Bludný kořen

15. prosince 2011 v 18:27 | Bezejmené Esko |  povídky
Najde se nějaký odvážlivec co to celý přečte?
V temných hloubkách, starých opuštěných lesích, kde rozložité stromy už nemají dost místa ani prostoru bývává zlověstné ticho.
I uvolňující klid.
Všechny ty suché větve, tlusté kmeny zdálo by se že je v zemi drží už jen silné kořeny a dobrá vůle.
To vše paradoxuje s hebkým mechem, kterým bylo pokryté snad celé tohle nádherné místo.
Tráva, všemožné houby a kapradí zde zažívaly ničím neomezenou anarchii.
Občas mezi větve proniklo neúnavné slunce, ten slabý proužek světla v tomto místě působí až nadpřirozeně, dával pocit že existuje vyšší moc co vidí každý váš čin. Platí tu dávno zapomenutá pravidla.


I Andrea si tu tak občas připadala.
Andrea dívka u který by jste si všimli, snad jen jejích dlouhých plavých vlasů, pokud by jste se jí vůbec všimli. Podle některých tichá, naivní a bezstarostná. Podle jiných hloupá, lehkomyslná a nezodpovědná.
Andree samotné to bylo jedno, často pozorovala mravence, každý tu měl jakousi úlohu, všechno mělo svůj řád, jenom pár jedinců se kdesi ztratilo a chaoticky přecházeli sem a tam. K takovým se tedy přirovnávala.
Andrea se na tomhle osamělém až panenském místě, které ještě nepoznalo kruté dřevorubce, připadala dobře a v bezpečí.
Vždy našla cestu zpět.
Ale tehdá…
Tehdá zakopla o kořen, nejspíš bludný kořen a spadla do měkkého, vlhkého mechu. Také se u toho praštila o pařez, protože si připadala malátná a chtělo se jí spát.
Poslechla své tužby a spokojeně se natáhla a s přiblble šťastným úsměvem usnula.
Když se probudila byla tma, nastala temná noc.
Andreu ještě trochu bolela hlava, ale to nebylo to co by jí trápilo.
Byla jí neskutečná zima, cítila jak se jí nechtíc chvějí rty a klepou zuby a celé tělo.
Neviděla absolutně nic, jen tmu a tmu a zdálo se jí jakoby zdálky slyšela neznámé zvuky.
Ne Andrea nebyla strašpytel, ale taky byla dost normální aby jí tohle vyděsilo...
A do hlavy se jí pomalu, ale jistě zahlodávala panika.
Pochopitelně.
Impulsivně se snažila utéct, ale tma byla všude stejná.
Lehký vánek mezi stromy jí dával dojem že tu není sama a ostré větve a větvičky jí drásaly tváře a paže.
Neskutečně se vylekala obrovské sovy se zářícíma očima, která vystrašeně zahoukala, zamávala křídly a vzlétla.
Bezmoc, strach a bolest v ní probudily nepravidelné vzlykání, které později propuklo v hlasitý hysterický pláč.
Brzy s ním však přestala, protože ozvěna jejího brekotu se rozléhala ještě děsivěji než-li všechno ostatní.
Po dlouhé chvilce zírání do černého prázdna objevila slabou světlou skulinku. Fata morgana? Oční klam?, pomyslela si.
Ale přesto se vydala týmž směrem.
Na mysl jí lezl fakt že tohle je asi hodně zvrácená alegorie na Perníkovou chaloupku.
Les řídnul a rozestupoval se, světlo zářilo čin-dál jasněji. Jak mu byla blíž, poznala že těch světýlek je víc, něco jako obrovský roj světlušek.
Omámená zvědavostí šla blíž až přišla na malou zapomenutou mýtinu. Mýtina byla obestavěná železným plotem s krásnými zdobenými vraty. Všude uvnitř bylo zapáleno spousty svíček. Vypadalo to jako dávný zapomenutý hřbitov. Až na ty čerstvě zapálené svíce.
V Andree žhnula zvědavost. Proč je někdo zapálil? Kdo je tady pohřbený?
Zkusila ty vrata otevřít a kupodivu to šlo.
Vstoupila dovnitř..
Nemýlila se, skutečně byl to hřbitov snad židovský s cizokrajně znějícími jmény.
Každý hrob byl osvícen desítky svíček a nevíce svíčky rozjasňovaly širokou hlavní cestu.
Andrea si tedy vzala jednu svíci, hodila jí do sklenice a vydala se na cestu, cestu poznání…
I tahle cesta měla svůj konec.
Došla ke krásné, staré kapli ze které se ozývala zvláštní monumentální hudba.
Nedokázala určit nástroje a ani snad žánr té melodie.
Andrea byla i trochu blázen a mimo to jí tam něco šíleným způsobem lákalo.
Vešlo dovnitř do vstupní místnůstky, na zdi se mocně pohupoval křesťanský kříž. Nutilo jí to k úctě k tomuto místu.
Byly tam schody, osvícené, vedly dolů. Že by do sklepení? Pochopitelně.
Andrea se sice vydala dolů, ale její kroky byly čin-dál pomalejší a nejistější…
Přece jenom to dlouho netrvalo a ocitla se v té místnosti.
Byla rudě vymalovaná. Krev? Neubránila se téhle asociaci. A velkolepější než by se dalo čekat na obyčejné sklepení.
Hudba ta se ozývala kdoví odsud…
Uprostřed místnosti stál jakýsi pranýř a u něho přikovaný zatím neznámý člověk. Toho se Andrea lekla nejvíce.
Vedle pranýře stály malá plechová kamínka, které způsobovaly že čim blíž jste byly pranýři tim větší vám bylo teplo.
Před chvílí se ještě třásla zimou a teď už jí začaly na těle rašit první kapky potu.
A z té místnosti, šel opravdový strach, ne jako v sadomasochistických pornofilmech.
Andrea s lítostí přistoupila k tomu neznámému člověku. Čím se asi ten chudák provinil? Neměla bych utéct než se mi stane něco podobnýho?
Byl to muž asi středního věku, svlečený do půl těla, měl vyděšené oči a rty které držely roubík byly suché jakoby je už dlouho nesmočil ve vodě.
Ruce měl přikované tak těsné že už měl na zápěstí hluboké, červené otisky, též na krku, který svíral kovový obojek.
Andrea mu chtěla pomoct, avšak jeho utrpení jí děsilo.
Hudba se mezitím dramaticky rozvíjela podle plánu nebo příběhu, stále ubírala nebo nabírala na dramatičnosti.
Po chvilce váhání mu sundala aspoň ten roubík s očekáváním že promluví.
Dlouho jenom skučel a Andrea pozorovala jeho vnitřní boj, najít v ochraptilém, žíznivém hrdle trochu slov.
"Nech mě tady, nech mě bejt…." , říkal sípavě ale dost důrazně.
Andrea z jeho mluvení dostávala bolesti v krku.
"Uteč!"
"Chci umříít"
Koulel přitom očima a hlava mu únavou padala.
"Ale proč? Co jste udělal?", vyptávala se Andrea.
"Kdo ti to udělal?"
"Uteč, prosím uteč!", varoval ji naposledy unavený hlas.
Pak oba dva málem umřeli leknutím. Dveře které odkrývaly schody nahoru, se podvolily náhlému průvanu a zabouchly se.
A jsem v pasti, pomyslela si Andrea.
Pochopila že všechny její dosavadní tajné obavy byly z tohoto místa, nebo by aspoň měly být.
S klidem si to sem kráčel ten co tohle místo znal nejlíp, ten co zde byl doma… S tím nejchladnějším klidem.
Ten klid tak protivil s tím jak Andree v tu chvíli bušilo srdce.
Prohlížela si malby na stropě, tak šílené, tak hypnotické, jen aby se na toho člověka nemusela koukat. V fyzické ošklivosti to být nemohlo, nic nemohlo vystihnout jak moc se ho bála.
Nedalo by se říct že k ní šel, spíš se blížil a než přišel byla to věčnost, věčnost okamžiku.
Dotknul se jí.
Měla možnost, dívat se mu přímo do očí. Šílenost.
Pak oba dva málem umřeli leknutím. Dveře které odkrývaly schody nahoru, se podvolily náhlému průvanu a zabouchly se.
A jsem v pasti, pomyslela si Andrea.
Pochopila že všechny její dosavadní tajné obavy byly z tohoto místa, nebo by aspoň měly být.
S klidem si to sem kráčel ten co tohle místo znal nejlíp, ten co zde byl doma… S tím nejchladnějším klidem.
Ten klid tak protivil s tím jak Andree v tu chvíli bušilo srdce.
Prohlížela si malby na stropě, tak šílené, tak hypnotické, jen aby se na toho člověka nemusela koukat. V fyzické ošklivosti to být nemohlo, nic nemohlo vystihnout jak moc se ho bála.
Nedalo by se říct že k ní šel, spíš se blížil a než přišel byla to věčnost, věčnost okamžiku.
Dotknul se jí.
Měla možnost, dívat se mu přímo do očí. Šílenost.
"Andreo", zašeptal ten hlas.
Nepřekvapilo jí že zná její jméno.
"Kdo jsi?"zeptala se.
Vedle něj zněl její hlas tak skutečně a lidsky…
"Víš kdo jsem."
Andrea zděšeně polkla.
"Jsem všechno dosud nepoznané, všechno čeho se bojíš že bych mohl být, tvá největší noční můra, jediná skutečná věc co pro tebe existuje."
Andrea musela svou částí mozku co již postrádala zdravý rozum uznat že má pravdu.
"Ne!", zařvala.
"Ale ano", řeklo pohrdavě to stvoření.
"Já jsem ty.", řeklo absurdně znějící větu.
"To není pravda. Není!", šeptala hořečně Andrea.
Pak se to stvoření strašně dlouho smálo a smálo. Smích se ještě dlouho rozléhal po celém sklepení.
"Ne,Ty přece nemůžeš být Já.", řekl pobaveně a odplivnul si.
"Ptáš se jestli máš ještě naději?" odmlčel se.
"Ne."
"To není, pravda neposlouchej ho!! Uteč! Bojuj!", zařval sípající muž na kterého oba tak trochu pozapomněli.
On se jenom zasmál a poodešel kousek ke kamnům, vzal si do ruky železnou tyč a chvíli si s ní pohrával s ohněm.
Andree i tomu muži bylo jasné jaké má úmysly.
"Ne,nech ho!", křikla Andrea a ochranitelsky se postavila před pranýř.
"Jsi dojemná, opravdu dojemná, ale moc dobře víš že tomuhle se prostě neubráníš", řekl.
Jak to já? Pomyslela si Andrea.
"Dám ti nabídku, pustím tě pokud tomuhle muži uděláš to co ti řeknu."
"Nikdy", pohrdavě odpověděla.
"Uvidíme…", řekl.
S tím si sedl na druhý konec místnosti a posadil se na starodávné, čalouněné křeslo s výhledem přímo na ní.
Ale i z té dálky slyšela jeho šeptem udělované rozkazy.¨
"Vypal mu to oko. Vem tu tyč a probodni ho"
Ignorovala ho. Ale dělalo jí čin-dál větší problém udržet si kloudné myšlenky v hlavě.
Těžko říct kdy se jí zatemnila mysl.
Vzala tu tyč, ještě jí párkrát ponořila do ohně a pak…
Skutečně to udělala. Nejdřív jí byl ten jeho nelidský řev, nepříjemný měla z něj špatné svědomí, ale pak se pro ní stal afrodiziakem, pro další věci.
Udělala toho moc…moc zlého, až si vůbec neuměla představit že to někdo dovede, natož ona. A pak přišel ten pocit jako kdyby se její myšlenky slili s Jeho myšlenkami jeho pocity s jejíma… jedno tělo, jedna duše.
"Už bylo na čase", slyšela Jeho,teda vlastně svůj hlas.
Pak omdlela.
Probudila se na tvrdé, špinavé podlaze.
Musel to být sen, namlouvala si.
Až po chvíli si uvědomila, že se nad ní někdo sklání.
Kluk asi v jejím věku. Hnědé, nevinné oči, milý hlas. Nebyl jí jenom povědomý, znala ho, kdysi dávno ho měla ráda. Co on tady dělá?
"Vstávej", řikal a natahoval k ní svou studenou, roztřesenou ruku.
Jak jsem mohla? Jak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laithé Laithé | Web | 20. prosince 2011 v 23:53 | Reagovat

Náhodou, nebylo to to nejdelší, co jsem kdy četla. ;)
Přijde mi to správně zvrácený a úchylný. Muhehe, „Vypal mu to oko!“ :D A samozřejmě věta „A z té místnosti, šel opravdový strach, ne jako v sadomasochistických pornofilmech.“ - úplně tě vidím, jak jí řikáš.
Teď si ještě rejpnu, protože mé oko zahlédlo nějakou tu gramatickou chybu a nedostatek čárek (ono se to bez nich občas blbě čte). A čin-dál se píše jako čím dál. /A Laithé, drž už zobák. :D/
Fí. Stejně nechápu, jak někdo může dopsat takhle dlouhou povídku a nezamotat se v ní... ;)

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 21. prosince 2011 v 18:37 | Reagovat

[1]: Náhodu je to snad první moje věc která neni přechválená, tak si toho aspoň příště budu vážit.
Měla jsem celkem strach z toho zvrácenýho a úchylnýho konce :-D byl docela vtipnej, hlavně tyhle témata... :-D
Těch chyb snad příště bude míť, od tý doby co nepíšem diktáty nejsem vůbec ve formě a vážně jsem se v té délce krotila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama