Únor 2012

Umění brečet

24. února 2012 v 20:48 | Bezejmené Esko |  Veškeré smysluplno
Jako malá jsem brečela kvůli všemu... Když jsem nedostala hračku co jsem si přála, když na mě někdo blbě kouknul, když jsem musela jít uklízet, když jsem spadla a praštila se atd. Kolikrát jsem schválně brečela co nejvíc nahlas, aby ostatním došlo jak je mi zle. Nechtěla jsem být s bolestí, vztekem a neštěstím sama. Kolikrát jsem hystericky řvát dokázala hodiny, než mi došly síly. Ale jedno jsem musela přiznat bylo mi líp. Po těch hodinách jsem byla naprosto vysílená a uvědomila jsem si že není tak zle jak se mi předtím zdálo.
Pamatuju jak mi kolem první, druhý třídy. Pohádala jsem se s kamarádkou, měla jsem špatnou známku, učitelka na mě byla hnusná vždycky jsem brečela, nedokázala jsem jinak. Vzpomněla jsem si na to jak předtím bylo všechno bez starostí a upadla jsem do dalšího ubuleného stavu. Bylo to něco jako předčasná puberta. Mám pocit že jsem za tu dobu ztratila všechny slzy.
Všechno by to vysvětlovalo. Teď nedokážu brečet vůbec, ani když chci. A ne že bych neměla proč. Myslím že mám. Ale kolikrát se přistihnu jak se mě něco vážně dotkne a já ze sebe nevymáčknu ani slzu. Mám pocit že už mi na ničem nezáleží... vše dokážu cynicky a bezcitně přenést.
"Bylo to horší a zas to bude lepší.", řeknu si a věřím tomu, je to ostatně podložené zkušenostma.
A kdy jsem naposled brečela? Když jsem nedokázala v pokoji nic najít a za pár hodin jsem měla mít sbaleno? Takový to ze vzteku... Copak se to počítá?
Spoustu filmů a písniček je dojemných... No možná pro ostatní, já mám tendenci se jim vysmívat. Kolikrát ty lidi nechápu, zvlášť holky. Možná tak Americká krása, když řekne Lester Angele že jí nechce. Ale taky ten film je dlouhej a z dlouhého koukání na obrazovku můžou slzet oči... Štve mě to, musí být hrozně fajn bulet u filmů.
Nechápu ty holky co uměj brečet kvůli klukovi. Možná to bude tím že se se mnou nikdo nerozešel ani mě přímo neodmítnul. Přímo ne, ale kolikrát nepřímo. Strašně se bojim odmítnutí, vztahu, proto nikomu nedávám šanci mi to udělat.
A že mě někdo nechce? Těžko říct jestli jeho chyba. Většinou bráněj okolnosti... Je k vzteku někoho nemoct mít, protože je prostě lepší a nebo nemůže. K vzteku možná, ale k pláči ne. Možná jsem jenom zvyklá.
Škola už mě vůbec nebere, pětka sem pětka tam, ikdybych měla dělat reparát je mi to jedno a já se zatim držím v dobrém průměru.
Pokud se s někym pohádám a zajde to tak daleko že se nebavíme, jsem spíš ráda než aby mi to bylo líto. Byl to kretén a jsem na něj dál naštvaná... Ale já hádky nikdy neberu moc vážně. Většinou se soustředim na někoho jinýho. Na málokomu mi tak záleží, abych uznala svojí chybu.
Rodiče. To je kapitola sama o sobě. Mám to tak jsem už naprosto imunní. Ať mi máma řekne že to se mnou a se školou jde z kopce, že bych měla dělat támhleto a nebo vůbec nechápe co jí řikám, je mi to jedno.Vím že až to budu řikat komukoliv jinému zastane se mě a bude se mnou souhlasit. A vím že spoustu lidem by to jedno nebylo. Když mi otec řekne že jsem tlustá a měla bych vypadat jako tahle holka v televizi, zasměju se a spustim zase o něm. Mám mu toho tolik co říct, prostě si koledoval.
Chtěla bych brečet, chybí mi ten pocit uvolnění když už nemám sílu a dojde mi že je mi líp.

Pařby, dárk lidi, konzerty... psychiatři a zase pařby.

20. února 2012 v 22:47 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
...a zase pařby.
Nevim proč, ale nekomentovanej článek mě vždycky motivuje k tomu abych napsala něco novýho a doufejme i lepšího.
Tedy nevím. Ale... zvykla jsem se svému blogísku nějak moc svěřovat, tak navážu v tradici a něco sem napíšu o svém živůtku.
Nějak jsem se mi poslední dobou zdá že nic neberu vážně a všemu se vysmívám. Všemu a všem.
Například konzert. Naprosto šílená akce v Brně s Anetou na Segmentách. Jsou to ti z ČSMT. Nechápete? Nevadí, taky jsem se na ně nedívala. Znám je jenom z jedný akce a z youtubka. Jako špatní nejsou, ale moje srdcovka to není. Ale konzerty mám ráda obecně. Baví mě skákat, řvát, předstírat pogování, házet vlasama, prostě vypadat jako kretén, kdy to nikoho nezajímá. Dokonce se s těma klukama i vyfotim, jako hnusný nejsou, tak proč jim nezkazit fotku se sebou... nebo vylepším? Však je to jedno. Dokonce jsem i z recese nastavila vlastní tělo a nechala je tam načmárat jejich autogram.
Ale. Hotová z toho nejsem. Jako vůbec. Jako ve svých sedmnácti letech nedoufám že se mnou "Hanzík" prohodil těch pár slov proto že jsem mu byla nějak sympatická, nebo že jsem se mu líbila. Mám rozum sakra! Ty kluci nejsou ošklivý a ikdyby byli maj v záloze celej kotel oddaných fanynek. Tak už by se měly vzpamatovat. Seznámily jsme se s Anet s pár dalšíma holkama tam, právě o nich mluvim, jako byly fajn, ale i přes svou tolerantnost mě už po pěti hodinách začaly hovory o skvělých pokecej s těma úžasnýma klukama začaly nudit.
Tak trochu se jim vysmívám. Copak si myslim že moje platonický lásky maj větší budouctnost.
Jely jsme Student Agency, nepodstatný detail, ale dneska mi to jeden kluk ze třídy připomínal, asi se cítí dobře že vím kde jsem byla středeční noc, protože má můj facebook. Z cesty si pamatuju dva filmy, Počátek a jakejsi poloerotickej film na kterej jsme se v nočním spoji dívali asi dva lidi. A o to to bylo trapnější. Nikdy se nenaučim spát v autobuse.
Pak jsem se měla sejít s blondýnkou. Neboli dárk holkou. Má dvojí identitu. Přestaň už tak debilně kecat!
Byla jsem tak naštvaná, že jsem po dlouhý době udělala to k čemu jsem se odhodlávala už dlouho. Napsala jsem jí všechno tak jak už jsem jí dlouho chtěla říct, ale bránilo by mi to že by se urazila.
A co že mě tak naštvalo? Asi jsem zatrpklá žárlivka co svý kamarádce nepřeje rande po dlouhý době, ale pokud to dělá místo srazu kterej jsme domlouvaly asi měsíc a ještě k tomu hlavně z mojí iniciativy a nebere mi mobil a ani nenapíše že se zdrží tak... Jde mi o tohle, protože čekat asi dvacet stanic metra od domova s taškou věcí asi hodinu a nemít ani ponětí kde ten druhej je, mě moc nebaví. Prostě jsem to byla jenom já.
Je fajn že se dárk holce můžu smát naplno a nemusím předstírat kdovíjaké sympatie, jenom proto že je to kámoška. Kámoška s uvozovkama.
Psychiatři jsou fakt úplně nanic. Nikdy v životě k jedinýmu nepáchnu!
Řešili jsme dneska něco s M. Nechápala jsem jaký to má smysl. Jedinná možnost jak by se tam někdo mohl vyléčit. S pravděpodobností 0,1 % je že by se musel hodně snažit a mít štěstí. Ale když vás někdo strčí v tomhle věku do cvokárny asi vám to nedochází. Přijde mi že se ti psychiatři pomáhaj proto že musej a dostanou za to zaplaceno a ne proto že by v tom hledali smysl a chtěli pomoct. Nechápu to. Když si zlomíte nohu, doktoři se o vás postaraj ikdyž nechcete. To je jako byste se museli sami operovat a měnit si obvazy. Prostě nanic.
A dozvěděla jsem se že musím být dobrý vzor,protože M. ke mně vzhlíží. Bezva. Teda...ani náhodou!
Dostáváme se k pařbám. Bylo toho víc, ale zmíním se jenom o tý legendárně nejvtipnější.
Nějaký F. vzdálený příbuznej se kterým se vídáme a je stejně starej jako my. No nechce se mi řikat kamarád, no. Pozval nás na chatu na privát. Ach jo, to je hrozný slovo.
Privát to byl se vším všudy. Spousta chlastu vylitýho i ve flaškách, bordel, brambůrky na zemi,diskantská hudba a spousta lidí...
Slavily se tam narozeniny jakýsi neznámý holky, ale ono je celkem jedno co se vlastně slavilo.
Ten výše zmíněnej kluk. Původně tam F. měla jet aby mu poradila jak se má vyspat s holkou, kterou hrozně miluje a chodí s ní. Což mi samotný stačilo na několik záchvatů smíchu. Jo jsem zlá.
Tam se mi ta holka v dobré, přiopilé náladě přiznala, že celé to údajné něco byla jenom sázka a že už se těší na pět set které má dostat. Tohle bylo moc i na mě... K němu se to né úplně ode mě doneslo. Ty jo, zdeptanějšího člověka jsem neviděla a přitom já to vůbec nechápu... Jako není hnusnej. Rozhodně ne víc než většina namyšlenejch kreténů co maj každej tejden novou holku. A i jinak mi přijde fajn. Některý lidi maj prostě smůlu, hroznou.
Pařba byla krutá, ale nakonec jsem se spojili proti společnému nepříteli. Babičce čí ta chata byla. I přestože to bylo domluvený, teda nevim jestli to bylo domluvený, ale není to moje věc, protože jsem nezasvěcená a sama rozhodně nehodlám vypadnout o což se babička snažila. Jo ty její kecy byly docela hardcore. A v životě jsem neviděla marnější snahu, než když se nám snažila vypnout proud, nebo sebrat vodku.
Nevím zda-li jsou tyhle zkušenosti třeba, ale jsou vtipný.
A byla jsem tam na všechny moc střízlivá. Normálně mě vysmívání se ožralům baví, ale teď toho bylo vážně moc. Normálnost se nevyplácí.
Doufám že jste si s tímhle nezkazili mínění o mě. Jinak se omlouvám.
Jinak ty prázdniny byly celkem nudný. Přečetla jsem za tejden pět knížek, což už o něčem vypovídá.
A vrátila jsem se na místo činu do Necropolisu. Jeden známý mě pozval na vodnici. Premiéra. Díky Laithé to bylo fajn,ale jinak mi přijde že jsem tam kecala hrozný žvásty a docela jsem se v těch kapelách o kterých se bavili ztrácela. No jak jinak.
Tak se tedy mějte.
PS: Přemýšleli jste někdy o tom kolik času strávíte hledáním věcí? U mě by to bylo dost vysoký číslo.
PSP: Pamatujte že je lepší shořet než vyhasnout a poslouchejte Nirvanu.


Jedna tak trochu maniodepresivní samotářka..

15. února 2012 v 20:28 | Bezejmené Esko |  Poems...
Lehkost a krása
nepohodlné společnice,
nepřichází spása...
Říkají mi nespoutaná potulnice.
Tu a tam se ke mě
žebravá kočka přitulí.
Cupitám vstříc zasnění.
Bílý šat shazuji brzy,
hlasitě krákám s havrany.
Ve svitu pouliční lampy,
odháním ztraceného psa.
Mé srdce nezničí útrapy samoty,
zapovězená přísaha.



Stačí jenom rozsvítit...

8. února 2012 v 18:28 | Bezejmené Esko |  Veškeré smysluplno
Učitelka: Víte na co je dobrý betakaroten?
Třída: ...
Učitelka: Je v mrkvi...
Žák: Na oči?
Učitelka: Je dobrej na šeroslepost. Víte jak poznáte že jste šeroslepý? Zhasněte si v pokoji, zatáhnete záclony... V první chvíli neuvidíte nic, pak začnete možná poznávat obrysy a jestli tak do sedmi vteřin nepoznáte tak jste šeroslepý...
Třída: A do sakra...
Učitelka: Vidíte spousta lidí tim trpí a přitom stačí jenom...
Žák: Rozsvítit?
(...)
Taková veselá historka ze školních lavic a vidíte jak dokonale se hodí na téma týdne.

Co všechno ještě může znamenat věta: Mám tě rád.

5. února 2012 v 12:20 | Bezejmené Esko |  Veškeré smysluplno
Asi by se vám bez mým cynických výlevů žilo daleko lépe... to přiznávám, stejně ale s nimi nepřestanu.
Taková pěkná, nevinná věta: "Mám tě rád." A kolik má občas významů..

Za prvé: Něco od tebe potřebuju.
Řikám to pořád, ale s upřímností by se nám žilo daleko líp. Tak nechápu, proč když ode mě někdo něco chce proč to neřekne normálně a musí na mě s debilníma sladkýma kecama. Zvlášť pokud je to občas tak průhledný...

Za druhé: Chci tě zmanipulovat proti někomu.
Tohle nesnášim snad úplně nejvíc. Mám tě rád a nechci aby ses bavila s takovýma lidma. Láska je snad o toleranci... a ne o diktování toho co mám a nemám dělat. Takže tímhle mě vážně nepřemluvíte.

Za třetí: Hlavně se nenaštvi...nerozbreč!
Pokud jde o to když jsem naštvaná, většinou mě tahle věta neobměkčí, spíš naopak ještě víc naštve.
A jestli mě někdo odmítne, opravdu poslední co potřebuju slyšet je že mě má ale rád a nechce mi ubližovat. Jako nechtít nestačí!

Za čtvrté: Chci tě dostat do postele.
Tady mi ohánět se s touhle větou přijde asi nejubožejší. Jako promiň, známe se pár dní, hodin... a ty mě máš najednou hrozně rád? A to ti mám jako věřit? Zvláš´t v situaci co mi saháš pod tričko... Většinou na tuhle větu odpovídám ironickým : "Taky tě hrozně miluju!"

Kupodivu už mě nic jiného nenapadá... co vás?

Rozpolupně

2. února 2012 v 16:29 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Je to zvláštní...
Zvláštní jak se nechám přemluvit i na nejzoufalejší věci a ani se nemusím nechat, prostě dělám ty nejzoufalejší věci jako jít na školní párty v péemku. Asi vám to nezní tak hrozně, hrozné je spíš to co kvůli jiným lidem dělám a jak se kvůli jiným lidem měním... svůj slovník, chování... svojí hrdost a zásady zahazuju hodně daleko. A existují vůbec nějaké?
Dělám to někdy i nevědomně a v duchu si řikám že se nebudu nikomu podřizovat a že se nebudu snažit nikam zapadnout... a houby! Už ani nevím jaká ve skutečnosti jsem, jestli taká či taká.
Mám z toho večera docela obavy... většina lidí co jsem se s nima o tom bavila na mě bylo milá až přeslazená. A to není dobré znamení. Spousta lidí tam se mi už dlouho snaží kecat do toho s kym se bavim a s kym se bavit mám. To si jako vážně myslí že je budu poslouchat? Myslej si že když už jsou tak hodní a ujali se mě že mi maj právo kecat do života?? Chtěla bych se bavit se všema, ale pokud ztratim s jedním člověkem o trochu slov víc, s tim druhym už o něco míň...jen proto že ho nemá rád. Copak já za to můžu? Používaj mě jenom jako předmět svých tajných pomstev a to mě vážně nebaví... A poslouchat ty věčné pomluvy, už vůbec ne.
Ale k tomu večeru. Do poslední chvíle jsem to neřešila, ale teď mám docela vážné obavy že tam Frigidka nezapadne.Je to jako sloučit neslučitelné. Přemýšlím, s kým by to tedy dopadlo dobře... Nevim. Za každýho člověka, kterýho někomu představim mám od tý dobu hroznou zodpovědnost a ta mě ničí... Ale sama mezi těma manipulativníma lidma co by mě štvali proti zbytku třídy jsem tam vážně být nechtěla. Třeba by to dopadlo dobře, třeba... Nechápu k čemu jsem se to nechala přemluvit.
No mezilidské vztahy jsou vážně někdy nepochopitelné.
Už nikdy nechci být zamilovaná a přemýšlet nad každým jeho slovem, hledat jiné ,pro mě prospěšné významy. Neustále se snažit aby na to nikdo nepřišel... Stejně je to marný. Jenže zkoušejte někoho odstranit ze svý hlavy, zkoušejte aby se neobjevil v každý druhý asociaci co vás napadne, zkoušejte nesrovnávat... srovnávat nesrovnatelné. Né proč zrovna já?
Ne dneska z toho nebude dlouhý článek... dneska vážně ne.
Kde jsou sakra ty moje zásady jaká budu? Který z nich jsem vlastně ještě neporušila. Na čem mi vlastně ještě záleží? Možná, ikdyž si řikám že je mi třeba v erroru líp než v péemku, si to jenom namlouvám...kdo ví?
Jak dokonalý by byl svět kde by všichni poslouchali Smiths a nikde by nebyly žádné účetní... A to si ještě představte že někde existuje N. máma a Pavel, nebo přeslazený holky z obchodky, nebo kluci kterým na vás najednou strašně záleží, když nechtěj aby jste se s někym bavila, úkoly z občanky, zadaný lidi co o sobě mluvěj v množným čísle a v hlavě vám leží nepochopitelný konverzace na facebooku.
Iluze optimismu je úplně zkažená...