Prosinec 2011

Replay...

28. prosince 2011 v 15:37 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
"Né, už na něj opravdu nebudu myslet!", řekla jsem si dneska asi po stý.
Bohužel vim že řikat si abych na něco nemyslela nemá absolutně žádný vliv na skutečnost.
Čim víc totiž na něj budu myslet a představovat si jak by to mohlo být, tim víc se budou vzdalovat moje představy od reality která bude později. Holku kvůli mě neopustí, to je jasný a chtěla bych to vůbec?? Stejnak se zas dozvim že je stokrát hezčí než já. Posléze budu mít kvůli tomu špatný svědomí. A žárlivý holky jsou ty nejkrutější a pokud mě znáte já nemám moc šancí se těm krutostem ubránit.
"Jdeš po zadanejch", řekla mi jedna kámoška. Zní to hrozně a přitom neni to pravda, zadaní jdou po mně. Neříkejte mi že kdyby svojí holku milovali a nechtěli jí podvádět že by mě začali balit. Nebo copak já můžu za to že jsou to děvkaři? Proč vždycky za všechno může holka? Toť otázka...
Dneska jsem se konečně vrátila z vězení babiččiný péče. Přitom ta by mi ani tak nevadila. Pravda je že mě nabaví jak mě furt nutí do jídla, budí mě hlasitým řvaním dokud nesejdu dolů na snídani a nemůžu tam prakticky dělat nic jinýho než střídat televizi a počítač. Jde o to že drahá babička má mírně psychopatické sklony... Umí být naprosto v pohodě, dá-li se to tak říct a jednou když se jí něčím znelíbíte tak se z ní stane choleriská zrůda nesmírných rozměrů. Kolik bych už od ní měla modřin, kdybych to počítala... Ne o mlácení nejde, to se stalo tak maximálně dvakrát v životě, ale pravda že na ty případy do konce života nezapomenu. Horší je ten její sobeckej řev, kterej vám brání poslouchat cokoliv jinýho a já na tohle nemám vůbec nervy. Nejhorší je že nevíte co jí naštve. Je to prostě neodhadnutelný...
Prostě jsem ráda že jsem pryč. Společnost mi při cestě dělala Izobvel a nakonec i Dita. Kupodivu jsme se sešly bez problémů. Snad poprvé?? Byly jsme se zeptat v tom fitku a já si splnila letos svoje první předsevzetí. Jak to bude s těmi ostatními... nevim. Nevim jak mi začátek nového roku pomůže k větší snaze a vůli, koneckonců blíží se 21.12 2012 konec světa, tak co se snažit?
Nicméně Dita mě přesvědčila že naše rodina, ať už jakkoliv svázaná s policií a záchrankou a ústavní péčí je zatim celkem normální. Zatím. Přece jenom nikdy neříkej nikdy a ještě pořád tu zbývá moje nezodpovědná labilnost a rodiče před rozvodem. (Sakra, nevím do jaké míry to jsem mám psát, ale aspoň to bude dostačující trest pro otce co strká nos do věcí co nemá, či-li můj blog).
Ach jo, slyším klíče v zámku, což znamená že moje skvělá samota skoničila... :((
Tak tedy zdravim, mějte se krásně vše nejlepší do nového roku.

Lucie ♥

25. prosince 2011 v 15:21 | Bezejmené Esko
No jo, asi to neni moc Vánoční článek, ale není to jenom snůška keců a stížností a mohlo by to i někoho potěšit.
Lucie. Kapela která už nehraje, ale myslim že jednu, jedinou písničku jste museli určitě slyšet. Dřív jsem znala jenom pár hitů, ale zjistila jsem že každá písnička je svým způsobem krásná a o něčem. Bez nadhledu řikám, že je to nejlepší česká kapela a myslim že nebudu sama.

Láska rovná se trpět?

22. prosince 2011 v 14:42 | Bezejmené Esko
Ne, asi nikdy nebudu moc mít dobrej názor na život, pokud na světě budou existovat individua který jsou schopni mlátit holky a ještě k tomu ty co podle svých slov milují.
Neřekla bych kdyby z vyprovokování, no řekla, ale nějakým tim způsobem bych to chápala. Ale v tomhle případě...? Z nějakých těch svých paranoidních, žárlivých domněnek?? Opravdu nepochopim.
A ještě víc nechápu, jak se mohla nechat zmlátit zrovna Ona. Taková silná osobnost a nejen to... Proč se holky nechávají týrat od kluků, který mají rádi? K čemu jim to je?
Nechce se mi k tomu psát víc... Nechci už být smutná i za jiné lidi.

Až vystuduju matfyz, stanu se matfyzem.

20. prosince 2011 v 22:37 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Ach jo dnes asi žádný převratný myšlenky.
Znáte ty stavy kdy probíráte ty starý zprávy ať už na mobilu nebo facebooku a řikáte si chci to zpátky! A moc dobře víte že zpátky už to nikdy nebude..., aspoň ne tak jak byste chtěli. No možná ne, to jenom já jsem takovej zamyšlená a vždy mimo realitu, zahloubaná do minulosti a to jsem si slibovala že už nikdy nebudu na nic vzpomínat a řikat si klasický Co by, Kdyby. Řekněte tak dva měsíce přece nejsou tak hrozný aby se to nedalo vrátit. Ale možná by to tak mělo zůstat, přece jenom život jde dál.Jít dál, to je to co bych občas potřebovala.
Ach jo tenhle článek už píšu asi čtyři dny, takže to neni ale absolutně aktuální. Ale myšlenka je to hezká.
No asi bych si měla vzpomenou aspoň na pár předchozích dní a něco sem z nich napsat...

Bludný kořen

15. prosince 2011 v 18:27 | Bezejmené Esko |  povídky
Najde se nějaký odvážlivec co to celý přečte?
V temných hloubkách, starých opuštěných lesích, kde rozložité stromy už nemají dost místa ani prostoru bývává zlověstné ticho.
I uvolňující klid.
Všechny ty suché větve, tlusté kmeny zdálo by se že je v zemi drží už jen silné kořeny a dobrá vůle.
To vše paradoxuje s hebkým mechem, kterým bylo pokryté snad celé tohle nádherné místo.
Tráva, všemožné houby a kapradí zde zažívaly ničím neomezenou anarchii.
Občas mezi větve proniklo neúnavné slunce, ten slabý proužek světla v tomto místě působí až nadpřirozeně, dával pocit že existuje vyšší moc co vidí každý váš čin. Platí tu dávno zapomenutá pravidla.

Fotka

11. prosince 2011 v 18:11 | Bezejmené Esko
Normálně... omezili mi ten minulej článek, chtěla jsem tam ještě přidat fotku a něco napsat a oni že jsem překročila jakýsi limit v počtu znaků a to jsem toho napsala ještě docela málo, podle mě :D
Nevadí, dáme pokračování.
Je to asi první moje fotka kterou sem dávám. Ještě že na ní nejsem moc vidět (doufám), stejně pokud bych tím ztratila nějaké ty čtenáře, nedivím se. Berte to prosím s humorem.:D Ale líbí se mi i kvůli tomu že tam otevírám tu bránu a tak má i jiný smysl než že je na ní mé "krásné" já. A je černobílá a černobílý svět je přece jenom o něco krásnější, nevim proč ale je.
Autor už je dobře známá Aneta.
:))

Titulek článku nesmí být prázdný...

11. prosince 2011 v 16:10 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Sakra jindy nebývám takle neoriginální, ale už asi týden se snažim napsat nějaký ten článek a vždycky mě odradil nadpis, tak jsem to vymyslela po svým. Poslední dobou se čindál víc snažím být originální za každou cenu, což je špatně samozřejmě. Například ve slohu, jedna z mála věcí která mi jde a proto se nespokojim s obyčejným tématem s obyčejnou jedničkou, musím mít tu nejlepší a nejoriginálnější práci, což je marná ambice pokud jsem tak bez fantazie že nevymyslim ani obyčejnej název článku. Ale tak stejně, vypravování co na tom jde vymyslet novýho? Jaká neobvyklá historka jde zpracovat na stránku a půl a stejně k čemu mi na ekonomický škole bude že mám nejlepší slohovku? Připomíná mi to jak jsem se na prvním stupni tak styděla napsat svoje vlastní zážitky že jsem jenom půl hodiny čuměla do papíru a pak měla pětku, maximálně tak trojku nebo jedničku z milosti když jsem něco sesmolila. Stydim se stejně pořád míň, možná to vám co mě znáte osobně tak nepřipadá, ale už je to opravdu na pováženou. Mívat morální kocovinu bez alkoholu to je teprv pocit. Máte pocit že vás nikdo neposlouchá a že za chvíli každýmu vykecáte díru do hlavy, ale jak překvapivé je co všechno si pak z vašeho monologu pamatujou. To mi připomíná že vždycky, vždycky když se opovážim někoho pomlouvat jde za mnou. Jo trapnější pocit neznám, aspoň se pak máme čemu smát. Problém je že já to nikdy nemyslim tak jak řikám a pak je mi strašně líto co jsem řekla. Komu bych se pak nezdála jako kráva, že jo?
Čas je hrozná věc, nikdy ho nemáte tolik kolik byste chtěli. Jsou období kdy na stropě není prasklina kterou bych si neprohlídla a období ve kterým se nemám čas ani najíst a vyspat. Jsem na tom jako Laithé, taky nikomu nic neodmítám, dokonce ani v případech kdy mě kamarádka pozve na konzert kapely o který jsem v životě neslyšela, nebo mám jít na nákupy, když nemám ani korunu. Asi už budu hodná.
Ale netoužím po společnosti zoufale jako moje sestra která obvolá všechny svoje kamarády třikrát, jenom aby nemusela zůstat v neděli odpoledne doma. Jo samotou se musí šetřit, ale je fajn. Pamatuju si dny kdy se pomalu nezastavim, pořád někde s někym venku a pak se musím s úlevou přesvědčovat že jsem v posteli sama. Dobře teď to vyznělo trochu blbě.
Dokonce ani moje touha po vztahu není tak zoufalá abych nemohla odmítat. "Vážně, nikoho nepotřebuju", omýlám už stokrát a ani nevim jestli je to vůbec pravdivý nebo jsem už tomu sama uvěřila. A znova zmínim svojí sestru který jednou máma když jí měla prát kalhoty v kapsách našla asi pět lístečků: "Ahoj Honzo, nechceš se mnou chodit?" "Ahoj Venco, nechceš se mnou chodit?"... atd. Stejně nechápu co maj tak dvanáctiletý, třináctiletý holky ze vztahů ,když s klukama choděj jen aby nebyly poslední ve třídě. Ale to je věčný téma. Malý pubertální dilinky.
Možná už jsem psala o našem novým spolužákovi co je taky svým způsobem věčný téma. Ze všech písemek má z recese pětku, u zkoušení učitele oblbuje svýma filozoficko-politickýma úvahama, vždycky když se ve třídě zvrhne trochu dětinštější zábava tak má takovej ten pohled "To jsou kreténi!" nebo "Kam jsem se to dostal?!" , ten pohled vrhá většinou na mě, nechápu proč a když už začíná být civění trapný na něco se zeptá... a nejradši by se v příštím životě narodil jako chudý vesničan někde v Avgánistánu, daleko od zvráceného a zkorumpovaného světa. Jaký paradox. Připomíná mi to moji debatu na úrovni s tátou kdy mě dostal s tim že v USA každý čtvrtý člověk hladoví. No nic, ale k květákovi, tak se tomu klukovi neoficiálně řiká, podle tvaru jeho účesu. Seděli jsme si takle na přednášce, besedě... (s jednim sportovcem co si vzal ve 20ti do péče svý dva synovce). No to je jedno, stejně většina takovýdle besed je snaší třídou na dvě věci, protože ať je sebezajímavější tak se do nich stejně nikdo nezapojuje, protože se všichni styděj něco říct a na něco se zeptat, pokud vůbec poslouchaj a nebavěj se. Což se stalo i teď, květák seděl vzadu s holkama který si při přednášce, podle toho co jsem slyšela povídali o sexu a pomlouvali svoje spolužačky, nejtypičtější téma středoškolaček. A v půlce přednášky zařval : "Já už to prostě nevydržim, tyhle lidi by měli normálně postřílet, co oni tady probíraj to neni možný... " A celá místnost se začala smát. Já toho květáčka prostě zbožňuju. Jo postřílet, kdyby to bylo tak jednoduchý.

Téma týdne"Pod maskou". Chtěla jsem k tomu něco napsat, ale myslim že moje žvatlání by asi na celej článek nevystačilo, tak to píšu sem. Jak častou se pod tou maskou cítim. Jednu masku mám ve škole, druhou doma a třetí s určitýma lidma a další zas jinde kde mě ještě neznaj... Nebo si přijdu někdy přehnaně optimistická, pořád předstírám veselost a copak já sama vím co se vlastně skrývá za mým dusivým smíchem, někdy mě to dost unavuje. Ale vezmete si to, kdo se vlastně nepřetvařuje? Jak už se musej přetvařovat třeba učitelé a doktoři, to si ještě vezměte třeba prodavačky, letušky, modelky... co se vlastně skrývá za jejich úsměvy. Vždycky mě to děsilo. Nebo když jsem byla malá a rodiče, učitelky, známí na mě mluvili tím nejafektovanějším hlasem a já přesto chápala jak moc jsou falešní, nebo nechápala a pak mě jejich chování nepříjemně překvapovalo.
Pokračování necháme na příště... mějte se krásně :))