Utopit se v ignoraci?

28. září 2012 v 21:28 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Je období, kdy je mi všechno jedno. Dalo by se říct že nežiju, přežívám. Odsedím si svých povinných sedm hodin ve škole, nějakým zázrakem mi to do té ničím nezaprázdněné hlavy leze. O přestávkách se bavím jenom, když musím, odbytu si pár povinných frází s kamarádkama, ale většinu času si hraju na asociála s mobilem nebo knížkou. Doma čas většinou trávím tak, že když nemám žádné povinnosti, buď jenom tak oxiduju na facebooku a pouštím si hudbu a nebo si čtu. Což pokud není úplně zajímavá knížka, je stejně jenom zašívárna na přemejšlení o svých problémech. Občas jdu i s někym ven, když mě ta samota deptá natolik a to jenom tak poslouchám, přikyvuju, něco prohodím, aby se neřeklo a jinak dělám co se ode mě čeká.
Fuj, depresivní úvod. Prostě je mi všechno jedno. "Máš pětku z ekonomiky." - "Hm", prohodím a bolestně zkřivím koutek na horu. "Promiň, dneska ven nemůžu."- "Hm, stejně se mi nechtělo." Lze uvést nespočetně příkladů. Ani se nedokážu na něco naštvat(natož nadchnout). Pokud se o to snaží nějaká osoba, myslím si své. A když, třeba přijdu domů a prodírám se nekonečnými haldami bordelu a věcí co čekají, tak akorát na mě, né že bych se snažila protestovat, či někoho seřvat, začnu to poslušně uklízet, abych měla pokoj.
Utápím se ve svém flegmatizmu, ani se nedá říct že bych byla nešťastná, je mi to prostě jedno.

Pak jsou období, jako bych se právě probudila či vylezla z hrobu. Ve škole se pořád hlásím, přesvědčuji chudinky učitele a spolužáky o své chytrosti-nechytrosti. Neuvěřitelně mě sere, že se se mnou nikdo nebaví, neustále za někym dolézám, obnovuju staré kontakty, debatuju, usmívám se...nechávám se ukecat na každou blbost, protože život je přeci krátký na to, abysme ho proleželi a promarnili. Najednou je tu miliarda činností které bych ráda a zapáleně dělala, spousta míst co bych chtěla vidět, spousta lidí co se mi líbí a s kterými bych se ráda seznámila. Je to nádhernej pocit, usínat a těšit se na další den, protože je na co. Skoro bych tak definovala i štěstí. Mít se na co těšit.
Nebo možná ještě jinak, jako jistotu. Jistotu, že ti a ti vás nezradí. Jistotu, že vždy budu dobrá na tohle a tohle a budu mít své místo, tam a tam. A jistotu že se vždy budu mít na co těšit.

Ale, proč tu melu něco o štěstí? Zase odbočuju od tématu. Chtěla jsem jenom říct, že ignorací, nikdy ničeho nedokážete, nebudete šťastnější, ničemu a nikomu nepomůžete.
A konkrétně věta: "Je mi to jedno." Ta je v 90 % stejně kec, je to výmluva, aby se o vás ostatní nezajímali, nemuseli jste o ničem přemýšlet, abyste nemuseli řikat co se vám nechce. Já nevim, šáhněte si do duše, kolikrát jste už tuhle větu použili jako obranu?

Ignorace je ve svý podstatě hloupost, ikdyž v krizových situacích se hodí. Myslim si, že všechny ty katastrofy, může přežít jenom člověk s pořádně flegmatickou povahou, protože jiní se zblázní. Na druhou stranu, někdo řiká že vám spíš pomůže povaha bojovná, protože rezignovat znamená vlastně prohrát a pokud někdo rezignoval již na začátku..., ten si opravdu radši ustřelí mozek při první příležitosti, když mohl později přežít.

Samozřejmě, nedeptat se úplnými nepodstatnostmi. Neřešit opravdu každou výtku a každou zlomyslnou poznámku, každý neúspěch. Ikdyž, pokud vás třičtvrtina lidí z vašeho okolí nenávidí a v poslední době se vám nepodařilo nic s čím jste počítali, možná děláte něco blbě.

Po pravdě, v tomhle článku se vůbec nepoznávám, zním tu jako jakási optimistická buditelka a koučka. Ale co, nějaká pravda v tom jistě je.
Rezignace je jenom dočasná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | E-mail | Web | 28. září 2012 v 22:04 | Reagovat

To znám, to znám. Netvrdím o sobě, že jsem nějaký extra-silný flegmatik, ale flegmatik jsem a často takovéhle věci beru prostě normálně, rozhodit mě je docela složité. Takže jsem většinou v pohodě.
Někdy mám ale fakt hnusný depky, a i když vím, že teď taky "depkaří" skoro každej teenager... no, myslím, že u mě je to trošku vážnější, a to si nedělám legraci.

Ale teď jsem zrovna v té dobré náladě, takže si to zatím odmítám pokazit :D. Poslední dobou se u mě ale tyhle stavy střídají čím dál častěji...

Jinak, i když tady tvrdím, že jsem neskutečnej flegmatik, mám naproti tomu docela vzdorovitou a tvrdohlavou povahu, takže někdy to se mnou lidi mají fakt těžký :D

2 Unununium~ Unununium~ | Web | 28. září 2012 v 22:25 | Reagovat

Obě dvě nálady mám taky. Někdy se střídají. Jednou se o nic nezajímám a podruhý zas nadšeně o všechno a vrhám se do všeho až moc urychleně po hlavě... :D
Je to šílený. Nemám ráda puberťáckou náladovost, jestli se to tak dá označit.

3 lollipop lollipop | 28. září 2012 v 23:43 | Reagovat

Pěkně napsáno :)

4 Martin Martin | E-mail | Web | 29. září 2012 v 9:35 | Reagovat

Každý někdy poznáme ten pocit ignorace a odporu světa. Ale co se dá dělat, všechno zlé jednou přejde, alespoň na určitou dobu :)Myslím, že věta "Je mi to jedno" je čistá leže. Je to přímo ztělesnění lži. Vždyť nikomu není nic jedno, je to jak říkáš obrana, obrana která nám na určitou dobu pomůže. Já jsem introvert a vím, jak jsou někdy věci hodně složité :)

5 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 29. září 2012 v 18:36 | Reagovat

[4]: :)

6 Schmetti Schmetti | Web | 2. října 2012 v 22:01 | Reagovat

No, já flegmouš nejsem, i když to tak může vypadat.
Tvůj článek mi připadá spíš pesimistický :D

7 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | 3. října 2012 v 19:04 | Reagovat

[6]: No jo to jsem celá já. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama