Něco depresivního... ale nemůžu si pomoct.

12. září 2011 v 21:26 | Bezejmené Esko |  povídky
Něco jako povídka.


Na všeho počátku byla hloupost a naivita. Všude byla tma a jenom ta hloupost a naivita zářily do té obrovské beznaděje. Obrovský to paradox. Uběhlo všude všudy dvěstě miliard let a to co na začátku bylo jenom slabé světlo z toho se zrodilo, světe div se lidské stvoření. A jaké pohlaví že v našem světě značí hloupost a naivita?? Samozdřejmě bylo to děvče. Malé hloupé zakřiknuté děvčátko které se do normálního života a světa absolutně nehodilo. Ale kdosi, nikdy se nejspíš nedozvíme kdo asi nějaký sadistický barbar jí řekl: "Žij!" A to byla krutost. Šílená krutost.
A holčička se probudila. A už tehdy brečela. Všechny ty barvy a tvary... všechno bylo tak výrazné a názorné až jí z toho bolela hlava. Chtěla být pořád to malé děvčátko, ale věděla že je každou minutou starší a starší a brzo v ní něco umře. Jenom nevěděla že to bude tak brzy. Děvčátko bylo moc hloupé, moc hodné a moc sebelítostivé a mělo ještě jednu vlastnost kvůli které si do ní lidí promítli všechno zlo světa. Byla ošklivá.
Na začátku brečela. Slzy kapaly, kapka po kapce. Tisíce kapek. Milióny kapek. Miliardy kapek nevinného utrpení. A pak.. pak se stalo něco hrozně zvláštního. Nebrečela. Ne že by pochopila že je to k ničemu. Ne,ne, na to nebyla stavěná. Došly jí slzy. A pak skutečně, něco v ní umřelo. Už to nebylo to samé stvoření.
Došla k závěru že bude lepší se držet stranou... od lidí,od světa. Nikdy od nich nezažila nic dobrýho. Toulala se životem jako samotářka. Absolutní samotářka. Uběhlo dlouhých a ani nezáleží na tom kolik let co s nikým nepromluvila.
A pak jednou uslyšela hlas. Byl to hlas poznání. Byl to svůdný a laskavý hlas. "Hej děvče jsi nešťastná?!" Neblázním už, opravdu na mě někdo mluví, opravdu si mě někdo všimnul, nevěřila. "Pomůžu ti! Něco ti ukážu., řekl. Byl to starý žebrák a aby se uživil často podváděl lidi a žebral od nich peníze. Nepřínášel nic dobrýho.Ale ona nebyla ten typ lidí co by tohle poznal. Někdo na ní mluvil a chtěl jí pomoct. "Ano", řekla nesmělým a chraptivým hlasem značící dlouhou abscenci řeči. "Ano, chci!" A ten stařec se jenom zasmál. A pak jí zavedl do malé zapadlé uličky a potom ještě do užší a zapadlejší uličky až vešli do poslední a ta byla slepá. A ona pořád belhala za ním, dva metry za ním jak měla při své asociálnosti ve zvyku. Najednou byly obrysy jasnější a tak spatřila na konci uličky dveře. "Běž blíž", řekl muž. A ona šla. Už byly tak blízko že se jich mohla dokonce i dotknout. Fascinovaly ji. Příšerně ráda by věděla co je za nimi. Možná,možná to i věděla... A byl tu zápas. Najednou tu byly jenom dvě věci ona a ty dvěře. Má je otevřít nebo ne? A pokud to ještě nevíte to stvoření co bylo kdysi holčičkou bylo velmi bojácné. Bálo se... Ikdyž vědělo že horší než tenhle svět už to být nemůže.
A pak se pořádně rozhlédla a stařec už tu nebyl. Vylekala se a utekla z toho podivného místa. Ale stále, stále si pamatovala cestu. A pak... záhada jak se to vlastně stalo, bála se číndál míň. Věděla že jsou tady i ty dveře. Každý den se na ně chodila dívat a vždycky když zažila v životě něco zlého myslela na ty dveře a na to že do nich vstoupí. Samozdřejmě že to neudělala. Ale bylo to jen kvůli strachu? Ve svém nitru začala cítit naprosto nepoznanou věc, smysl. Sice smysl že možná jednou otevře ty dveře, ale přece smysl. Až jednou sundala i svojí dlouhou tmavou kápi a koukla se sobě do tváře. Zjistila že není ani tak ošklivá. A stále chodila ke svým dveřím každý den. Bylo to zvláštní, ale ona žila. Poslechla ten hlas a dokázala to. Ale jedné věci se přece jenom bála,že jednou až přijde ke svým dveřím už tam nebudou. Že nebude žádný únikový východ. Byl to poněkud klaustrofobický pocit. A vždycky s úlevou zjistila že tam jsou. Ačkoliv už mohla mluvit, nikdy, nikdy o dveřích nikomu neřekla. A pak jednou,když pochopila že je ten správný čas, do nich vstoupila. A byla konečně opravdu šťastná. A nakonec tu nebylo nic než jenom temnota a naplnění.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Izobwel Walldoy Izobwel Walldoy | Web | 12. září 2011 v 22:29 | Reagovat

Krásná povídka :)

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 12. září 2011 v 22:43 | Reagovat

[1]: díky,měla jsem jí v hlavě už dlouho :-)

3 substitute substitute | Web | 17. září 2011 v 17:45 | Reagovat

To je.. dost dobrý.
Nemůžu ti nic vytknout. Snad jen trochu víc popsat pocity a prožitky té holky které zažívala během přemýšlení nad 'dveřmi', bylo by to víc "husinunahánějící".
Jinak se ti povedlo vystihnout onu depresivitu téměř dokonale :D
On toho žebráka bylo hezké, že jí pomohl, i když sem čekala, že ju nějak osere.. byl tam takový tmavý bod, který se nakonec vyjasnil.
Pěkné. Moc! =)

4 Laithé Laithé | Web | 17. září 2011 v 20:37 | Reagovat

Chm.. teď si připadám jako amatér. :D Moc se mi to líbí! :)

5 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 17. září 2011 v 21:13 | Reagovat

[3]: nj,je to celkem stručné po některých stránkách a jsem ráda že se ti to líbí :-)

[4]: v tvým případě tomu nevěřim :-D

6 Laithé Laithé | Web | 18. září 2011 v 11:34 | Reagovat

To ani nemusíš, věřím tomu za nás obě. ^^ Ale dohnalas mě k tomu, abych vymyslela něco, o čem bych mohla psát.. :)

7 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 18. září 2011 v 12:23 | Reagovat

[6]: tak to jsem ráda :)

8 * b a r l l o w * b a r l l o w | Web | 25. listopadu 2011 v 19:07 | Reagovat

Páni,
wow,

*hledá vhodná slova*

nemám co dodat ani co vytknout,
snad jen,
že smekám!

9 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 26. listopadu 2011 v 12:13 | Reagovat

[8]: oh díky!
celkem špatné je že už asi nikdy nic tak výstižně-stručného nenapíšu,ale stejně jsem tak ráda že se mi to povedlo a že to i někoho zaujalo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama