jít na světlo světa. . Druhy úplně debilního chování.
  • Zakomplexovaní, oškliví kluci který maj být najednou tendenci hrozně zlí. Tak trošku jsou občas k smíchu, nikam nikdy nedokázali zapadnout a všichni si z nich dělali srandu. Jenže pak s tím pánové udělali krátký proces a začali být extrémně zlý cynikové, kterým je jedno co si o nich kdo myslí. Jako neřikám že to je špatně, ale hrotit to určitým způsobem je podle mě ještě horší. Jejich poznávacím znamením je že opovrhujou všema tak trochu "normálníma" lidma a tím se vlastně vyvyšují nad ostatní. Poslouchají nějaký ten "hardcore" metal a myslí si jaký jsou frajeři. Najednou... A bavej se výhradně s holkama a to ještě takovým způsobem že se tý holce prostě vnutí, záměr je úplně jasný a pořád jim jaksi nedochází jak to s nima ta určitá "hodná" vlastně myslí. A pokud jim cokoliv řekněte příšernym způsobem se urazí a nebo prostě reagují neadekvátně. Nebo dostanou ten svůj záchvat "zlosti", kdy se vám snaží dokázat jak ovládají sarkasmus a přitom jediná taková poznámka vůči nim, znamená málem jejich sebevraždu.
  • Lidi co se vyvyšujou nad ostatní, protože jsou abstinenti. Proti abstinentům nemám ani popel, ale pokud to trvdí tak 13-14letá holka už to zní přinejmenším k smíchu. Né nemyslim to tak že by chlastat měla, ale je to prostě absurdní ve svém věku. Já měla svoje první pivo v patnácti a vůbec nelituju že jsem si ponechala pár těch mozkových buňek, ale v životě by mě nenapadlo tvrdit že jsem abstinent. Stejně starý lidi o sobě taky nebudou tvrdit že jsou frigidní, jelikož s nikým pravidelně nespí, ne? Stejné výhrady mám i k protipólu, ikdyž to se dá brát jako samozřejmost puberty, tak se to dá se smíchem odpustit. Jinak veškeré to násilné odmítání něčeho je podle mně směšné, ale každýho věc. Taky je něco jiného, každý týden být "na sračky" a jednou se napít, když nám někdo nabídne.
  • Teď bude zase řeč o zakomplexovaných holčičkách. Fajn, asi nejsem vzor zdravého sebevědomí, ale dokážu se sama sobě zasmát, ikdyby moje vnitřní já se mělo rozskočit lítostí nad sama sebou. Docela mě dokáže překvapit jak i lidi co vypadají vyrovnaní a sebevědomí dokáže rozhodit např: "Jseš na tom špatně, ale pořád né takle..."
    "Tak aspoň víš to ,že jsi blbá, ber to pozitivně.", "Já zapomněla že tobě to dochází pomalu.", "Pak ale máš úplně nechutnej úsměv..." Vypadá to že jsem zlá, jenže všechny ty věty jsou vytržené z kontextu a nebyly myšleny vážně. Jenže těžký tohle vysvětlovat...
  • Lidi co pořád něco řeší. Pořád, pořád je něco a hlavně někdo kdo by se měl probírat, není týden kdy by byly (dobře tak to bude spíš o holkách), s někým za dobře víc než týden, pomalu se nedokáží bavit o ničem jiným a pokud není co k řešení něco si vymyslí a nebo přibarví a hned budou za chudinky, které jsou pomlouvané a urážené a přitom ten druhý nemá o té situaci ani potuchy. To už možná jdu trochu do extrému, ale věřte, že někteří lidé mně dokázali přesvědčit, že tohle je možné.

To máš z toho života, který vedeš.

14. listopadu 2012 v 22:45 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Ať žijí samotáři! Vymyslela zas klišoidní nadpis a ten přiřadila ke stupidnímu layontu. Opravdu... mám ráda, když nerozumím kritice. Pochopim, že se vám moje "tvorba" nelíbí, taky jí nikomu nevnucuji, ale pokud už chcete kritizovat, tak stručně, jasně a konkrétně, mějte na paměti, že za monitorem je hloupá bruneta, která ten váš metaforický a alegorický výsměch moc nepobírá. Ámen.

Pomalu se psychicky a fyzicky připravuju na svůj pracovní život a v duchu si tipuju jak dlouho tam asi vydržím. Práce v Tally Weil, to nejlepší co jsem si mohl přát? Možná ano, vždycky jsem chtěla pracovat oblečením, mám tak k tomu svým způsobem osobní vztah, ale vím co budu řikat po pár propracovaných dnech a nocích. Vlastně nechápu proč se mi chce otročit své mladé krásné tělo a utlumovat svou učenlivou mysl. Že by kvůli těm pár tisícům? Ahhh... Můj milý prachatý manželi, kde jsi?

Pomalu si v duchu probírám, na úkor čeho se mi těch pár ubohých tisícovek dostane. Na úkor celých dnů stráveného řešení svých mezilidských a milostných vztažíků. Jsou navždy no future a bude den kdy nebudou no future a chci to vůbec jinak.? Jo, kdy se mi zase dostane slasti celý den probrečet? Na úkor svýho "studentskýho života". Na úkor svýho "sockoidního života", jak já se těším na den, kdy pro mně prospání celýho dne a následného vyjití ven, zakoupení si kusovky a čtení si na lavičce knížku, bude neuvěřitelným luxusem a ne skoro realitou. Na úkor společenského života. Pustí mě v pátek do erka? Na úkor všech svých pseudozájmů, na které už opravdu nebudu mít čas. Moc to hrotím, ale děsím se toho. Tohle je dospělost? Jděte někam!

Poslední týden byl dost náročný, což vlastně patří k tomu prvnímu úkoru. Asi to nikdy nepochopim a nikdo nepochopí mně, že mám pořád ještě sílu to řešit, ikdyž tý síly je dost málo. A i se vším svým humorem, co jsem na tuhle záležitost schopná naložit, ikdyž napadá mě že sebeironii a ještě v tu chvíli, kdy se to děje, dokáže málokdo. Humorné je to sice dost, ale pořád mi všechny ty vtipné situace a dialogy, jaksi nevynahradily, že mi jistý člověk týden oblboval hlavu a sliboval mi věci, které by se neměly brát zpátky, vynucoval si všechnu ztracenou důvěru, aby to pak po týdnu všechno z pochybných důvodů zrušil. Teda pochybných, rozhodně všechny okolnosti znal předem. Nevím snad, jakýsi druh sadismu, zvedání si ega... nicméně vím, že tím neublížil jenom mně. A to mě na tom štve nejvíc, každou svou životní křivdu musíme předat dál, i nevědomky. Já si to uvědomuju, třeba u Romantika, občas když jsem sami chovám se jako ta nejlacinější koketa, i přesto že vím že je do mně zamilovaný, tedy aspoň mi to říkal, vím jak ho musí moje chování trápit, ale nemůžu si pomoct. Vždycky potom co se nějak mile předvedu, celou cestu metrem a autobusem trávím ve výčitkách, nechápu to, nejsem zlá, ale on tou svojí zamilovaností představuje tak lehký a téměř nenestrefitelný terč. Na druhou stranu, ikdyž to v žádném případě neomlouvá, říkám si kolikrát někdo něco takového udělal mně a myslím na to jak je nespravedlivé že musíme ubližovat, když je nám ubližováno. To není jenom můj výmysl, znáte přece případy flustrace z šikany, nebo z domácího násilí. Kam jsem se to zase dostala?

Ale tak když už jsem u toho... vlastně nevím, proč jsem o výše zmíněného nabídku stála. Ah vztah.Plnohodnotný. Nikdy jsem ho nechtěla. A když už mít přítele, tak nějakého co hraje v kapele, poslouchá Joy Division, píše básničky, má zelený oči, budem si povídat do noci... ble, ble, ble, takový ty nesplnitelný podmínky abych se mohla vymlouvat. Všude prohlašuju, jak chci svobodu, volnost, (...), vlastně je to pravda, věrnost si svým způsobem neumím představit se svojí přelétavou hlavičkou, ohledy také nikdy nebyly věc pro mě, jsem ráda sobecká, jsem ráda sama, mám ráda svoje nálady. Právě proto co normálně prohlašuju, nechápu proč jsem se nechala zblbnout od kluka co snad nesplňuje jedinou podmínku a od začátku jsem ho chtěla šikovně odmítnout. Vážně šikovné. Asi jsem se rozumem neřídila, že? Jaká to byla blbost, mi vážně došlo až po jeho odmítnutí. Zvláštní...

Jistá nějaká, mi po tom co jsem jí to vyprávěla, řekla: "Tak až si žádnou nenajde, tak ti zase napíše a budete si souzeni!" Smála jsem se, ale asi vážně budu muset přehodnotit pojmy jako: parodie na osud a na lásku.

Tak víte co, mám to z toho života co vedu, určitě!

Poznámky v mobilu...

14. listopadu 2012 v 14:58 | Bezejmenné Esko |  Poems...
Ta marnost nad marnost,
oloupaný lak u nehtů,
zmemoárovaná slabost,
věčná sláva jejich paskvilů.

Mozek je v exilu,
zvěčním svojí smůlu.
Tak ta určitě!

Po tomhle místě,
deska pomalu dohrává,.
Naposled, poslouchám tiše...
,tahle část je obzvlášť sladká,
příště tak a na jiném místě.

Myslet tak na něco jiného...

11. listopadu 2012 v 2:00 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
"Mysli už sakra na něco jinýho!"
Ale to nejde, už jsem to vzdala, už na to kašlu. Tyhle myšlenky nejdou ničím přebít, nijak odehnat, žádnou jinou činností se jich nezbavim, musim na to myslet stále, nedělá mi problém být duchem nepřítomná.
Jo teďka při službě v MQlmQku jsem si mezi vracením drobných a přerovnávání regálů za celých sedm hodin na celou záležitost ani jednou nevzpomněla. Hned jsem byla o něco šťastnější.
Bohužel ne na dlouho. Jen jak jsem vyšla z té budovy a udělala pár kroků, mávla Němce, rozloučila se s ní, jen co jsem přešla konec ulice začalo to.
Je to jak mučení, jako přehrávání neustále té samé desky, skladby dokola. Jako když ségra jednu dobu měla ráda Harryho Pottera trojku, koukala na něj každej den dokola a já vždycky náhodou kus zahlédla nebo zaslechla. Jako, když ve sedmý třídě letěl song:"Zlato pojď na to!" A já vždycky bolestně zaúpěla, když si to někdo bezohledně na mobilu pustil.
Tohle mi teď bezohledně mozek dělá taky, pouští mi to pořád dokola a já nemůžu nic dělat, jen čekat až se to možná ohraje, zničí, že jednou přece jednou změní skladbu. Ztichne jenom tehdy když jsme s někym, né že bych na to teď měla náladu a ještě k tomu se opravdu bavim, nejlépe aby se mě ten člověk neustále neptal na mě. Tím neříkám, že mám ráda sobce mluvící neustále o sobě, ale teď jsem za ně ráda, ikdyž jenom pokud řikají něco zajímavého, jinak se zas spustí ta otravná melodie. A nebo, když jsem něčím opravdu zaměstnaná, což taky není moc činností.
Žasnu nad tím, že to vůbec jde, že jde na něco tak nepodstatného myslet tak dlouho, když jsem na to nikdy dřív, vlastně nemyslela. Jenomže, já nenávidim nedořešené záležitosti a moje hlava mě týrá za tuhle mojí vlastnost.
Hádám tak, kdy to přestane, když to nejde zastavit vůlí. Možná jednou.... Asi se vážně zblázním, do té doby.
Jako když přebijete trávu koksem a koks heroinem. Ale co když už pro mě neexistuje žádný heroin? Nebo už je mé tělíčko natolik prožrané těmi zakázanýma látkama, že už ho heroin zabije? Co mi zbývá? Odvykačka? Všichni víme jak to končí.

Co k tomu říct. Mám novou desku. Má novej nablýskanej obal, staronovej název a zremixovanou formu. Něco nového, ale tak důvěrně známého, ach jak mě baví si jí pouštět... poškrábala se už za pár dní, ale pořád se ještě neznechutila, v duchu si řikám, jak dlouho to asi bude trvat. Ale tak dlouho jsem jí ještě neslyšela v čistý formě, bez vypadlých úseků.. kde byla ta stará navždy zničená, takže jo bude to na dýl. A potom si budu pouštět jenom ty zremixovaný kousky, ale co až se mi znechutí i ony? Já nevím... Co je to za život, když se mi líbí jenom ta jedna vlezlá, vtíravá píseň na tý tak brzo nahraditelný desce?

Tohle nikdy nebyl můj žánr, ten hlas který se z ní ozývá, nikdy nebyl můj šálek čaje, v hloupém textu marně hledám nějaké alegorie a přesto jsem si tu skladbu oblíbila, jakýmsi zvrhlým způsobem jí mám ráda.

Radši drž hubu...

10. listopadu 2012 v 22:11 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Měla bych si říct a nic sem nepsat, místo nesmyslných článků o ně /i čem bych si radši měla vzpomenout na heslo na mail a pořádně se vyspat, ale to bych to nebyla já. Kritika věcí se kterými nikdo nic neudělá tady musí být.

Jde to s náma z kopce, řekla jsem si onehdy na debatě na občanku, teda nevim jak s ostatníma ale s naší třídou určitě. Probírali jsme výsledky krajských voleb, který mi teda přišli dost schizofrenický, ikdyž to byla recese. Když si to vezmete, na jednu stranu jsme nedávno přejmenovali letiště, byl kolem toho hroznej humbuk a míň než před rokem se facebook hemžil samými R.I.P. a všechny noviny záslužnými články o hrdinovi co se zasloužil za demokracii a porazil komunisty a teď? Rok po tom? Wtf?
Učitel řikal něco v podobným duchu co teď já a takový ti typičtí provokatéři se mu všechno snažili vyvracet, znáte to, když má někdo podporu celé třídy jsou ty argumenty prostě lepší. Třída se rozdělila na dvě skupiny, jedni byli rádi, že je tu nějaká provokace, smáli se a dávali za pravdu a pak na blondýny a ignoranty, kteří prostě suveréně řekli že je to nezajímá. Pak jsem tu byla já co v sobě dusila vztek a vlastní názory. Radši drž hubu, to je přesný.
Pak to začalo být radikálnější... Pár lidí řeklo svý antičeský názory, jak je to tady všechno v prdeli, jak tu není práce a že jezdění do zahraničí je nám na nic, když se za svý platy stejně nikam nedostanem... Hele já nevim, polovina lidí ze třídy si už normálně vydělává, jedna holka stejně stará jako já má na internetu "bysnis" s oblečením a na vánoce jede nakupovat do Londýna, kluk z vedlejší třídy podniká a má čajovnu, něco mi řiká, že když se chce tak to jde a navíc je absurdní když si studenti stěžujou na nedostatek práce. Jasný, když má někdo obor s blbým uplatněním, jde to špatně, ale s tím už musí počítat, stejně nějaká volba tu je. A říct, že s komunistama nám třeba bude líp, je to největší pokrytectví a blbost.

A další věc, co mi hlava nebere. Jedna taková nenápadná holka od nás ze třídy, knížky nečte, na filmy nekouká a nemá žádný koníčky. Doteď jsem nevěděla že podobný lidi existujou. Knížky bych brala, každý je na něco jinýho, když je někdo technický typ, málokdy ho budou zajímat knížky. A taky už jsem si zvykla, že na otázku: "Kdo čte?", se hlásím jenom já a z donucení, vždycky si připadám jako kdovíjaká intelektuálka. Ach ta ironie. Ale jsou ve většině, ikdyž asi nikdy nepoberu myšlení člověka co nepřečetl v životě žádnou knížku, přijde mi to jako norma, jako jít na Matějskou, chodit do školy, vědět že na televizi je ovladač, atd.
Ale filmy? Na filmy přece kouká každý. Pochopim, že někdo je na ty americký sračky, s krycím názvem komedie. Pochopim "Chackie Chana", "Norrise"., i ty romantické splácaniny. Mně by to třeba nestačilo, pár shlédnutí plus přečtení si komentářů na csfd vám to dokonale znechutí, jenže vůbec se nedívat na filmy? Nechápu.
Možná, kdyby měla šestkrát týdně tréning, ale sedět celý dny doma na zadku a ani občas neshlédnout blbej film, co je to sakra za život?

Možná takle se dá definovat v hlavě prázdno a přitom na mě nepůsobí jako blbá, jenom jako dobrá forma, bez náplně, bez názoru.
Ach jo, to bude zase článek.

Alegorie

4. listopadu 2012 v 17:49 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Alegorie. Vskutku zajímavá věc. Někdy stačí věta, někdy opravdu jen slovo. Alegorie jsou všude, ale někdo řiká, že si je jen vymysleli znudění spotřebitelé, autor to tam třeba dá jen tak bez rozmyslu a kritici to pak zkoumají a zkoumají... Ale já nejsem takový extémista, kolikrát jsem i dost překvapená co se dá vidět v úplně jasném ději filmu a nebo jak zní oficiální výklad nějaké knihy z povinné četby. Ale taky si kolikrát v knížkách co mám už asi tak stokrát přečtené hledám skryté symboly, protože tím oficiálním vyložením už jste znudění. Např. Harry Potter. Co tam už jsem našla alegorií.
Ale nejhorší ze všeho jsou takové ty alegorie ze života. Je jasné, že pokud si kolikrát ani ti autoři neuvědomují co pouštějí na papír nebo do scénáře, těžko obyčejnej člověk bude z pusy vypouštět nějaké složité symbolismy. Jenže znáte to... něco nechcete úplně slyšet a tak si tu verzi upravíte a říkáte si že je to určitě myšleno jinak a uvažujete jak jinak by to mohlo být myšleno. Já jsem tím zvlášť posedlá.
Kupříkladu, pořád mi nejde z hlavy asi půlroční dialog z tábora. Náhodou jsem zaslechla jejich rozhovor.
"...myslíš ta extrémně krásná?" (nebo nějaký podobně divný výraz.)

"Hmmm... a teď mlč máme tady zákazníka." (Já.)
Nejdřív jsem si myslela, že se bavili o hře co budeme hrát, proto ten zákazník, ale co jsem pozorně sledovala, žádnou podobnost jsem nenašla. Tak nevím, proč se o tom nemohli bavit přede mnou a o čem se vlastně bavili. A taky vim, že už to nikdy nezjistim, což mě štve ještě víc.
A včerejšek, ten mi nepoleze z hlavy ještě dlouho. Měla jsem sraz z kamarádkama a přitom co mě jedna z nich obejmula, ta druhá tak cynicky zvedla obočí a pronesla něco jako: "Vážně?". Po téhle otázce mně zamrazilo v zádech a dostala jsem takový ten nepříjemný panický pocit, že jsem někde kde mně asi moc nemusí a dost pomlouvají. Ta první to sice popírá, ale mně už to nikdo nevymluví, něco tam prostě bylo. A taky se to možná nikdy nedozvim a mohla to být náhoda, jasně... ikdyž o tom dost pochybuju. Z komára je velbloud, prostě. A v hlavě si vytvářím miliardy scénářů, co se vlastně stalo/děje.
Ani nevím, jestli se to dá definovat jako alegorie. Dyžtak mně nepranýřujte. Jde o to, že jsem jak ti kritici, až na to že asi nemůžu být tak znuděná vlastním životem, je zajímavý dost, spíš mi možná přijde trochu béčkový a tak si vymýšlím alegorie, abych ho trochu pozvedla. Dokonce mně i občas překvapuje, jak dlouho dokážu uvažovat o jednom nepodstatném slovu.