Říjen 2011

Kdy zas?

31. října 2011 v 15:36 | Bezejmené Esko |  Poems...
Proč se pořád pokouším o básničky, když na to nemám sebemenší talent? Ale co můj blog, moje blbost, vaše volba...

Kdy zas?

Kdy přijde zas ten slabý žár
v nás?
Ta předstíraná,umělá slast
unese nás v neurčitý čas.

Ona zaslepená a zamotaná
v past
nezná volbu:
Nikdy víc už zas.

Jednou,datum již znáš
zařvu:Lásko na mně
nemáš!

Ten rozpačitý tmavý jas
svádí boj s mým přesvědčením,
tak proč s potěšením?

Zlý, sadistický výraz
překousla bych
nebýt jich...

Řekni mi neurčitější brzy.
Znáš snad smutnější věc
než zadržené slzy?

(Aneta Jodarová)

Další okýnko komiksu, aneb vše je pomíjivé...

25. října 2011 v 18:49 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Jestli něco umim tak vyprávět nebo psát tak aby to nepochopil nikdo jinej než já... Tedy poslouchejte.
Občas přemýšlím, proč a jak se měním, co mě mění. Stane se jedna (no bezvýznamná by bylo blbý slovo) událost na dvě hodiny a najednou už ze mě není ten samý člověk co před těmi dvěmi hodinami. Stačí když mi někdo řekne jednu větu a já jsem najednou úplně jinde. Krátký setkání a nic neni jako dřív. Veřme v kouzlo okamžiků...
Však ty okamžiky jsou taky občas negativní a přesto jsem za ně ráda když mě nějakým způsobem změní... Jsem ráda za každou ránu i bolestn. zkušenost... Víme že příště to bude bolet míň a nakonec už nic neucítím... Jednou budu možná schopná jí oplatit. Ale komu vlastně?
Prostě jsem ráda za každou dobrou i špatnou zkušenost co mě někam posunula. Občas ale přemýšlím, jsou ty změny vůbec k něčemu, k lepšímu. Zdá se mi to tak protože už jsem no řečeno s nadsázkou někdo jiný...Chtěla bych žít v komiksu, filmu... protože bych měla aspoň jistotu že moje okamžiky a rozhodnutí jsou k něčemu, někam směřují... možná k horšímu, ale aspoň nějaké pointě. Jenže má náš život něj. pointu? Nebo spíš můj život? A nebo se pořád ztrácím v začarovaných kruzích? Přece jenom by si přála říct něj. skrytou ironii určenou pro můj příběh ,třeba: "Kdy už konečně budu moct žít norm. život? Že by až na konci tohodle komiksu?" :D
A pak je tu další mínus těhle změn. To že ztrácíme přátele. A to si neuvědomíte hned. Chvíli to jde... Pořád to natahujem a najednou zjistíme že už si nemáme co říct. A to jsem si třeba já uvědomila dneska. Tušila jsem to dlouho, ale když už se teď i směju jejím názorům a baví mě s tím nesouhlasit, bojím se jí cokoliv říct, chápu že by to nepochopila... tak tohle.. Zas vím, že teď si rozumím zas s jinýma lidma, pro mě lepšíma lidma. Taky proč se obklopovat lidma co si s nima nerozumíme? Ale je to smutný... Ani nevíte jak. A přitom byly chvíle kdy jsme za sebe mohly domyslet větu... Všechno je pomíjivé....
A já teď jsem v dalším okýnku komiksu a přemýšlím: Co tím ztratím a co tím získám?
Jsme u toho. Ne neumím jsem psát normální deník jako třeba: Co se dělo dneska ve škole. Co mi kdo řekl. Že jsme měli požární zkoušku a tím pádem o tři hodiny míň. Na jakej jsem se dneska dívala film. Jak probíhalo doučování z ruštiny. Co jsem dneska odmítla. Ble,ble,ble... Ikdyž bych to i dokázala napsat zajímavě, i tak všední věci. Vždycky se to zvrhne v nepochopitelnou úvahu. Jo je to pak zajímavější. Aspoň tedy doufám.
A co jsem tedy chtěla zdělit. Že se mi stalo něco fakt,fakt divnýho co mě změnilo a vám by se to zdálo hrozný, ale mě to v podstatě vůbec nevadí. Tak to sem otevřeně psát nebudu. Lítost nemusim. Jo řekla bych vám že jsem divná a zvrácená asi, jenže všimla jsem si že divnost a zvrácenost je v téhle době docela v módě. A já nikdy nechtěla být jako ostatní. Sakra, jaký je to paradox.
(Aneta Jodarová)
k tý fotce, ne opravdu nejsem žádná emo, gothička... Hřbitovy vůbec nijak nevzrušujou,ikdyž k tomu klidu kolem mám takový zvláštní vztah, ale čeho je moc toho příliš. Líbí se mi tady spíš ta kompozice a celkově ten dojem. Je kamarádky a ta mi už povolila zveřejňovat její fotky a stejně jsem se tak trochu na tom focení podílela. Takže tak.

Prostě fotky...

20. října 2011 v 17:59 | Bezejmené Esko
První fotky který jsem na svým Hyper-turbo-extra-mega-ultra-super foťáku vyfotila... tak to berte s rezervou.

Můj kulturní úpadek a životní funkce jedině na baterky Duracell..

6. října 2011 v 23:27 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Teď jsem se projevila jako hudební,kulturní a metalový barbar když jsem si na písničku od Tarji pustila What The Hell od Avril Lagine. Ale copak jsem někdy chtěla být ta správná metalistka? Už blbnu :D
Ale barbar jsem, představte si že už jsem skoro měsíc nepřečetla pořádnou knížku. Ach jo nevěděla jsem že se mi to někdy může stát. Byla jsem schopná za týden přečíst tak tři. Nechápu to... Vždycky to v půlce vzdám, protože to má moc okoukanej děj a pak nemám čas a sílu se k tomu vracet. Nechcete mi něco doporučit něco co by mě fakt bavilo? No jasný všichni tak vědí co mě baví číst, když to nevim ani já...
Víte co bych chtěla? Aby mi nějaká normální nálada vydržela víc než dva dny. Abych nebyla ani přehnaně happy ani neměla chuť skočit pod vlak. Abych se chovala jako normální člověk, abych se s kýmkoliv mohla bavit kdykoliv a nedostávala ty záchvaty stydlivosti a ztráty zábran... Chtěla bych neopakovat slovo abych na začátku každý věty, ikdyž to byl záměr. Jsou dvě možnosti: buď je to puberta a nebo jsem psychicky labilní. Občas mám pocit že do blázince zavřeli toho nepravého.
Nevim fakt nevim jestli opravdu od života chci jenom ty úletové "vztahy" a "lásky" jako doposud a nebo si to jenom namlouvám aby mi to bylo líto. Opravdu bych asi potřebovala nějakého psychiatra aby mi moje psychické pochody vysvětlil. Vždycky jsem ho chtěla. Asi jsem přečetla moc zpopularizujících to knížek. Úplně jsem zapomněla jak moc je vlastně nesnášim. Nevadí...
Jak tak sedim v tý škole a otupeně koukám z okna a kreslim si něco do sešitu a po sedmi hodinách téhle činnosti mám v hlavě úplně vygumováno (nemělo by to být spíš naopak?), tak si řikám že si pro sebe musim hlavně vybrat zaměstnání co mě nebude takle otupovat a bude mě aspoň na deset procent bavit. Ale tak už to tak z velkým pesimismem vidim, jak tohle předsevzetí vlastně dodržim. Že by vůbec...? Já nevim, jako předpokládejme že to vydržim do toho čtvrťáku a že absolvuju maturitní večírek (ikdyž ten jde absolvovat ikdyž to neuděláš :D), tak bych ráda zkusila tu žurnalistiku. Ale já to vidim moc realisticky, chce to dělat každá a já si nedělám iluze že na to mám něj. talent mezi tolika lidmi... A ambice? Já vlastně vůbec nevim co bych měla dělat abych ambice měla. A psychologie, sociologie... to bych musela mít hlavu na bichlování a byla bych tam kde jsem byla. Proč mě nemůže bavit třeba matika? Fakt, potkala jsem pár úchylů co je to fakt bavilo. No naše mozky se asi moc kámošit nebudou.Předpokládejme že nějaký mám. ;)
A máte rádi morbidní humor: Jde starší paní parkem a v tom spatří maminku, jak drží malého chlapečka za nohy a mlátí s ním o strom. Přiskočí k ní a povídá: "Ženská, co to tu děláte? Vždyť tomu fakanovi spadne čepička!"
"Starejte se o sebe, paní, nespadne, má ji přibitou!"
Tak je docela extrémní.
Měla jsem chuť to tu rozvíjet dál, ale nechám to na jindy. Nejradši bych asi ani nešla spát, abych mi tahle nálada vydržela. Podle mě se ráno probudim s nějakou tou skákací. Tak mi držte palce ať neskončim pod metrem, ve vlastním zájmu pak by vám dlouho nejezdilo metro... To bylo taky dost morbidní. Nechápu co mě na tom baví, vůbec morbidní nejsem. Skutečnost že poslouchám Avril Lagine to dost potvrzuje... Sakra jsem toho psaní už chtěla dávno nechat. Tak tedy dobrou :)


"Holky kde jste byly,když jsem byl mladej a měl jsem peníze"

4. října 2011 v 18:41 | Bezejmené Esko |  anoing music in my head
Ani nevim zda tenhleten článek dopíšu, už jsem jich tolik napsala a nedopsala.... Nevim vážně nevim proč vlastně poslední dobou nemůžu nic napsat. Ne že by se nic nedělo,ale ty zážitky se nějak nemůžou dostat do zajímavé stylistické formy. Takže je to úplně na nic.
Škola je poslední dobou fakt šílenost. Přestávky trávim tim že shánim holku co mi má prodat učebnici, už asi přes tři dny. Nejenom že mi to prodá třikrát dráž než je normální a ještě k tomu nemůže aspoň jednu přestávku být ve třídě. Strašně moc tomu věřim, že jí zítra najdu a konečně mi jí dá. Až poslední dobou mi dochází kolika věcí jsem si na základce nevážila. Zdarma učebnice?? Co bych za to dala. Stejně jako za miliony dalších věcí... Snad jenom ty lidi tam bych s chutí vyměnila.
Zvláštní kolikrát už se mi stalo že jsem z nervozity řekla krom jiných žvástů i něco co bylo celkem pohotově vtipný. Asi mám talent,aspoň na něco. Ha zase si nevěřim. V spoustě věcí mě omezuje pořád si věřit. Smutný.
Třeba dneska na těláku kdy jsem řekla osudovou větu:"Tak to už je snad známá věc že jsem na to úplně blbá." Docela by mě zajímalo jak dlouho mi ještě státní normy nakazujou trpět o přehazce a jiných míč. hrách. Ale rozhodně už mě nedonutěj mě se kvůli tomu deptat. :) Stejnak to nakonec byl docela dobrej tělák. Každej se bavil s každym a všichni kašlali na ty debilní skupinky do kterých se řadí normálně. Kéž by to tak bylo na vždycky.
A pak mimochodem, máme novýho spolužáka. Strašně divnej týpek. Nejenom vzhledem (180cmetrovej kluk s afrem co se oblíká jenom do šedý), ale hlavně svojí chytrostí a způsobem vyjadřování vysokoškolskýho profesora co učí řečnictví. Nejznámnější hlášky: "Pocházím z gymnázia nedalekého" "Tak to se nepokouším odhadovat" atd. :D Než jsem ho poznala nechápala jsem význam vyvrhel.
Ach jo tak sedmnáctiny se blíží,co už je co říct když už jsou za čtyři dny. Ty jo! Vždyť já si ještě ani pořádně nezvykla že UŽ mi je šestnáct. Vim že jsem to sem psala snad stokrát, snad v každym článku... Asi nechápete jak mě tohle může štvát. Normální lidi se těšej a já nebudu nikdy normální. Ne netěšim se na to až budu dělat zkoušky na řidičák, až si budu moct psát sama omluvenky, až mi nikdo neřekne si ještě moc malá, až po mě nikdo nebude chtít občanku... A nejmíň se těšim na tu zodpovědnost. Netěšim se až si budu muset říct, fajn musíš se o sebe postarat a nikdo už na mě nebude brát ohledy. No dobrý, myslim že jsme vám to moc nepřiblížila. :D Nevadí.
Pak jak vy reagujete na oplzlý dvojsmyslný narážky a podobně? Ještě jsem se to pořád nenaučila, to je v mým věku taky na pováženou. Chtěla bych být ta holka co jí někdo řekne že má hezkej zadek a ona mu dá pěstí, ale asi vždycky budu spíš ta co si tim bude zvedat sebevědomí. Jak smutný...
Taky máte ten pocit že jste si v minulosti mysleli že se to VÁM nemůže nikdy stát a je to tady? Já poslední dobou neustále. Všechno se to většinou týká mé drahé sestřičky. Nikdy nás nepřestane překvapovat... To je její role. Stejně nikdy bych netušila že její příšerně nezodpovědný názory a sebestředný žvásty mi budou někdy chybět. Ale je to tak... Jo zní to trochu nejasně. Napsala bych víc,ale asi to neni moc vhodný. No dobře, asi budu končit. Jak říkám nic moc...
Mějte se :))