Září 2012

Utopit se v ignoraci?

28. září 2012 v 21:28 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Je období, kdy je mi všechno jedno. Dalo by se říct že nežiju, přežívám. Odsedím si svých povinných sedm hodin ve škole, nějakým zázrakem mi to do té ničím nezaprázdněné hlavy leze. O přestávkách se bavím jenom, když musím, odbytu si pár povinných frází s kamarádkama, ale většinu času si hraju na asociála s mobilem nebo knížkou. Doma čas většinou trávím tak, že když nemám žádné povinnosti, buď jenom tak oxiduju na facebooku a pouštím si hudbu a nebo si čtu. Což pokud není úplně zajímavá knížka, je stejně jenom zašívárna na přemejšlení o svých problémech. Občas jdu i s někym ven, když mě ta samota deptá natolik a to jenom tak poslouchám, přikyvuju, něco prohodím, aby se neřeklo a jinak dělám co se ode mě čeká.
Fuj, depresivní úvod. Prostě je mi všechno jedno. "Máš pětku z ekonomiky." - "Hm", prohodím a bolestně zkřivím koutek na horu. "Promiň, dneska ven nemůžu."- "Hm, stejně se mi nechtělo." Lze uvést nespočetně příkladů. Ani se nedokážu na něco naštvat(natož nadchnout). Pokud se o to snaží nějaká osoba, myslím si své. A když, třeba přijdu domů a prodírám se nekonečnými haldami bordelu a věcí co čekají, tak akorát na mě, né že bych se snažila protestovat, či někoho seřvat, začnu to poslušně uklízet, abych měla pokoj.
Utápím se ve svém flegmatizmu, ani se nedá říct že bych byla nešťastná, je mi to prostě jedno.

Pak jsou období, jako bych se právě probudila či vylezla z hrobu. Ve škole se pořád hlásím, přesvědčuji chudinky učitele a spolužáky o své chytrosti-nechytrosti. Neuvěřitelně mě sere, že se se mnou nikdo nebaví, neustále za někym dolézám, obnovuju staré kontakty, debatuju, usmívám se...nechávám se ukecat na každou blbost, protože život je přeci krátký na to, abysme ho proleželi a promarnili. Najednou je tu miliarda činností které bych ráda a zapáleně dělala, spousta míst co bych chtěla vidět, spousta lidí co se mi líbí a s kterými bych se ráda seznámila. Je to nádhernej pocit, usínat a těšit se na další den, protože je na co. Skoro bych tak definovala i štěstí. Mít se na co těšit.
Nebo možná ještě jinak, jako jistotu. Jistotu, že ti a ti vás nezradí. Jistotu, že vždy budu dobrá na tohle a tohle a budu mít své místo, tam a tam. A jistotu že se vždy budu mít na co těšit.

Ale, proč tu melu něco o štěstí? Zase odbočuju od tématu. Chtěla jsem jenom říct, že ignorací, nikdy ničeho nedokážete, nebudete šťastnější, ničemu a nikomu nepomůžete.
A konkrétně věta: "Je mi to jedno." Ta je v 90 % stejně kec, je to výmluva, aby se o vás ostatní nezajímali, nemuseli jste o ničem přemýšlet, abyste nemuseli řikat co se vám nechce. Já nevim, šáhněte si do duše, kolikrát jste už tuhle větu použili jako obranu?

Ignorace je ve svý podstatě hloupost, ikdyž v krizových situacích se hodí. Myslim si, že všechny ty katastrofy, může přežít jenom člověk s pořádně flegmatickou povahou, protože jiní se zblázní. Na druhou stranu, někdo řiká že vám spíš pomůže povaha bojovná, protože rezignovat znamená vlastně prohrát a pokud někdo rezignoval již na začátku..., ten si opravdu radši ustřelí mozek při první příležitosti, když mohl později přežít.

Samozřejmě, nedeptat se úplnými nepodstatnostmi. Neřešit opravdu každou výtku a každou zlomyslnou poznámku, každý neúspěch. Ikdyž, pokud vás třičtvrtina lidí z vašeho okolí nenávidí a v poslední době se vám nepodařilo nic s čím jste počítali, možná děláte něco blbě.

Po pravdě, v tomhle článku se vůbec nepoznávám, zním tu jako jakási optimistická buditelka a koučka. Ale co, nějaká pravda v tom jistě je.
Rezignace je jenom dočasná.

Sláva typomanii!

