Duben 2012

Jeden z těch uřvanějších

23. dubna 2012 v 21:04 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Jedna známá mě obvinila že píši "uřvané články"... Já vím zmiňuji to pořád, ale prostě se mi tohle poetické pojetí hrozně líbí....... (A tohle bude jeden z těch uřvanějších) ......jelikož já třeba vůbec normálně uřvaná nepůsobím, ikdyž uřvaná jsem taky dost, co si budeme povídat. No úvod beze smyslu.
Nemůžu za to že jsem labilní! Vždycky si řikám, nic mě nerozbrečí... a pak kvůli největší blbosti strávím celý den v hloupých slzičkách. A další den mi přijde důvod mých dojemných slziček strašně k smíchu. Někdy si řikám že bych měla žít radši v bublině, aby se mně nic nedotklo. Možná již žiji v bublině svých lží a vzdušných zámků, šťastných vzpomínek a sebelítosti, ale ta není nedotknutelná.
Říkala jsem si že sobota byla fajn, do tý doby než přišla na řadu ta neoficiální část soboty, kterou jsem měla v plánu vytěsnit z paměti a nepřipomínat jí druhým, než jsem zjistila že existuje příliš mnoho důkazního materiálu. Proč? Bože proč??
Je to tak nespravedlivé.
Mám to svoje sebevědomí tak malé že ho rozcupuje na cucky i hloupý pohled. Všechno si moc beru a tohle?? Nechce se mi vyjadřovat jak vysoko to je v seznamu věcí ničících sebevědomí.
Prostě nejsem ten typ. Nikdy jsem nechtěla bejt ten typ.
A máloco pomáhá jako léčba pochroumaného egíčka jako setkání s lidma co je odmítáte. Ikdyž možná jsem měla zůstat u toho odmítání, asi. Docela by mě zajímalo proč když někdo se chce s vámi tak úporně setkat, nedokáže přijít včas. Tak jeho smůla, na něj opravdu čekat nebudu. Ha, ha... nějak mi to vůbec nebylo líto. Ať se teď snaží a omlouvá se.
A při procházce "Šoping centrem", jsem náhodou potkala svého bývalého "ego budiče". Předstírala jsem že ho vůbec nepotřebuju, ačkoliv mi to možná nevěřil. A nebo už mu to bylo jedno.
A došlo mi že je blbost, bavit se s lidma kvůli tomuhle, měla bych se s nima bavit že je mám ráda a né proto že se před nima nestydim mluvit o ničem, protože to přežijou a nebojim se jim svěřit, protože maj všechno daleko horší, protože... Myslím si že jsem se vlastně nikdy nějak moc nepřiblížila k lidem co mi přijdou něčím bezvadný, asi se bojím že mně shodí...někteří lidi vás dokážou shodit jen tím že existujou.
Neboli. "Pro některý lidi nikdy nebudu dost dobrá a pro některý zas nikdy nebudu dost špatná."
Nikdy o mě nestál nikdo bezvadnej, pokud vím... možná je to tím že znám blbé lidi, chodím do blbých podniků... atd.
Nebo moje úvaha o bezduchých lidech. Zní to jako klišé, ale asi mi nikdy nešlo o vzhled, mám ráda když z lidí něco vyzařuje... Kdykoliv se mi někdo líbí, připomíná mi někoho koho jsem znala a měla ráda. Povětšinou. Třeba je to chyba a jenom si namlouvám že z některých lidí něco vyzařuje, možná jsou taky naprosto bezduchý. Co já vím.
Vím jen že už se v životě nechci nějak víc bavit s člověkem co hodnotí písničky podle toho jestli je hrajou na Evropě 2 a jestli jsou mladší než pět let, co dokáže napsat v jedný větě deset chyb (Vím nemám bezchybnou češtinu, ale aspoň se snažim o nějakou tu úroveň),s nestydatou omezeností a nejen slovní zásoby, ten co se dívá jenom na americké komedie a jeho omezenost duševního vesmíru je neurčitě nekonečná. Neboli prázdný pohled a triko Nike.
Asi bych neměla jedny lidi povyšovat na druhý, ale něco mi brání v tom být nestranná. Ještě mě napadlo: "Někdo čí životní sen je pořídit si auto,chodit do posilovny a dostat výplatu.." Nebo:"Někdo kdo podvádí při testech aby se mohl chlubit že je chytrej " Stejně vystihující.
Co je tohle za generaci?
Začínám mít krizi. Z těhle lidí je mi na blití...
Je to jako poslouchat některej z těch horších "rapů", zní to hrozně, přímo primitivně, koukneš se na text a pochopíš že tim nemělo být vyjádřeno nic víc, tedy pár vztekle, nadrženě a ošklivě vtírající se rytmus.
Už toho asi nechám. Prostě to nechápu.
Neřikám že třeba můj blog je hodný nejvyšší literální a umělecké úrovně. Bože jen to ne! Ale když se sem někdo koukne, řekne si snaha byla...
Asi si nechám na náhrobek napsat: "Snaha byla.
...jenom ty osude jsi nějak nespolupracoval."
Už nevim co bych zmiňovala, nakecala jsem toho dost.
Á k vaší smůle vím! Že nejvíc k zvýšení ega pomáhá, když máte pravdu a dobrý argumenty, když se s někým hádáte a máte ty nejúžasnější "chytrý kecy".
Někomu bych odporovala i na smrtelný posteli, ono mít pravdu vám za to stojí.

9 věcí mého srdce...

12. dubna 2012 v 16:24 | Bezejmené Esko
Rozhodla jsem se napsat takovýdle článek, ikdyž zatím ještě nevím jestli se v mém zapšklém srdci najde těch deset. Neděje se totiž nic co by stálo za zmínku, což mě docela znervózňuje, jelikož každou chvíli očekávám nějakou katastrofu, dávám po dlouhé době přednost domácímu prostředí, nebo ježdění na bruslích do vyčerpání, takže opravdu nic zajímavého.
Tak tedy:
  1. Courání po obchodech.
    Neni to řazeno dle oblíbenosti, ale pravda je že už jsem poměrně brzy zjistila jak celkem spokojeně a nerušeně zabít půlku nebo skoro celý den. Je to činnost která vás vždycky potěší, můžete jí provádět sami nebo s někým, je to spolehlivý způsob k tomu aby při setkání řeč nevázla, můžete jí provádět ať bez peněz tak s penězi a obcházet vlastně jakýkoliv druhy obchodů, doplňovat své sbírky... atd.
  2. Hospody
    Ta moje neřestná záliba, ale přiznejme si že v hospodě nad pivem si nejlépe popovídáme, roztaje i ta největší nervozita a zábrany.
    Nejlépe ta kde nemusíte překřikovat vesele vyhrávající reproduktory, však všechno se snese. A otravní lidé, špinavý hajzly a kouř z cigaret tomu jen dávaj ten nostalgický nádech.
    A vůbec to není o ožírání, byla bych tam i na vodě z kohoutku.
  3. Oční kontakt
    Nikdy jsem nechápala co ti lidé ve svých bulvách tak usilovně hledají, zvlášť pak učitelky nebo příbuzné, které se mi usilovně a neúspěšně snažili něco namluvit a neustále mi připomínaly "Dívej se mi do očí!". Nebo můj něco jako "bývalý" co nesnášel pokud jsem se na něj při líbání nedívala. Ale pokud si s někým fakt rozumíte, tak dřív nebo později začnete ten oční kontakt vyhledávat, nebo když vám někdo věnuje takový ten povzbuzující pohled, někomu se svěřujete jste také rádi za chápavá očka. Pak jsou i pohledy provokativní, pohledy varovné... Jinak řečeno oči vám řeknou vše a ještě daleko více.
  4. Kafe
    Nikdy jsem netušila že se z tak velkého odporu stane tak velká vášeň. Jako malé mi nedávali kafe ani ochutnat, protože prostě není pro děti a ani jim nechutná. Pravda byla že ta černá, horká, hořká tekutina nikdy nevypadala moc lákavě.
    Když tak jednou jela odněkud někam Student Agency tak jsem neodolala a jedno si objednala, břečka z automatu bez špetky cukru plus zatáčky a všudypřítomné obrazovky, způsobily že kafe skončilo na vybavení SA. Jistě chápete že jsem se mu ještě hodně let vyhýbala.
    Ale asi tak v patnácti se to zlomilo, nechala jsem se od někoho nalákat na dobře vypadající lattýčko a teď už bez něj nedám ani ránu. Mám ho nejradši s mlíkem a cukrem, ale obejdu se i bez těchto laciných ochucovadel.
  5. Rána kdy se nemusí vstávat...
    Ruku na srdce, kdo by je nemiloval? Jako špatný příklad uvedu to když s kamarády sedíte ve čtyři ráno na lavičce, víte že to máte domů tak pět minut, rodiče nejsou doma či už spí a vy zíta nikam nemusíte.
    Nebo se v sobotu v sedm ráno vzbudíte kouknete na budík, sedm hodin a vy si uvědomíte že je vlastně sobota a spokojeně usnete.
    Nebo když se můžete v jedenáct hodin spokojeně hodinu nimrat v snídani, v pižamu a se spoustem času.
  6. Prahu
    Ikdyž už jsem byla v Londýně, Berlíně, Barceloně a Drážďanech, musim vlastenecky přiznat že na Prahu nemá ani jedno.
    Vím že Češi, Pražané a tak dále, maj své mouchy, ale také nejde si Prahu nezamilovat. Moje rodné město, svým způsobem už se tam v těch základních věcech vyznám, všechno je tam po ruce, obchody tak akorát velké, ulice tak akorát rušné, metro tak akorát aby se v něm člověk vyznal.
    Navíc ty procházky tam a fotky odsaď se vám nikdy neomrzí. Město tak akorát výstavní a tak akorát zkažený, nikdy zcela nepodlehne moderně.
  7. Knížky
    Nezaujme mne každá knížka, pořád mám svůj vkus. Ten se pořád mění, ale pokud najdu něco do čeho se opravdu začtu a pak jí tahám do školy, čtu tajně při vyučování, zírám do ní v metru, při každé příležitosti a hltám řádky bez milosti, pak je opravdu lepší tlustčí, jelikož jinak mi vydrží tak dva, tři dny.
  8. Focení, fotky a hezký objektivy
    Ten zápal do focení pokud najdu dobrej objekt snad nikdy nepřejde, ikdyby ty fotky byly ty nejhorší.
    Stejně tak ,koukání na výtvory jiných nebo na lidi co měli v životě více štěstí s fotogeničností.
    Stejně tak, si získá můj pohled jakýkoliv foťák kdekoliv za výlohou či analogový film nebo objektiv.
  9. Ten dobrej pocit po cvičení...
    Znáte ten úžasný endorfin v krvi, ačkoliv vás všechno bolí a nemůžete pomalu ani dýchat?
    Znáte to jak jste nejmín o pět kilo lehčí a máte tvrdší svaly a žádné výčitky když něco jíte, ikdyž je to jenom zdání??
    Asi je toho víc, mnohem, mnohem víc...

Beatles v Pí Emku

1. dubna 2012 v 22:31 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Asi se nic zajímavýho zas tak neděje, ale stejně mám potřebu napsat.
Včera jsem byla po dlouhý době večer venku a po dlouhý době to bylo i fajn. Neožralá, se smyslama, bez kocoviny... Dělám jako by to bylo něco bůhvíjak vyjimečného, není, ale poslední pokus nedopadl zrovna valně.
No bez komentáře... hloupý, všechno vysvětlující článek už tu máte.
Celej večer byl správně vtipnej, byly jsme zase s mojí milovanou blonďatou slečnou F. Nejdřív jsme hrály s jakýsima neznámýma klukama fotbálek, nad čím jsem zabrečela, jelikož už vůbec nejsem ve formě a to mi to svýho času fakt šlo. Takže jsem se trošku ztrapnila, ale vyhrát nebyla hlavní priorita takže v cajku.
Pak nás zas balil nebalil jeden prazvláštní týpek se svým tichým kamarádem, kterej za celou dobu řekl snad dvě slova. On byl naopak ukecanej až přepříliš. Takovej jeden z těch u kterých nevíte jestli jsou až tak opilý, až tak blbý a nebo to až tak předstírají. Ale každopádně byla sranda.
Nakecal nám miliardy lží a vtipných řečí.

A tobě je sedmnáct?
No..
Tak to je fajn. V sedmnácti je život ještě skvělej, to když je ti třicet tři tak to už je všechno na hovno. .... Né mě neni třicet tři.

Né museli byste tam bejt. Jinak jsme hloupě tancovaly a já přitom ztratila náušnici, další ztracená věc! Nadávali na hudbu a já pomalu pozorovala jak vyjadřovací schopnosti a inteligence většiny pomalu klesají. A k tý hudbě, to právě souvisí s názvem článku. Jedinné dvě slušné písničky co tam za celý večer pustili byla smeels like team spirit od Nirvany a jakási od Beatles, fakt netuším jaká, ale vím že od nich.
A mě napadla myšlenka, že se mi to určitě jenom zdá, protože Beatles v Pí Emku?? WTF?? To je jako ... , hm došly mi přirovnání. Asi jako Ewa Farna na metalfestu. Něco takovýho....
Docela se mi zastesklo. Tak daleko od domova...
Sobota. Hmm.. Viděla jsem poprvý v životě Transformers. Hastalavista Baby.
Jo a taky jsem se snažila si stáhnout film, né nebudem to komentovat, fakt né.
Dneska, jsem se byla podívat na M. co se děje mezi těmi duševně méně normálními. No a zasmála jsem, jak jinak.
Pak jsem se byla kouknout kousek od Václaváku v Nirvaně. Jako vážně nechápu, proč jsou všechny tyhle obchody daleko ták předražený. Nejhorší je že když potkáte takovou nějako bárbínu s tílkem s New Yockeru za dvě stě a pak Metalačku s tričekem Slipknot které stojí tak 500-600, stejně si o tý druhý budete myslet že se socka. Nebo... pózování punkáčství asi stojí nejvíc... jelikož roztrhaný věci, věci se špendlíkama, šperky se zámkama, cvočky, trička s kapelama jsou dóst drahý na to že pak budete působit dojmem že nemáte ani na chleba. A jakou to má hodnotu, když je to koupený?
Pak jsem se zastavila u F. a zas se stala ta věc který jsem se ták obávala. Ale vlastně jsem jí tušila. Některý lidi jsou ták nepoučitelný, že snad od "milované" osoby stáhnou ruku ,až když je nadobro zabije. A brzo k tomu nebude daleko. Tak jsem si svatosvatě slíbila že u toho já nebudu. Už mě totiž přestalo bavit odtahovat se pořád od jeho nadržených kámošů, (nepřitahuju jenom divný lidi ale extrémně divný lidi) a jeho nepouštět k F., ikdyž se zřejmě neměla k odchodu. A neskutečně se mi ulevilo že s nima nemusim trávit čas.
Moje otázka: "Co je tohle sakra za lidi?" "Je se mnou něco špatně, když se takovýmdle lidem líbím?"
Berme s humorem.
Dlouhá pauza.
Taky jsem si s potešením uvědomila, že se vůbec nedívám na televizi, většinou jsem večer buď venku, nebo jsem na internetu (což není moc potěšující) a nebo si čtu či dělám něco do školy. A dyžtak si nějakej film pustím. A jsem nesmírně ráda, že už nemusím být závislá na těch seriálech a stupidních pořadech. Ikdyž, pokud vidím že máma se dívá na Farmář hledá ženu, většinou mě ti lidi přinutí abych se jim smála, protože jinak to nejde.
A tím bych to dneska ukončila.