Březen 2012

Naděje umírá poslední..

24. března 2012 v 10:39 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Typický školní rozhovor:
Nesměj se mi!
Ty seš hroznej egoista, proč bych se pořád měla smát tobě?
A proč bych jako měl bejt egoista, když se mi směješ?
Ach jo...

Koukám z okna na krajinu v dálce se ztrácející a modrající.. Horizonty okraje dohledu, pár výdobytků funkcionalistické architektury,paneláků.
Proč vzdálené věci modraj?
Přemýšlím o logice barev, světla... Co tím myslel malíř, malíř všech malířů světlo? Stejně je to všechno iluze, iluze slunečních paprsků a našich očí kteří vysílají signály do mozku, to co vlastně vnímáme.
Nevíme jak ty věci vypadaj ve skutečnosti a nikdy se to nedozvíme... ani nevíme jestli ostatní vidí modrou stejně jako ji vidíme my.

Tak teď trochu méně poeticky. Sedím u počítače a smolím nesmyslný článek. Nedonutim se nic dělat, dokonce ani jít spát, jenom popíjím kafe a prohlížím si svoje fotky na facebookovým profilu. Kdo jiný je takový egoista.(?)
Jo produdit se kolem sedmý v sobotu ráno ve školní tělocvičně je dost zláštní. Stejně tak zvláštní jako procházet se poloprázdnýma ulicema. Kdo by se divil mé poetické náladě.
Jsem rozespalá, ale je mi vlastně fajn. Mám rána vlastně ráda. Jsou taková nadějná... Nevim jak to říct, ale pokud se mi v sobotu podaří vstát dřív než v 11 jsem plná optimismu. Magor.
Vlastně jsem z veškerých těhle "hromadných" akcí měla vždycky strach, na všelijaké přespávačky, kempovaní, priváty by mě nikdo nedostal. Ale strach se má překonávat.A bylo to fajn.
Znáte ten pocit, kdy tak hrozně chcete říct svůj vlastní názor a nemůžete, jelikož nechcete dělat problémy? Já už se prostě přetvařovat neumim, jedinná možnost je mlčet a i to mi dělá značné problémy. Většinou se koukám jinam, vyberu si pevný bod a soustředim se na něj a snažim se neposlouchat. To je šílený utrpení!
Stejnak jsem hrozná fňukna.
Stejně tak nesnášim když mi někdo zkazí o někom iluze, třeba mi ten člověk připadá fajn a chtěla bych se s nim v budoucnu víc bavit a pak o něm uslyšim takový věci že... Jako jo, snažim se lidi brát podle vlastního dojmu a ne podle "nepotvrzených pomluvů, ale... stejně ti to jako ty iluze zkazí, když víš že na to je něco pravdy.
Ach jo..

Jedna devět osm čtyři

19. března 2012 v 21:48 | Bezejmené Esko |  Veškeré smysluplno
Znáte jí?
Vždycky se mi zdála až příliš přechvalovaná, napůl sci¨-fi napůl politická. Napůl populární věc co čtou i ti co nečtou, napůl povinná četba od Orwella který se všichni bojí.
http://dopisywinstonovi.blog.cz/ si z toho udělala blog a v jejím podání to vypadalo spíš jako nějaký pseudo intelektuálně-romantický románek.
Jo no, je to knížka pouze o přepjaté totalitě.... Jo a bude ještě hůř, ačkoliv si při čtení nedokážeme představit, myslím jako obsahově. Jinak se mi to líbilo, mám ráda takovej ten zastaralý styl psaní.
A stejně vás dokáže pohltit, dokáže vás vtáhnout do děje, všechny ty deprese, naději prožíváte taky, ikdyž předem tušíte že to dopadne špatně. Já to aspoň tušila.
Stejně nechápu jak to dokázal tak věrně vystihnout, je to fascinující.
Měla jsem ráda i postavy Winstona, pak Julii,( všichni o ní píší jako o záporné, ale mě se tam zdá jako jediná realistka) a O´Briena který mě dováděl k šílenství.
I proto jsem si přála aspoň ten nejnenápadnější happy end, který vždycky nesnáším a kniha nezklamala a skutečně dopadla nejhůře jak mohla. Skutečně pocity po přečtení, jedním slovem bezmoc. Snad jediná naděje celé knížky je: "Nějak vám to selže. Něco vás zdolá. Život vás zdolá."
Je tam spousty, spousty vět o kterých musíte déle přemýšlet a které si můžete vykládat vícero způsoby. Ikdyž k moc pozitivním úvahám to nevede.
Obsahuje tolik pravd jako: "Nic na světě není tak zlé jako fyzické utrpení. Když jde o bolest člověk si může přát jediné aby přestala.Tvář v tvář takovéto trýzni, není hrdinů, není hrdinů."
Myslíte si možná že se máte špatně když vám nedovolí říkat si co si myslíte, ale představte si že vám vemou lásku, důvěru, schopnost samostatně uvažovat a myslet, minulost a jakoukoliv naději. Zkuste si to představit.
"Láska a pravda vždycky zvítězí"
A tady vám říkají že to tak není jelikož pravdu má vždycky většina a menšina je pokládána za blázny. Když nemáme pro svojí pravdu žádné důkazy nemůžeme si být jistí ani tím že 2 + 2 = 4.
Kolikrát si řikáme že se to nemůže v životě stát a možná si za pár let budeme říkat že až sem to nezajde, ale až zajde nebudem si toho vědomi.
Nikdy nesmíme zlo, nechat zajít za tu nejkrajnější hranici.


Jiná už nebudu.

16. března 2012 v 22:51 | Bezejmené Esko
Snáším se jako sníh
tvrdá a chladná,
v srdci každého
z nich.

Podívej jak padá!
Lehký a něžný,
roztává pod
úsměvem tvým.

Ve své hlouposti
až roztomilá,
vždy jiná než ty.

Vskutku tvrdá a chladná,
jako slova každého z
nich.
Absurdnější než červencový
sníh.

Předpokládám...
že nebudu jiná,
než tvrdá a chladná.

Tvůj úsměv
s tím nic nenadělá..
A zas padá sníh.

Nechala jsem se inspirovat těma celkem neoriginálníma českýma romantickýma písničkama a něco napsala. Připadá mi že se to k sobě hodí, ačkoliv to nemá žádné rýmy. Že to neni zas tak strašný?




Vina x nevinnost...

13. března 2012 v 20:21 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Musim být pořád mezi lidma, ikdyby bych se měla vnutit komukoliv, prostě nesmí nastat stav, že zůstanu sama a prohloubí se to věčné užírání a výčitky svědomí a opovrhování sama sebou. Vím že bych se zbláznila, kdyby jo.
Neustále mluvim, lovím z éteru ty nejzažší témata, melu blbosti jinak řečeno. Ale i tak se mi to pořád připomíná, i těmi největšími blbostmi, to je prostě tak když si k člověku vytvoříte vztah, tak vám ho připomíná každá blbost, ale za normálního stavu si toho nevšímáte.
Byly jsme v Tally Weil a já už jak jsme tam vešly věděla že je zle. Nejenže to byl Její oblíbenej obchod, ale i tam začala hrát písnička, stupidní disco... pop, možná rap. Nevím normálně to neupřednostňuju, měla jsem jí ráda jenom proto že jsem jí s Ní poslouchala.
Byla jsem v Mekáči za idolem, a připomnělo mi to že už Jí o tom nikdy neřeknu.
Pak jsem obcházela Florenc a vzpomělo mi to jak jsme se fotily na té nástěné zdi v tý galerii.
Vždycky mi to připomene moje chování a vyvolá to vlnu nenávisti ke mně.
Mám pocit že vůbec nemám právo vůbec se cpát a už ani náhodou něčím dobrým, nemám právo se smát a být spokojená, nemám právo myslet na idola, nemám právo aby na mě lidi byli hodný.

Zamyšlená...

7. března 2012 v 21:51 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
"Nad čím přemejšlíš?"
Vypadám zamyšleně, ale nepřemýšlím vlastně vůbec o ničem. Koukám jaké mají na škole pěkné zdi a občas si k tomu pustim do sluchátek hudbu nebo vytáhnu libovolný sešit a předstírám nějakou činnost.
Snažím se celou hodinu poslouchat, ale po chvilce se mi myšlenky stejně rozutečou všemi možnými směry. Poslední hodiny už řeším tím že si lehnu na lavici a nepředstírám vůbec nic.
Ty poslední hodiny se mi už v hlavě usadí ten všeobecný hukot a z něho mě jen občas vyruší J. s nějakou hláškou ať se mu nesměju. Ne nesměju se, kéž by jo.
Občas mě naštve učitelské naschvály, které nás motivují opravdu k tomu abysme už nedělali vůbec nic, protože tak i tak to vyjde nastejno. Takže jim vyhovuju.
Poslední dobou jsem byla strááášně šťastná že jsem se konečně stala součástí "velkého světa" a se třídou se bez problémů bavim. Konečně si mě někdo všímá a je to fajn.
Ale dneska se nechci bavit vůbec s nikým. Občas čtyřlístku odseknu na otázku, nebo chabě zareaguju na nějakou provokaci a jinak nic. Nikomu nechybim.
J. před školou nečeká, asi šel na oběd a dal přednost jiným holkám. To je život. Žádná cigareta zadarmo. Beztak jenom každýho vyžírám.
Pěkně debilní život!
Nevim jestli by mě dokázalo dneska cokoliv zaujmout, vést zapálenou debatu to vidím někdy ve hvězdách.
Všechno vidim tak nějak ve hvězdách.
Škola nás odnaučuje samostatnému myšlení, snahy, nadšení a motivaci... Tak, tak...
Kde máme sakra Květáka aby v tom panaoptiku byla aspoň nějaká recese, ač tak nebyla myšlená.
Ač to bylo slabý výkřik do tmy.
Chci se zase smát!
Ale to je jedno. Zapomenutý den se chýlil ke konci a po rozhovoru s jedním kamarádem jsem došla k závěru že nemá cenu lidem moc svěřovat, zvlášť že se máte blbě. Došla jsem k závěru že moje nářky nikoho nezajímaj a když tak jsou akorát tak lidem pro srandu. Dost blbej závěr, ale to je jedno. Taky je to debil, ale to je taky jedno.
Ještě že mám blog, který přežije nekonečně pubertálních, nepubertálních nářků... a vy jako čtenáři s ním.
Tedy doufejme.
Jediný co mě dneska rozesmálo byla debata o jedenadvaceti centimetrech, která byla spíš k pláči nad egem některých chlapců, ale proč by mě to nemělo rozesmát, že?
Vždycky, když uklouznu a nějak vtipně spadnu ,usměju se a řeknu: "Proč ne?" Jsou, ale dny kdy řvu: "Do prdele, proč já?"
Už toho nech!