Když jsme na táboře, měli vymyslet příběh k ohni.

5. srpna 2012 v 13:27 | Bezejmené Esko |  povídky

Nevím jak to začalo, nevím kdy a už vůbec nevím kde jsem se tehdy ocitnul. Poslední co si pamatuju byl unavený výraz mého kamaráda Milana jak říká: "Dáme poslední, jo?"
A pak? Temno.
A teď? Moje nohy klouzají a peláší dopředu, ani nevím jak. Moje tělo mě neposlouchá, ale zdá se že ví kam běží. Kolem mě ubíhá horizont neznámé krajiny. Ve snech se vám občas stává, že se snažíte utéct a nemůžete, v tomhle to bylo přesně naopak. Jestli to tedy byl sen.
Po chvíli už jsem se nesnažil svůj běh zastavit, ani koridovat, ale viděl jsem že se k něčemu blížím. Když jsem doběhl blíž, poznal jsem v tom obrys kostela.
Ta záhadná síla co mě ovládala, pomalu zastavovala a já se ocitl na tomhle záhadném místě. Asi to má jistý důvod že jsem tady, tak se tu porozhlédnu, řekl jsem si.
Bál jsem se tak, že jsem téměř slyšel tlukot vlastního srdce.
V tom zničehonic, začaly kostelní zvony provokativně vyzvánět, nemohl jsem se rozhodnout jestli dřív umřu leknutím na infarkt, nebo z toho rámusu ohluchnu a to se k tomu ještě přidal srdečný, nejspíš dětský nářek.
To už jsem se bál tolik, že kdyby jste se mě v tuhle chvíli na něco zeptali, nevěděl bych ani jak se jmenuju.
Zase se mě zmocnila ta síla a unášela mě blíž a blíž ke vyzvánějícímu kostelíku a blízkému hřbitovu.
Bloudil jsem hřbitovem sem a tam, občas jsem málem spadnul do některého z polopřikrytých hrobů.
"Není nad otevřené hroby", řekl jsem si ironicky.
K mé nespokojenosti se začala od kdovíkam ozývat podivná hudba. Něco mezi psychedelic rockem a elektric metalem.
Néé… tady už moje dosavadní trpělivost a schopnost sebeovládání přetekly.
Malátně jsem se motal kolem dokola, přehlížel jsem náhrobky neznámých jmen, sice jedno mě zdálky upoutalo.
RADIM URBAN. Kdože?!
"Však tak se jmenuješ ty kreténe!"
Moje jméno na náhrobku. Co to je?
Najednou se mi zatemnilo před očima a podlomily se mi kolena.
Spadnul jsem, nevěděl jsem kam, ležel jsem, nevěděl jsem kde, ale to ticho bylo úchvatné.
Otevřel jsem oči.
Byl jsem v bílé, prosluněné místnosti. Nade mnou stál muž v bílém plášti.
"Kde to jsem?", zeptal jsem se.
"Kde myslíte že jste?", zeptal se ten zvláštní muž bez výrazu.
"Jak to mám vědět?", rozčílil jsem se.
"Uklidněte se", řekl a chytil mě za ruku.
"Právě to že nevíte kde jste, je důvod proč jste tady…"
Došlo mi to. Psychiatrie!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Deny Deny | E-mail | Web | 10. srpna 2012 v 9:13 | Reagovat

Páni, krásná povídka.

2 Betty Betty | Web | 10. srpna 2012 v 15:18 | Reagovat

Skvělá povídka. Tady má někdo talent. Je jasné, že Tě vzali do AK. Gratuluji ;)

3 E'risem E'risem | Web | 11. srpna 2012 v 18:18 | Reagovat

Dobře jsme si početla. Nejlepší je ten závěr. To, že nevíte kde jste, je důvod, proč jste tady. Skvělá práce!

4 Creatio Creatio | Web | 12. srpna 2012 v 22:30 | Reagovat

Skvelá práca, pekný príbeh, dobre píšeš... No čo dodať? :)

5 Cornelia Cornelia | Web | 12. srpna 2012 v 23:19 | Reagovat

Zajímavé. Měla jsem z toho takové pomíchané emoce.

6 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 16. srpna 2012 v 14:53 | Reagovat

Děkuju! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama