Srpen 2012

Slabost pro asociály...

28. srpna 2012 v 23:16 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
To bylo jednou na té naší slavné školní párty už v pozdnějších hodinách, byla docela zima a já ,jelikož jsem inteligentně vyrazila v kraťasech a sandálech se hřála u ohně s další skupinkou zmrzlých. A tu vidím zoufalce (každá párty má své..), jak leží s hlavou opřenou na stole a bulí... Jsem neuvěřitelně empatická samaritánka a prostě nedokážu na brečící lidi jen koukat, na druhou stranu je ani nedokážu nějak zvlášť dobře utěšit. A tak jsem chvíli vyčkávala, jestli k němu nepřijde nikdo jiný a tu těžkou práci neudělá za mě. Bohužel... jedinej kdo ke němu přišel bylo pár lidí, kteří na něj zařvali ať nebulí a pak se mu smáli, on totiž není zrovna oblíbený.
To zlomilo mé samaritánské srdce a rozhodla jsem se za ním jít. S tím utěšováním je to tak, že já kdybych brečela byla bych radši kdyby mě lidi nechali na pokoji. Ale... tak ne každej by byl stejnej. Na druhou stranu, kdybych začala demonstrativně bulet a následně vyprávět o touze o sebevraždě a jedinej kdo by za mnou přišel a byl ochotnej mě poslouchat by byla nějaká blbá holka, která ani nebyla rozhodnutá jestli ho utěšuje nebo ne, tak bych na tu dálnici asi fakt šla.
Jak už jsem zmínila, začal vyprávět o svých častých touhách se zabít. A prý nic nemá smysl. Co pak tomu člověku říct? Že má? Ne, přesvědčí vás že ne, ono je to u nešťastného člověka lehké a upřímně občas taky nevidim v obyčejných věcech smysl a pak ho těžkou najdu relativně cizímu člověku. Možná je to obyčejná opilecká nálada a taky možná ne.... Děsil mě. Pak tam přišel jeden kluk, takový ten třídní předseda a jinak činorodý, ten co se baví s každým a ten povídal ať to nedělá, že by nám chyběl. To málem rozbrečelo i mě. Ona to totiž není vůbec pravda, ve třídě se s ním moc lidí nebaví, spíš ho ignoruje a mně by třeba nechyběl. Smutná pravda, bohužel je to tak a myslim, že když ne mně tak jiným taky ne.
Rozhodně se to potvrdilo ve chvíli, kdy kamsi zmizel. Ptala jsem se každýho: "Nevíte, kde je zoufalec?" A každej vlažným tónem, že šel asi na tu benzínku, koupit cíga. A já na to: "Ta už je dávno zavřená!" A povídala jsem jim co řikal mně a a oni že to neudělá. Jo sice to neudělal, to jenom já se chovám jako paranoidní kráva, jenže co by kdyby. Co by kdyby? Děsilo mě to šíleným způsobem.
Jinak se tím nikdo hlouběji nezabýval. Spíš se zabývali dalším zoufalcem č 2, ten kvůli své "lásce" udělal víc, dokonce si kvůli ní sekerou pořezal prsty. Mě, ale nijak nedojímal, nechtělo se mi ho jít utěšovat, taky měl na utěšování dost lidí a dost lidí to řešilo. Dalšího rozhodně nepotřeboval. Promiňte, ale když kvůli jiné beze slova opustí, dalo by se říct dlouholetou přítelkyni a ani se s ní následně nebaví, jenom proto že zahořel k jiné štíhlé brunetce a ještě pak dělá tohle jenom proto, že ho nechce. Promiňte, tohle mi nepřijde k politování.. K politování mi přišla spíš ta slečna které dělal tohle citové divadýlko, také měla totiž přítele. Kdybych řekla, že je to debil a je s tím celým trapnej, nejspíš by mě ukamenovali, byl totiž oblíbený. Když pak zmizel, bylo mi to v celku jedno, tak trochu jsem i v duchu doufala, že se něco stane, něco čím by zaplatil za tuhle blbost.
A jsme v jádru problému, mě budou vždy dojímat ti asociálové, ti chudinky, ti co můžou brečet i za svojí existenci, vždy je budu mít radši než tyhle rozmazlené týpky co mají své luxusní problémy.

Rande s romantikem

25. srpna 2012 v 18:01 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Je pražné poledne a já nervózně postávám v stinném zákrytu a nenápadně ho vyhlížím. Jsem nervózní, né přímo z něj, ale z toho že mám rande s někým koho vůbec nechci a navíc ho dnes musím asi odmítnout. A jak odmítat příjemně?
Konečně vydím ho! Stojí u Billy ještě s jedním z mých spolužáků, to mě znejistí. Co on tady sakra dělá? To se jako bojí se mnou být sám? A co mu o mně sakra nakecal?

Výčitky svědomí

22. srpna 2012 v 16:35 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Výčitky svědomí, ano to je hrozná věc, cítíte se dokonce hůře než, když někdo oře s vámi a vy máte tendence svého tyrana stále omlouvat. Nikdy jsem netušila že opačný pocit bude ještě horší.
Výčitky svědomí obvykle nastávají, když se za něco stydím takovým způsobem ,že nemůžu nic říci a nikomu to nemůžu vysvětlit, nijak svou vinu nemůžu obhájit, nejhorší věc je že ani před sebou.
Nevim jestli to znáte, takový ten pocit že nad někým máte navrh a to ikdyž je inteligentnější, hezčí a schopnější, ale máte nad ním navrch sebevědomím a nebo pro vás má takovou slabost že je naprosto neškodný.Takové věci se moc často nestávají, přece jenom nejsem tak sebevědomý tvor a tak neomezenou slabostí ke mě také moc jedinců nezahoří. Víte sice že na takového člověka můžete být hodný, ale také nemusíte a vaše ego má chuť se rozpínat a parazitovat na jeho. Po chvíli vás napadne že přece nebudete hodný, když spousta lidí takle využívá vás a to bez rozmyslu a navíc vás svou hloupostí, naivností a zranitelností začne pěkně štvát.
Když se chová takle, může se něčemu divit?
A tím to obvykle začíná... Nikdy by vás ani nenapadlo jak jednoduché je ubližovat lidem, když vás k tomu přímo vybízí a nebrání se. Nenapadlo by vás že když se takový ten sadistický amok spojí s démonem alkoholem, přejdete nevědomky i ty nejšílenější hranice za které by vás vážně nenapadlo že ještě dnes zajdete. Neuvědomujete si že váš plán se vám bortí jako domeček z karet a ubližujete vlastně víc sobě než jemu.
Ne... do té doby je to celkem k smíchu, vlastně vás ty překročené hranice i vzrušují připadáte si zlý, bezcitný, jako úplně nový tvor.
Až později vám dojde co jste udělali a to už je pozdě, můžete zahltit toho člověka omluvami a vysvětleními, ale už to nikdy nebude jako předtím, dojde vám že jste sami blbí a nejvíc jste zranili své zásady a to čemu říkáte "já".

No nic, asi to nedokážu říct jinak než v té třetí osobě, zajímalo by mě jestli někdy najdu ve své hlavě aspoň špetku inteligence a spojím si jí se zkušeností a poučím se. Ale... asi bych od sebe
chtěla moc.

A nakonec, naprosto se nehodící fotka, nevadí.


Once more with feeling.

18. srpna 2012 v 16:05 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Nejvíc uspokující věci na světě: slyšet češtinu, spát ve vlastní posteli, psát na české klávesnici a být pár hodin úplně sama.
Zapomněla bych na ten krásný pocit když vás po návratu někdo shání a chybíte mu, neboli nejste zbyteční lidé.
Všechny ty fotky, hlášky kterým jsme se smály do vyčerpání mysli, všichni ti ctitelé, noví a noví příbuzní, trapasy, tři zabijácké panáky na každé návštěvě... pak ty dny kdy jsem měla dojem že jestli řekne ještě jednu větu tak jí asi vážně praštím, hádky a nakonec debaty při kterých jsme probraly možné i nemožné.
Nejvíc pyšná jsme na fotky rostlin a všech možných zvířat (naše koťata, kočky, koně, slepice, kohouti, pavouci, kachny...)
Ikdyž... taky vždycky máte vždycky z fotek ve velkém rozlišení blbej pocit?
Co je jinak nového? Velmi málo uspokující věc, přibrané tři kila. Také velmi málo uspokující věc situace u nás v rodině. Ale o tom se nechci rozpovídávat.
Abych se rozepsala obecně o postřehech ze Srbska. Mají tam nádhernou noční oblohu, v každé vesnici skvěle vybavenej bar, báječné "retro" autobusy ovšem s zabudovanou televizí, nejspíš hodnou městskou policii (protože jízdu v podnapilém stavu tam nikdo neřeší) a každý se tam zná s každým a v obchodě vám řikají křestním jménem. Na víc si asi nevzpomenu.
A k té obloze, přísahám že tak za hodinu jsem viděla padat tři hvězdy... že by se mi někdo usilovně snažil splnit přání?

Sedím si tak v autobuse a koukám na oblohu, přitom poslouchám Placebo, album "Once more with feeling" a v tom... Padá hvězda!
"Přej si něco",řiká hlas v mé hlavě.
"Ale co ? ", ptám se hloupě sama sebe, "všechno už mám."
Hvězda dopadla.
"A do prdele!", řikám si. "Už vím!"
A přemýšlím o tom jak jsem možná promarnila svou životní příležitost, protože možná by se mé přání splnilo.
A po půl hodině...další!
Už vím co si přát, a tak si přeju usilovně se stisknutýma pěstičkama a hřejívým pocitem.
Po další půl hodně...opakuje se stejný děj.
Já pak skoro se slzami v očích, realisticky zkonstatuju: "Simono, ty padající meteority, jsou ti stejně úplně na hovno!"

Asi se nikdy nenaučím lidi odmítat, zvlášť né slušně, ale co si budem povídat já byla ráda, i kdybych uměla někoho poslat do prdele. Objevil se jeden kluk od nás ze školy, budeme mu říkat romantik. Začalo to psaním si o kapelách, fesťácích o tom co posloucháme, to by mi nevadilo jsem naopak ráda, když si můžu psát s někým co má stejný názor, byť je to tak trochu školní vyvrhel, kterému by každý jiný dal košem. Pak se psaní o čemkoliv začalo vždycky zvrhávat v návrh o rande: Nevíš kdy hrajou v Praze Visáči? - V dohledný době ne, ale rád bych šel s tebou.
Nechceš si někdy vyměnit povídky? - Vyměnit?? To znamená, že mě chceš vidět?
K tomu se přidaly přehnané komplimenty a nakonec i playlist jeho odkazů na písničky se začal měnit v samé dojemné ploužáky. Navíc s postěžováním si na to, že je smutné je poslouchat sám... To bych brala, jenže další fáze mi skoro vyrazila dech, prý že konečně našel spřízněnou duši, která ho pochopí a tu prý měl přímo před nosem a také hrozně obdivuje mou duši a charakter... V tu chvíli mi došlo, že on si nemůže dělat srandu, on je jenom tak zoufalej. Děsivé...
Navíc osobní setkání je na spadnutí, dnešek jsem odmítla, ale bohužel prozradila jsem mu že mám do konce prázdnin čas a co hůř, nudím se.
A co ještě hůř, nemám důvod se s ním nesetkat, sám mi psal že nechce aby to vyznělo jako rande, takže...
Nejšílenější je že já se toho osobního setkání bojím i tak trochu proto, že ho zklamu, když má o mně tak vysoké mínění.
Jenže já nejsem žádná romantička, ani (bohužel pro něj) jeho spřízněná duše, jsem daleko hloupější, dylinkovštější... a vůbec se mi nelíbí a nemám mu co nabídnout.
Toť k tomu, jak já umím odmítat.
A dvě nejpovedenější ze Srbska.




Když jsme na táboře, měli vymyslet příběh k ohni.

5. srpna 2012 v 13:27 | Bezejmené Esko |  povídky

Nevím jak to začalo, nevím kdy a už vůbec nevím kde jsem se tehdy ocitnul. Poslední co si pamatuju byl unavený výraz mého kamaráda Milana jak říká: "Dáme poslední, jo?"
A pak? Temno.
A teď? Moje nohy klouzají a peláší dopředu, ani nevím jak. Moje tělo mě neposlouchá, ale zdá se že ví kam běží. Kolem mě ubíhá horizont neznámé krajiny. Ve snech se vám občas stává, že se snažíte utéct a nemůžete, v tomhle to bylo přesně naopak. Jestli to tedy byl sen.
Po chvíli už jsem se nesnažil svůj běh zastavit, ani koridovat, ale viděl jsem že se k něčemu blížím. Když jsem doběhl blíž, poznal jsem v tom obrys kostela.
Ta záhadná síla co mě ovládala, pomalu zastavovala a já se ocitl na tomhle záhadném místě. Asi to má jistý důvod že jsem tady, tak se tu porozhlédnu, řekl jsem si.
Bál jsem se tak, že jsem téměř slyšel tlukot vlastního srdce.
V tom zničehonic, začaly kostelní zvony provokativně vyzvánět, nemohl jsem se rozhodnout jestli dřív umřu leknutím na infarkt, nebo z toho rámusu ohluchnu a to se k tomu ještě přidal srdečný, nejspíš dětský nářek.
To už jsem se bál tolik, že kdyby jste se mě v tuhle chvíli na něco zeptali, nevěděl bych ani jak se jmenuju.
Zase se mě zmocnila ta síla a unášela mě blíž a blíž ke vyzvánějícímu kostelíku a blízkému hřbitovu.
Bloudil jsem hřbitovem sem a tam, občas jsem málem spadnul do některého z polopřikrytých hrobů.
"Není nad otevřené hroby", řekl jsem si ironicky.
K mé nespokojenosti se začala od kdovíkam ozývat podivná hudba. Něco mezi psychedelic rockem a elektric metalem.
Néé… tady už moje dosavadní trpělivost a schopnost sebeovládání přetekly.
Malátně jsem se motal kolem dokola, přehlížel jsem náhrobky neznámých jmen, sice jedno mě zdálky upoutalo.
RADIM URBAN. Kdože?!
"Však tak se jmenuješ ty kreténe!"
Moje jméno na náhrobku. Co to je?
Najednou se mi zatemnilo před očima a podlomily se mi kolena.
Spadnul jsem, nevěděl jsem kam, ležel jsem, nevěděl jsem kde, ale to ticho bylo úchvatné.
Otevřel jsem oči.
Byl jsem v bílé, prosluněné místnosti. Nade mnou stál muž v bílém plášti.
"Kde to jsem?", zeptal jsem se.
"Kde myslíte že jste?", zeptal se ten zvláštní muž bez výrazu.
"Jak to mám vědět?", rozčílil jsem se.
"Uklidněte se", řekl a chytil mě za ruku.
"Právě to že nevíte kde jste, je důvod proč jste tady…"
Došlo mi to. Psychiatrie!

Unaveni sluncem

2. srpna 2012 v 21:49 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Včera jsme konečně s mojí drahou bláznivou kamarádkou (F.) ,byly koupit lístky na autobus do Srbska a mě to připomíná jak moc se mi nechce někam, kde nikomu nebudu rozumět a budu v kuse s jedním člověkem. Sice budu cca. po třech letech u moře, teda téměř po pěti, protože v Anglii jsem viděla moře tak deset minut a ještě k tomu mělo v tý době maximálně tak 15 stupňů a to se tedy moc nepočítá. Budu tam moc fotit a celý dny se válet... jenže já nejsem na ponorkovou nemoc připravená, vydržela jsem čtyři dny na fesťáku s Anetou a zjistila jsem že po nějaké době se vám zprotiví snad každý a zvlášť, jestli o tom člověku pochybujete už před cestou. Myslím že pokud obě těch deset dní přežijeme, dá se to považovat za úspěch.
Potom jsme byly v nehtovém studiu, kde jsem (zas!), pod jejím vlivem udělala největší chybu svého života (nadsázka samozřejmě) a nechala si udělat umělé nehty. Oni vlastně vůbec uměle nevypadaj, protože jsem zdejší manikéry vyburcovala natolik že mi je zkrátili na maximum, ale stejnak je to strašné porušení mých zásad. Znáte to, plná peněženka a vy nevíte co s penězma, zakažte tenhle stav!
Po asi hodině co necitlivým pilováním a brousením mučili moje nehty a dlouhým čekáním můj psychický stav, jsem si znuděná zakázala jet metrem, protože autobusem je to přece blíž. Jenže naneštěstí, zrovna opravovali silnici a na ní všechny linky mým směrem. Zamumlala jsem něco o své smůle a rozhodla se jít pěšky. Což jsem trochu podcenila, pak jsem se unavená a zmohlá sluncem nekonečně dlouho trajdala po silnici. Až konečně 273!
Po cestě jsem mezitím zjistila že mi psal Z. s pozváním na pivo, původně bych to asi znechuceně odmítla, když jsem viděla zmínku o tom že když už, tak na chvíli, protože se chce vyspat (Takle to vážně vypadá na slibný večer!), jenže v tomhle stavu se představě vychlazenýho Fénixe (nebo čehokoliv jinýho) nedalo odolat. (Ano, není mi 18 a piju pivo, popravte mě!)
A tak... jsem ignorovala všechny zmínky o unavenosti, (ano jsem sobec), ale i tak jsme si celkem zajímavě popovídali. Zasmála jsem se všem jeho oddaným milenkám, jeho děsnému chování k nim a taky jeho názorům k monogamii. Zvláštní, někdy bych ho za ty jeho názory nejradši trefila, ale stejnak si s ním ráda povídám, možná právě proto. A domluvili jsme se na společném výletě. Myslíte že na jednodenním výletě taky hrozí ponorka?
Jak už jsem řikala, skončili jsme celkem brzo a tak jsem ještě stihla Sex ve městě. A téma? Monogamie. Jaká ironie.
A dnešek? Ten byl docela vydařený. Po dlouhý době jsem si dokázala že jsem opravdu holka a byla jsem nakupovat. Věci na brigádu (BRIGÁDA! BRIGÁDA!), plavky, mimochodem nenávidím všechny ty obchody co nás,prsaté lidi diskriminují a nutí nás aby jsme nedobrovolně pobuřovali okolí. A taky žabky, protože moje milované dvouleté sandálky nepřežily Benátskou. R.I.P. A též... mě jeden pán mě pozval na kafe či zmrzlinu, tak mě ti "na kafe zvoucí pánové" začali chybět.
Sakra... nehorázně mě štve že jsem v tom přijímacím článku do AK, udělala tak hloupou chybu. To se může stát jenom mně. Splíst si impulz a impuls? Můžu čekat že mě lidi budou mít rádi?