Leden 2012

Setkání v metru

26. ledna 2012 v 21:20 | Bezejmené Esko |  povídky
Cítil jsem tehdá zklamání i znuděnost zároveň.
Přelítnul jsem očima po všech těch lživých reklamách, upoutávkách i pozvánkách na jakési úžasné akce. Četl jsem ty vzkazy a hlody co kdo vyryl na sklo a okna a skutečně nic z toho mě nijak nezaujalo. Zkoušel jsem si tedy číst, ale ta knížka nebyla ničím zábavná, byla zápletkou jako stovky jiných, nic novýho... tak brzo odhadnutelný konec. Na chvíli jsem si nasadil sluchátka a poslouchal jsem a po třetí písničce jsem si uvědomil kolik složek a alb jsem ještě pořádně neproposlouchal a mám je tam jenom ze snahy mít rozhled. Ve skutečnosti poslouchám pořád to samý...
Začal jsem opatrně pokukovat po mých spolucestujících. Jaká to nuda... Ty otrávené obličeje, tak prázdné výrazy.
Po chvíli jsem si všimnul dívky co seděla přesně naproti mně. Byla asi tak... čtrnáctiletá, patnáctiletá. Prostě podle mě v nejhorším věku. Nebo nejkrásnějším?
Podle jejího výrazu myslím že spíš to první.
Už podle toho jakým způsobem seděla se dalo poznat,že ve většině případů si není moc jistá sama sebou. Tak napůl přihrbená, malé ruce skrývala mezi koleny a pohled měla jasně směřovaný na své boty.
Pak se sklonila, chvíli se hrabala ve svém batůžku a vytáhla z něj zbytek svačiny. Předpokládejmě že jela ze školy.
Vím že někteří lidí přímo nesnáší, když někdo jí v metru a taky se po ní několik lidí koukalo znechucenými pohledy.
Bylo mi jí skutečně líto, dívce s drobky na oblečení a s umaštěnou pusou.
Vypadalo ale že je na to zvyklá.
Někteří lidí se chovají tak... hyenisticky. Najednou mě chytil takový záchvat samaritánství a džentlmenství, chtěl jsem tu nešťastnou holku chránit před každým křivým pohledem. Nechápal jsem to.
Tak s neatraktivní zevnějšek, neschopnost nejenom vybrat si slušivé oblečení, ale vůbec oblečení své velikosti. Těsné tričko s pejsem a tříčtvrťáky na gumu v dětské velikosti, obepínaly opravdu všechen její pubertální tuk. Její špinavě blonďaté vlasy sepnuté do neupraveného culíku a malé modré oči skryté pod umaštěnou a propocenou ofinou. Ale stejně její popraskané rtíky byly až dojemné. Nemohl jsem si pomoct, tady nešlo o povrchní první pohled, najednou jsem viděl všechny ty možnosti.
Ona. Ještě nezažila žádný druh obdivu. Ve škole jí řikali Žemle. Byla to vlastně ještě pěkná přezdívka, mohlo být hůř. Už ani neví jak vznikla... bylo to už dávno, tak třetí třída. Jistě to mělo něco společného s tím že nebyla tak úplně hubená. Nikdy. Nikdy neměla ani nadváhu... byla spíš tak nějak roztomile baculatá. Tehdy to možná bylo roztomilý.
Prostě Žemle.
Žemle s kterou nikdo nechtěl sedět, protože z ní byl cítit pot, víc než z ostatních, ačkoliv vyplýtvala daleko víc deodorantů.
Žemle která vždycky když bylo potřeba někomu podrazit nohy, vyzkoušet co to bude dělat, něco po někom hodit, udělt si srandu...vždycky posloužila.
Žemle kterou každej využíval.
(...)
A tak jsem neváhal a když se na své zastávce zvedla a měla vystoupit, vstal jsem taky.Vystoupil jsem z metra, ušel těsně za ní pár kroků a pak jí oslovil.
"Slečno.."
Neotočila se. Jakápak slečna, vždyť je to Žemle.
"Slečno!", zavolal jsem znova.
Pomalu pohla hlavou.
"Ano vy.." Proč jí vykám, ptal jsem se sám sebe.
Konečně mi věnovala svůj plachý pohled.
"Můžu vás třeba... na něco pozvat?"
Koukla se na mě tak rozpačitě, vystrašeně a nechápavě. Nevypadám třeba jako úchyl, vždyť je taky mladší a mně už táhne na dvacet, obával jsem se.
Pak jí na těch roztomilých tvářičkách naskočily ruměnce a já zjistil politováníhodnou věc, že jsem se do toho stvoření zamiloval úplně nenávratně.
Řekni jo! Řekni jo!!

3 věty které absolutně nesnášim...

25. ledna 2012 v 22:00 | Bezejmené Esko
Tohle...jsou 3 věty které mi za žádných okolností neříkejte, ve vlastním zájmu.

A nevadí ti to...?
Nejvtipnější je když se mě někdo zeptá v takovym případě, kdy už se stejně nedá nic změnit. Nebo když je absolutně jasný, že mi to vadit bude, to už je na hranici s provokací se na tohle ptát. A taky vám v 90% případů neřeknu že mi něco vadí... nevim proč už jsem prostě taková. Jo vadí mi to! Ale když na mě budete soucitně koulet oči a pak mi ještě řeknete že mám teda smůlu, tak mi teda rozhodně nepomůžete.

Jakou nosíš velikost podprsenky?
Ze všech vzhledových narážek, mi asi vadí nejvíc právě tahle. Zabíjet za tyhle a podobný otázky. Ještě když to řekne nějakej kluk dá se to s přivřenýma očima brát jako nějakej druh zájmu, ale od holky? Když na mě nějaká, nejlíp úplně plochá, tak půl hodiny čumí a pak mi mimo to řekne ještě něco v tom smyslu že by s tímhle nemohla vůbec žít. Jó jsou to čtyrky... ale pořád jenom prsa. A ty má přece každá.

To bych od tebe, ale vůbec nečekal...
Tvůj problém. Jako jsem taková jaká jsem a nemůžu za to že máš o mně nějaký nepřesný a naivní představy. Co ode mě ještě nečekáte...že kouřim, piju, že jsem byla támhle, že poslouchám tohle, znám tohle?? Pořád očekávám co mi zase kdo vyčte a co koho překvapí, jo asi se na sebe neumim kouknout očima druhých, protože já si přijdu úplně přiměřená.

A na závěr... Nebuď tak upřímná! To bych možná, ale měla i dodržovat, ne?

ALL YOU NEED IS LOVE...

21. ledna 2012 v 9:14 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Kurva. Zas mi ta naštvanost dlouho nevydržela. Jako vždycky ostatně, vždycky si plánuju jak budu dlouho uražená, jak budu na toho člověka hnusná....a pak nic.
Byla jsem naštvaná na celkem tři lidi.... plus,mínus. U někoho je to taková ta klasika. Celkem mi někdy přijde, že zejména holky se kterýma se bavim je ten nejhorší výběr, co jde. Díky bohu za výjimky.
Tak první z nich, budu jí říkat třeba frigidka. Jako v té scéně z Černý labuti, tvůj tanec je frigidní jako ty! Z frigidkou jsme si nedávno psali na facebooku. To právě frigidka má toho kluka kterému je věnován ten článek o ženách mlácených muži. Právě frigidka v životě někomu neřekla ne, když to tak opravdu chtěla, aspoň to tak teda nevyznělo. Jak jsme si psaly... téma se stočilo k jednomu klukovi. Blbé téma, už se snad ani nemůžu zmínit jen tak mezi řečí že se mi líbí. Zase si vyslechnu milion keců k tomu jakej kluk se ke mě hodí, jak mám blbej vkus a jaká jsem děvka že dělám, nebo spíš chci dělat do zadanýho. Nejvtipnější je jak mi začne vnucovat nějaký ty svoje týpky... Tak jsem jí napsala, tak hlavně že ty chodíš s tim svym, ten je dokonalej. A dozvim se že jí nemám řešit. Ty jo... já?? A nejvtipnější bylo, jak se po téhle větě urazila a na nic mi neodpovídala.No nic, raději už to vůbec nebudu pokračovat, vim jak blbě to vyznívá, když je to takle napsaný.
Dál... Němka. Docela se mi někdy zdá, že to svoje chování si doma plánuje, aby co nejvíc lidí naštvala a zdeptala. Ale teďka co se stalo o účetnictví?? Němka která má na vysvědčení asi polovinu známek čtyřek, je zrovna na účto fakt dobrá. Skoro jediná ze třídy. Ono účetnictví je takovej ten předmět, kterej vám přijde buď naprosto triviální, nebo v něm úplně plavete. Tentokrát dostala jedničku, právě jako jediná ze třídy, plus desítky pochval od učitelky. Jó, přežila bych ty kecy na chodbě, že jí hrozně štve ta jedna malá chyba co tam měla, že nechápe jak někomu nemůže nejít účetnictví, protože je to strašně jednoduchý (tak proto z toho spoustu lidí propadá) a že učitelka k tý jedničce nakreslila hnusnou kytičku. Přežila bych... Pak přišla další hodina, lidi co nepsali pololetku s náma si jí dopisovali. Pak na chvíli odešla učitelka a oni chtěli od Němky pár účtů poradit. Ještě k tomu volali na mě, ať jí zavolám, protože nereagovala. "Mě se jim, ale nechce radit", zněla její odpověď. Když jsem se jí zeptala proč, tak řekla: "Měli se to naučit, je to jednoduchý. Normálně si mě nevšímaj a teď jsem jim dobrá." Přitom to ale vůbec není pravda, všichni ti kluci mi potvrdili že by jí, kdyby něco nevěděla taky poradili. Vždyť co to je, poradit někomu pár blbých věcí? Třeba i nezištně. Pak se nemá divit, že poznámky jako "Koukněte na tu píču", jsou určeny jí. Pak jsme si s jednim klukem z právě téhle partičky dlouho psali o ní na facebooku. Docela smutný, že nemáme jiné téma. A zase mi začal vnucovat že se s ní nemám bavit, že mi za to nestojí, a podobně. Jako neřikám že to není i pravda, ale jde to vůbec po takové době?? Vim že jsem pokrytec a taky ten kluk pokaždé, když mě včera s ní potkal tak mě propichoval pohledem. Možná si to představuju, ale radost ze mě asi nemá. Bezva. Ale že bych jí to někdy řekla do očí, nehrozí. Jí totiž ani nejde říct svůj názor. Vždycky když něco řekněte, následně do vás začne hustit takové množství blábolů, že nakonec uděláte jakýkoliv kompromis, hlavně aby přestala mluvit.Pár jejích "pokrokových" názorů": O každym novym člověku, teda skoro, řekne že je to kretén. A pak po čase, když s ní většina lidí souhlasí, tak řiká: "Já ti to řikala že je to kretén. Já totiž dokážu poznat, jakej člověk je." Jasně. Vždycky začnu řikat něco ve smyslu, že lidi by se neměli soudit na první pohled ať už to dopadne jakkoliv. A ona ti vykládá že to podle prvního pohledu pozná a že má vždycky pravdu a pak ti řekne výše napsané dvě věty. A ještě k tomu třikrát, abys neměla šanci to ignorovat. (...) Wtf?? A pak taky, jak je omezená a vůbec se za to nestydí. Minule jak jsme potkali dějepisáře a o něčem jsme se s nim bavili a pak se nás mezi řečí zeptal na to kdy byla Sametová revoluce a co o ní víme. Myslim že já jsem jeho touhu po odpovědi uspokojila, aspoň částečně a Němka se myslim smála. A pak, pak mi začala tvrdit že je to prej nepotřebná věc a ty ona zapomíná. Ty jo, kdyby to bylo cokoliv jinýho, ale Sametová revoluce?? Vždyť v tomhle jsme se skoro narodili. A pak ať mi někdo řiká že si vůbec nevážíme toho co máme, když jsme nešli Havlovi na pohřeb a že o ničem nic nevíme. Tohle je totiž největší míra ignorace.
A dneska jsem měla tak slabou chvíli, že jsem odpustila oboum Němce i Frigidce. Když se mě ve slabou chvíli Němka zeptala na co myslim,což je věta co na ní taky úplně nejvíc nesnášim, rozhodla jsem se jí jednou říct pravdu. A že koukala. Málokomu tyhle věci řikám, tyhle hnusné přízraky minulosti. A je mi jasný, že nemůžu jen tak odkopnout člověka co tohle ví. A Frigidka? To radši nekomentuju. Jen řeknu že nemůžete být dlouho naštvaní na někoho koho znáte málem 11 let. A v některých případech je to celkem škoda.
Dál... Né nechcete už dál chápu vás, omlouvám se.
Nedávno jsem šla ze školy s E a povídali jsme si. E. je fajn holka, ikdyž mi to poslední dobou zas tolik nepřipadá. Zvlášť né fajn, mi přijde jak pořád řeší který holky ve třídě jsou panny a který ne. To jsou starosti! A začala mi řikat jak strašně jsem jí překvapila, tím že nejsem. Úžasný vědět,že vypadám tak strašně, že mě do mých 17 nikdo neoprcal. Když jsem jí to řekla, začala mi tvrdit že vypadám slušně a vážně to není v tom. Asi jsem kvůli tomu postoupila k ní na vyšší metu. ´Úžasný! Přitom já na to nejsem pyšná, radši bych někdy patřila k tý nevinný šestici holek co maj to štěstí a ještě neví co to je sex. Ikdyž... Taky jsem se dozvěděla, že z našeho čtyřlístku (krásný název naší skupinky,od třídního o který jsem psala v článku: Nechci být jako ony!), vypadám nejhezčí a nejnormálnější. Ha. Ono to taky není vůbec žádná výhra. By mě zajímalo kdo ne...
Teď. Teď už ale vážně epilog. Ta ohraná hláška v názvu,mi připadá rok od roku pravdivější. Kdo by chtěl být nenáviděný?? Každý touží po lásce, obdivu....každý se to snaží získat jinými prostředky. Řveme to svými falešnými hlasy, refrén téhle straré, ohrané vykopávky a vůbec nevíme kolik je v tom pravdy.
Ach jo, zase jsem si vzpomněla na minulej týden a na ten skvělej večer v erku. A na moje zlomený srdíčko... A na zjištění že Lokýnka, vypadá po dvouch pivech i docela hezky. Teda v rámci možností. Ale stejně docela by mě zajímalo, kdy si zase s někym tak hezky popovídám, zvlášť když se obklopuju takovými lidmi. (Holka nikdo tě neučil že nemáš být namyšlená??) V poslední době jsem zjistila že kamarádství s klukama, zdaleka nemá na ty holčičí nářky, drby a intriky.

Jako hořkosladká chuť rumu... taková je i deprese...

19. ledna 2012 v 16:50 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Jak název napovídá tohle bude hodně ufňukaný a depresivní.
  • Neznáte ten pocit, když přijdete domů a nesmíte dělat tak ukvapené závěry... jako prásknout dveřmi a hodit tašku o zem. Musíte si tu nashromažděnou zlost rozložit... dveře s nárazem dovřít, rázně položit tašku na zem, odkopnout boty a pak je s falešným úsměvem hodit do botníku. Místo toho abych se sebou práskla na postel si v klidu sednu, v klidu... a nedělám vůbec nic. Stěny dovedou být tak fascinující předměty.
  • Neznáte ten pocit, kdy každých pět minut posouváte výstřih níž a níž a podprsenku si posouváte dál a dál nahoru, aby se na vás taky vůbec někdo podíval.Zkoušite s někym flirtovat... Pak zahlédnete svůj samolibý výraz v zrcadle a dojde vám jak jste směšná...
  • Neznáte to, když svojí energii vložíte do něčeho a pak s tou nejhnusnější lítostí... s pocitem z kterého vás pálí oči, zjistíte že vám byla k ničemu. Zjistíte že vynaložená energie je nepřímo úměrná s úspěšností. A v hlavě vidíte sebevědomí, které klesá jako rtuť na teploměru.
  • Neznáte, to když se těmi nejúpornějšími způsoby snažíte uronit pár slz. Koukáte do ostrého větru, prsty namočené citronovou šťávou si strkáte do očí... pak zkoušíte jakoby vzlykat až vám to přijde tak absurdní a trapné že toho necháte.. A když se na vás zrovna dívá nejmíň sto párů očí a řasy skýtají snad tunu řasenky...
  • Neznáte to když si chcete za každou cenu ublížit. Udělat něco škodlivýho. Vykouříte pět cigaret za sebou a pak se vláčíte s omamným pocitem, s dojmem že jste spolkli popelník a že dnes nepozřete ani sousto. Vezmete si tu nejtučnější čokoládu a ačkoli vám vůbec nechutná... vyžíváte se v tom a cpete se jí. Jenom koušete sousta, rozmělňujete a s odporem polykáte a myslíte na děti v Africe a na svoje náhlé sobecké obžerství. Jako vzít si lahev tvrdýho chlastu, ústy se k němu vášnivě přisát a pak tu trpce sladkou tekutinu lít... nalít si jí co nejvíc najednou co vaše tělo snese.
  • Neznáte to, když jste za každou cenu milá, hodná, snažíte se smát a každej je ten den protivnej a i okolnosti jakoby se tvému optimismu vyšklíbaly. A když se slyšíš říkat tak levné vtípky a kecíky, tak ti dojde že to vůbec nejsi ty... Když naprosto slevíš ze svých nároků a pak zlehla, úplně zlehka zjistíš že se nesměješ ale naprosto vůbec upřímně... že bys brečela, řvala, vztekala se, ale rozhodně ne se smála. A pak ti někdo řekne ať už se kurva nesměješ a jsi chvíli zticha.

Tak bych nějak schrnula svoje puberťácký nářky a deprese... Jasně. Jakoby už je měla za sebou...

Zkrátka...

9. ledna 2012 v 21:05 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Tak zkrátka schrnu všechno co jsem chtěla napsat za posledních pár dní co jsem nepsala. Mám spíš tendence, když se něco opravdu děje nepsat. Což je špatná tendence, kolik mě to stálo povedenejch článků. A pak to už zkrátka neni ono, když už to nemám jak se řiká v živý paměti. Pak je to vzpomínání.... vzpomínání. A lidi promiňtě, ale fakt nechápu všechny co si napsali ty hodnotící, celoroční články. Jak si to kurva pamatujete?? Já toho minulej rok taky zažila strašně, strašně moc. Když si to tak vezmu, veškerej okruh lidí co teď tvoří mojí BEST partu jsem poznala právě tehdy. Uvědomila jsem si spoustu věcí, zažila spousty akcí co mě změnily. Ale nemám na to abych to tu všechno vypisovala. Budu si muset koupit ten diář, už to plánuju a všechno si psát, taky si koupit nabíjecí baterky to foťáku a najdu si někoho kdo mě bude učit na kytaru, budu chodit s Izobwel cvičit a najdu si brigádu, budu chodit na konzerty, budu se víc učit.... sakra ty předsevzetí už začínaj být nereálný. :D
Z jiného soudku. Svátky. Na to že jsem je trávili prakticky bez M. ,tak i docela pohodové. Štědrovečerní noc jsem trávila tak trochu jinak než by se mělo a nelituju toho. No možná trochu. Právě tam jsem poznala Jeho... Do teď jsme se neviděli a do teď si budu pamatovat jeho sladký oči a tu spontální pusu. A já mu sama od sebe nikdy nenapíšu, už z té smutnější části. A pochybuju že on si na mě pamatuje... Jo život je občas tragédie. Zvlášť ten můj.
Dárky. Po dlouhé době to co jsem si opravdu přála. A hlavně vybrala...
Nepsala jsem už o tom?? Mám sklerózu.
Silvestr. Bez komentáře. Kdo umí hledat, najde tady odkaz, jinak nemůžu moc psát. Otevřeně. Ale dalo mi to pár přátel na fb. Vzalo mi to svetr a nevim jak to nazvat iluze?? A Necropolis v mých pomyslných recenzí podobných podniků klesl daleko pod Error. Kam se mimochodem zanedlouho podívám. :) Ale tak chtěli byste pozitivní hodnocení od člověka s migrénou?
Lyžák. Jedním slovem pohoda. Nevim sice jestli se tak dá nazvat i ty cesty na sjezdovku s lyžákama, ve sněhu a zimě... Na to jsem prostě strašně líná, přistihla jsem se že vždycky pomýšlim na to kam bych mohla místo lyžování jít. Co jsem to za člověka?? Ale jinak, na to že se s těma holkama co mě šouply k sobě na pokoj normálně skoro nebavim si nemůžu stěžovat, byla sranda, bylo vzrůšo spojené s hádkama i sdílená nuda... Seznámili jsme se tam s jakýmisi Němcema či Rakušákama a procvičili si anglickou konverzaci v praxi. Fotily jsme... atd. Ale kolektivního člověka ze mě asi jen tak někdo neudělá. A zapomenout si jedinou povinnou věc kartičku pojišťovny, dokážu asi jedině já. No co, zapomenout si kufr ještě nezvládám, jak jedna blonďatá osoba. To mě uklidňuje. A nesmim zapomenout na spousty nových lidí. Zejména prváků.
Dále... Postřehy z posledních dnů. Dneska jsem vyrazila na povinnou návštěvu kamarádky abysme mohli po dlouhé době pokecat. A... řekla bych bez komentáře, ale komentovat to bohužel budu. Ta její hodnost a samaritánství mě jednou zabije. Chápu že je fajn někomu pomáhat... Ale nechávat u sebe holku, která fetuje, na jejím chování už je to Dost vidět a ještě k tomu, při nejbližší příležitosti něco ukradne, to je fakt vrchol. Takovým lidem už nikdo nepomůže pokud s tim nezačnou sami,toť moje cynická a bezcitná teorie. A nejhorší na tom je že já bezcitná nejsem, celej den nad ní musim přemejšlet. Na její bláznivý, paranoidní fylosofie, na její zfetovaný oči, vyhublost, zrychlený mluvení a reakce a falešný optimismus. Jak moc k ní máme každý blízko. Napadá mě zas nadpis jednoho mýho článku: Všichni jsme zoufalci.
A pak večer zas na facebooku, užívám si to po tejdnu jinde a začala jsem si jednu pro mě docela nepochopitelnou konverzaci. Začala jsem s tak nevinnou otázkou a on skončil tím že mě začal vnucovat že mi na něm záleží a prej se chci až moc ponořit do jeho duše. Heh. Kde na to přišel??
Má pravdu, neznám ho, ale až moc z vyprávění znám jeho hry a docela je nemusim. Nechápu co si od toho slibuje.. Laithé ty tomu budeš rozumět ;)
Zakončila bych to hláškou z lyžáku: "Nepochopíš"

Když bojíš se mluvit...

2. ledna 2012 v 23:38 | Bezejmené Esko
Když bojím se mluvit, řekne to báseň.

Zdání
Kruté zmýlení vás hlupce čeká,
zdání že ta blonďatá panenka tak sladká,
bude stejná jak ta dívka snová.
Každý ukáže co jejich karty skrývaj!
Zlodějka moudrých slov a klišé,
pod maskou koketních úsměvů.
Její falešné ideály jsou tak pyšné
a pod nimi jen roj molů
Tedy nikde nic a skutečnost jen tvrdě spíc.
Lež a přetvářka nikam neuteče
i ten nejpokrytečtější oblek se jednou svleče.
Život je příliš krátký na poslouchání
prázdných slov od blondýnky sladký.