25. září 2012 v 19:03 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
"Mám rád holky co maj něco v hlavě."
Sakra, proč mám něco v hlavě?
A hlavně, co v ní vlastně mám?
Možná tak hromadu smetí, odpadků, hnusu... jo fakt, fakt mám něco v hlavě?
"All in all it was just a brick in the wall.
All in all it was all just bricks in the wall."
Jo Syde,jsme v tom společně.
"Hey! Teachers! Leave us kids alone!"
Jo, to je taky výstížné!!
Pojď ty člověče s vanilkovým dechem, pojď se mnou do mé utopie, chápej mě ještě víc...pojeď se mnou na ostrov utopie.
Jen my dva.
Jde klesnout ještě hloup/bejc?
Hukot v uších, v hlavě tisíce žiletek, rozostřené vidění....
"Isolation
In fear every day, every evening
He calls her aloud from above
Carefully watched for a reason"
Curtisi, jsi geniální.
A bude hůř, jistě.
Člověče! Co ten náhlý zájem o stárnoucí ženu sešlou věkem??
Jsem žena s vráskama na mozku, s artrózou nervů a s jasnou Parkinsonovou chorobou, navždy shrbená.
Žena se zlomeným hlasem, umírající...bez naděje a bez budoucnosti.
Mladá duše uvězněná ve starém těle, či dívka skrz na skrz prožraná stařeckou demencí?
Co mi ještě zbývá před smrtí, Vdechovat s posledním člověkem sladký vanilkový kouř, popíjet hořký mok, nechávat si mazat med kolem pusy.
A čekat... čekat, až přejede vlak.
"Na co myslíš?"
"To je složitý!"

Zbytečnost.

15. září 2012 v 21:44 | Bezejmenné Esko |  Poems...
Ani nevím, ke které své lásce jsem se vlastně vyjadřovala, ale je to vystihující.

Slova, kroky, spiklenecké pohledy,

Počátky nás ještě nebolí.

Nechápeš , jak moc mě ta tvá upřímnost zabíjí…

Postupně ujímáš se vlády.



Sedím v písku na pláži a v ponurém

klídku si stavím písečné opevnění, domy, hrady…

Chápej, že se nacházím v rozpoložení zlém,

když je bezohledně zboříš? Záhy…





Jsi jen další ničitel, diktátor, tyran, vrah!

Nezasloužíš si předstíranou úctu, obdiv,

přesvědčuješ mě , že neexistuje přátelský vztah.

Ty nevěříš ,že by tvá písmena na mě mohly mít vliv.



Neuvědomujeme si, že stojíme v ringu,

Ať, či tak to vlastně nebolí, překvapivě.

Nenecháváme nic znát, kreslím si na obličej masku,

cyničnosti, zkaženosti, koketnosti, však jen intuitivně.



Vím, že tu zoufale bránící se pevnost brzy zdoláš,

byly jich jistě spousty…

Můžu ti na té tvé být nějak škodná.? Co myslíš?

Ale já nemůžu vraždit, ničit, pálit mosty,

,nejsem totiž ty.



Hloupost mnou zmítá.

9. září 2012 v 21:09 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Vždycky jsem byla chytrá holčička, né úplně šikovná, protože ve vybice mně pokaždé vybili první a do družstva vybírali naopak jako poslední, ale chytrá holčička jsem byla, v první třídě téměř geniální. Věděla jsem že jedna plus jedna jsou dva, čímž jsem si jistě šplhla a číst jsem se naučila asi za dva měsíce školy, byla jsem šprt a ráda jsem si povídala s učitelkama, i s dyzleksií jsem dokázala mít samé jedničky, co víc si přát.
Když na tohle vzpomínám s udivením se ptám: Kam se to ztratilo? Sakra!
Od poloviny šestnáctého roku sice nejsem abstinent a jak známo alkohol mozkovým buňkám škodí, ale ne že by takle. Kde je má geniálnost, kde jsou pozůstatky mé geniálnosti?
A co hůř, čim víc o své hlouposti přemýšlíte, tím víc si tak připadáte. Je to jednoduché jako každý mindrák, který dřív nebo později vzrostě v paranoiu. Když se soustředíte na jakýkoliv nedostatek, ten nedostatek prostě vidíte, s každým se porovnáváte a příjde vám to den od dne horší. A to je přesně můj případ!
Zjistila jsem že nejen že je dost věcí o kterých vím že nevím, ale ještě víc je těch o kterých vůbec netušíte že existují a že byste je teoreticky mohli ovládat.
Například programování, jako teoreticky tuším že existují jakési css a htlm a jiné počítačové jazyky a vůbec vim z hollywoodských filmů jak tam ti hrdinové něco důležitě a uhrančeně píší do těch příkazových oken, ale samotnou mě nikdy nenapadlo že bych to mohla umět taky, nejsem přeci hollywoodský hrdina, o skákání po střeše se taky nepokouším, přeci. A pak se setkám s lidmi co nemluví o ničem jiným a ještě mi o tom vypráví, jako bych věděla a nebo aspoň mohla vědět o čem vlastně. Normálně zvládám chvíli docela obstojně předstírat že něčemu rozumim a občas ještě přispět bystrou odpovědí, jenže tohle už se vážně nedalo.
Povídání s Romantikem, dopadlo ještě hůř... "To je zdlouhavější než Danteho Božská Komedie..." A moje malé, bídné mozkové závitky se rozjely na plné obrátky. Danteho Božská komedie, nejenže jsem to nečetla, protože mě až na výjimky literatura do 20. století nezajímá a už vůbec ne ta skoro středověká. A za tím si stojím, ale tentokrát jsem ani nevěděla kdo to napsal (že by Danthe?), no kdyby to nebylo takto pojmenované tak bych to nevěděla a skoro nic o tom, né že by mě to nějak zajímalo, ale na vybavování si nezajímavých hloupostí jsem byla vždycky dobrá. Kam se to podělo?
A copak mě ještě děsí, kolik technický, hudebních a jiných znalostí, dovedností je potřeba na jednu prostou věc, hra na kytaru. Vždyť to v sobě skýtá celou moudrost světa,sakra!
Stejné je to i s názvami všech filmů, knížek, herců, spisovatelů a jiných detailů o kterých bych chtěla někomu vyprávět. Vždy, když o nich chci někomu říct, najednou se vypaří z hlavy a já zjistím to šílené zjištění. Já nevím vlastně vůbec nic!
Přišla jsem k tomu samému a slavnému Sokratovu výroku. Hádejte jakému. Nevím jestli to že to vím, nějak zlehčuje že nevím, myslím že spíš ne.
A jak bych definovala tento článek? Jako labutí píseň mého nebožátka mozku.

Vyvarujte se častého používání stejných spojovacích výrazů.

6. září 2012 v 20:52 | Bezejmenné Esko |  povídky
Ehm no. Nezveřejňovala bych to, kdyby tam nebyl ten svým způsobem překvapující konec, kterej je takovej no ze života. Nechci působit, že si myslim, že vim jak myslí chlap, berte to s vtipem a nadsázkou. A utvrdila jsem se v tom, jak těžké je psát cokoliv s náznakem erotiky, aby to neznělo trapně.

Což mě přivádí k otázce: "Jaká budu dospělá?"

4. září 2012 v 12:06 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Tak na tuhle otázku nemá cenu odpovídat, je to jasný úplně stejná, nebo myslíte že za měsíc a pár dní se něco výrazně změní. Já ne. Takže spíš změníme otázku na: "Jaká bych chtěla být dospělá?" nebo "Jak vypadá dospělá osoba?" Celý je to myšlený na ženské osoby, protože o to abych se chovala jako dospělej chlap myslim nemá cenu vůbec usilovat.

  • Používat denní a noční krém a hromady dalších serepetiček, odličovat se na noc. Neumim si představit jak každej den a večer trávím takle čas, já jsem ráda že se občas přetřu pleťovým mlíkem a řasenku si smeju tím nejlevnějším odličovadlem. Vůbec mít na tyhle (kvalitní) serepetičky peníze, je podle mě známka dospělosti, stejně tak mít své rituály, ikdyž jsou možná úplně k ničemu.
  • Brát antikoncepci. Ikdyž jí teď bere kdejaká téměř čtrnáctiletá pipina a já bych jí taky vlastně mohla brát, ale nemá to pro mě žádné výhody a zničilo by mi to postavu, za to nebudu a nechci dávat peníze, ale brát něco pravidelně a ještě k tomu věc co má na naše životy takový vliv považuju za velmi zodpovědné a tedy i znak dospělosti.
  • Mít řidičák. Teda, mít řidičák a auto. Teda mít řidičák, auto a nějak slušně řídit.
  • Mít práci. Práce tim myslim povolání, jinak řečeno životní poslání, prostě když člověk už plus mínus ví co bude celý život dělat, ne brigádu při studiu, nebo brigádu při flákání. To člověk sice je vydělávající a možná i nezávislý, ale pořád jaksi na něco čeká.
  • Mít vztah. To se samozřejmě nebere doslova, někdo se rozhodně že bude celý život dělat jeptišku, nebo se obětuje jiné činnosti, někdo se rozhodně že bude singl a tedy milovat všechny muže světa, ale přece jenom dospělý člověk už by měl mít nějaké ty zkušenosti za sebou a měl by vědět co od života chtít.
  • Chodit s kamarádkama na kafe. Klasika. Tak samozřejmě spousta lidí má rádo kafe už od útlého věku, ale když na kafe utíkaj od hromady práce, stresu nebo od řvoucích dětí a neumytého nádobí sotva jednou za tejden, už je to kafe přece jenom o něčem jiném.
  • Vyjadřovat se, chovat se a zařizovat věci jako dospělý. Jo to je hodně složitý krok, dokázat jít na úřad, do banky, požádat o práci, chovat se solidně, zodpovědně, být nějak finančně gramotná abych mohla tyhle věci bez problémů zařídit a nestydět se a nebát se že se na mě lidi budou dívat zle a skrz prsty.
  • Vařit. Pár jídel by mělo umět každá dospělá ženská, to je bez debat.