Zamyšlená...

7. března 2012 v 21:51 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
"Nad čím přemejšlíš?"
Vypadám zamyšleně, ale nepřemýšlím vlastně vůbec o ničem. Koukám jaké mají na škole pěkné zdi a občas si k tomu pustim do sluchátek hudbu nebo vytáhnu libovolný sešit a předstírám nějakou činnost.
Snažím se celou hodinu poslouchat, ale po chvilce se mi myšlenky stejně rozutečou všemi možnými směry. Poslední hodiny už řeším tím že si lehnu na lavici a nepředstírám vůbec nic.
Ty poslední hodiny se mi už v hlavě usadí ten všeobecný hukot a z něho mě jen občas vyruší J. s nějakou hláškou ať se mu nesměju. Ne nesměju se, kéž by jo.
Občas mě naštve učitelské naschvály, které nás motivují opravdu k tomu abysme už nedělali vůbec nic, protože tak i tak to vyjde nastejno. Takže jim vyhovuju.
Poslední dobou jsem byla strááášně šťastná že jsem se konečně stala součástí "velkého světa" a se třídou se bez problémů bavim. Konečně si mě někdo všímá a je to fajn.
Ale dneska se nechci bavit vůbec s nikým. Občas čtyřlístku odseknu na otázku, nebo chabě zareaguju na nějakou provokaci a jinak nic. Nikomu nechybim.
J. před školou nečeká, asi šel na oběd a dal přednost jiným holkám. To je život. Žádná cigareta zadarmo. Beztak jenom každýho vyžírám.
Pěkně debilní život!
Nevim jestli by mě dokázalo dneska cokoliv zaujmout, vést zapálenou debatu to vidím někdy ve hvězdách.
Všechno vidim tak nějak ve hvězdách.
Škola nás odnaučuje samostatnému myšlení, snahy, nadšení a motivaci... Tak, tak...
Kde máme sakra Květáka aby v tom panaoptiku byla aspoň nějaká recese, ač tak nebyla myšlená.
Ač to bylo slabý výkřik do tmy.
Chci se zase smát!
Ale to je jedno. Zapomenutý den se chýlil ke konci a po rozhovoru s jedním kamarádem jsem došla k závěru že nemá cenu lidem moc svěřovat, zvlášť že se máte blbě. Došla jsem k závěru že moje nářky nikoho nezajímaj a když tak jsou akorát tak lidem pro srandu. Dost blbej závěr, ale to je jedno. Taky je to debil, ale to je taky jedno.
Ještě že mám blog, který přežije nekonečně pubertálních, nepubertálních nářků... a vy jako čtenáři s ním.
Tedy doufejme.
Jediný co mě dneska rozesmálo byla debata o jedenadvaceti centimetrech, která byla spíš k pláči nad egem některých chlapců, ale proč by mě to nemělo rozesmát, že?
Vždycky, když uklouznu a nějak vtipně spadnu ,usměju se a řeknu: "Proč ne?" Jsou, ale dny kdy řvu: "Do prdele, proč já?"
Už toho nech!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 8. března 2012 v 22:53 | Reagovat

Já myslím, že je dobré se svěřit přátelům, je-li nám mizerně. Opravdovým přátelům. Vyslechnou, poradí, pomohou, obejmou, utěší...

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 9. března 2012 v 17:35 | Reagovat

[1]: Hm.. tvoje terapie mi nějak nepomáhá, víš za prvé nic se mi neděje s čím by se mohla svěřovat a za druhé když mám takovoudle náladu chci být sama, většinou to pomůže.
A k té narážce na kamarády, já mu nic zvláštního nesvěřovala, navíc jako kamarád se ani brát nedá, jenom jsem nevěděla jak ho nazvat. A jako samozřejmě že jsou tu lidi co by to dokázali, ale pochybuju že všechny pořád baví poslouchat moje stěžování kvůli ničemu. Tak ten článek prosim ber trochu s rezervou, strašně mě baví fňukat a pak to vypadá daleko vyhrocenější. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama