Rozpolcení

28. února 2016 v 16:13 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Článek bez hlavy a paty. Anebo střípky z mého "deníku". Samozřejmě je to egoistická a negativistická hudba, ale o tom už moje deníky vždycky byly.
 

Poznatky

24. ledna 2016 v 18:16 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head

Tenhle poznatek už je starý jako Metuzalém a na tomto blogu už vás ho asi unavuje ho pořád dokola číst, ale přesto... Lidi si často honí ega nad jinými lidmi, zejména nad tím, že mají jiné zájmy a že jsou dřívěji narození. Honí se ega, že se narodili v devadesátkách a že zažili onu generaci bez sociálních sítí. Říká to každej, je to jak masová hysterie. Pane bože! Ten věčně se opakující cyklus, že staří nadávají na mladé, který už popsal snad i Shakespeare. To tu bylo i za lovců mamutů, ale co mi vadí jsou ty blbosti čím to obhajují. Jo no, všichni chodili ven, hrát si na písek, na prolézačky, hrát vybiku (mimochodem nejhorší hra vůbec, to radši GTA. Všechny počítačové hry světa jsou méně brutální než vybíjená.) Ne nikdo nekoukal furt do mobilů, nikdo neseděl doma u počítačů, nikdo nekomunikoval přes internet. Jsem raně devadesátové dítě a od začátku svého existování v kolektivu svých vrstevníků, 90% dětí nečetlo a hrálo počítačové hry (živě si pamatuju jak se na tím naše učitelka ve třetí třídě rozčilovala), nebo sedělo u televizí a koukalo na různé podvratné seriály a filmy, chlubilo se novým play stationem nebo jinou věcí co tehdy frčela, už v první třídě někteří hodně rozmazlení jedinci se ve škole chlubilo s novým mobilem s krásnou módní vysílačkou a ve třetí třídě už ho měli skoro všichni. Mimochodem nedavno jsem se dívala na staré fotky ze Skauta, kam jsem chodila a viděla jsem tam geniální fotku, 5 dětí na sedačce ve vlaku a každé drží v ruce svého mobilního mazlíčka, pro tuhle dobu už naprosto trapné věci, ale my jsme se tím zabavili hodiny. Na mé poměry se skoro nic nezměnilo, sociální sítě se postupně budovaly taky, akorát jiné než ksichtkniha. Jediné co se změnilo je úroveň techniky a grafiky a jiných věcí. Jo chodili jsme ven, jako chodí děti ven teď (vážně lidi to vy nechodíte ven, když nevidíte ty uřvané spratky venku) a vnímám pozitivně ty spousty zážitků, protože já vlastně nikdy ani nebyla ten počítačový typ, co sedí u her. To spíš poté co mě sežrala introverze a pubertální samota jsem byla ten co hltá knihy a denní světlo mu moc neříká. A generace předtím měla zas jiné věci, kvůli kterým byla doma a nezapojovala se do kolektivu, nebo se jimi bavila v mhd. Všichni jsou furt stejný, ať si budeme hrát s klacky a kameny nebo s iPhony.

Mám úchylky na všechny trapně infantilní věci. Když jsem byla malá, tak jsem paradoxně vůbec nebyla infantilní a dětinská. Neměla jsem ráda pohádky (samozřejmě, že nějaké ano, ale myslím, že jsem se docela dost brzy emancipovala od těch nejvíc trapně dětinských), neměla jsem extra moc plyšáků a ani nějaký přehnaný vztah k zvířatům. Jak odbila dvacítka asi si to snažím nějak vynahradit, koukám na animované filmy, kupuju různé oblečení s roztomilými obrázky a můj vztah k zvířatům je asi takový, že další level už je zoofilie a co je nejhorší kupuju si všelijaké blbosti, které cílí asi na podobně nevyspělé jedince jako já. Jako jsou omalovánky a všechny ty destrukční deníky. Další úchylka,která s tím souvisí je papírnictví. Většina dospělých jedinců vůbec nechápe co mě může na papírnictví fascinovat. V dětství jsem byla děsný lajdák, neořezané tužky rozsypané v tašce, sešity s oslími rohy, polité učebnice, děsivé písmo... Teď se vyžívám v psaní do vlastnoručně vyzdobených sešitech, všechno si zapisuju do diáře, všechno mám založené v nějakých deskách, na všechno mám lepítka a tak dále. Nejhorší ze všeho je, že se u nás otevřel nový obchod, Tiger, který dokonale skloubil obě mé závislosti.

Něco jako předsevzetí

8. ledna 2016 v 11:24 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
  • Přečtu aspoň 40 knížek. Minule jich bylo 30 a to jsem četla dost málo, tak jich zkusím tolik, abych na sebe nebyla moc tvrdá.
  • Napíšu na blog aspoň 40 článků. Tento rok jich bylo 24, ale to jsem to dost flákala a začínala jsem od dubna.
  • Dokončím své antistresové omalovánky a minimálně jedny načnu. Teoreticky bych za sebou mohla mít tak troje omalovánky.
  • Každých 14 dní se kouknu aspoň na jeden film. Počítá se i televize, ale neprojde mi vždy. To znamená minimálně 26 filmů, které mě nějakým způsobem obohatí. Je to docela málo na to, že knih chci přečíst 40, ale já vždy byla spíš knižní typ.
  • Každý měsíc objevím minimálně jednu zajímavou kapelu.
  • Aspoň jednou týdně cvičit a pokud to bude možné tak i 3x týdně.
  • Ochutnat konečně ramen.
  • Naučit se aspoň 5 nových jídel, které budu moct pravidelně vařit.
  • Koupit si konečně nějaké šaty bez výstřihu.
  • Našetřit aspoň na jednu věc, kterou potřebuju.
  • Jít na aspoň 8 brigád.
  • Zkusit namalovat aspoň 2 obrazy/obrázky/čmáranice.
Nic dalšího mě nenapadá. Škola nemá cenu řešit, nebudu se stresovat, že mám víc trojek v indexu, když účelem přece není mít co nejlepší známky, ale co nejvíc si odnést a přežít. Mezilidské vztahy taky ne, přece neovlivním, koho budu potkávat a jak se ke mně budou chovat. Tim míň hádky a jiné selhání.

Tyhle předsevzetí splnit mohu a nemusím. Je to spíš výpis mých přání a přirozené touhy překonat rok předchozí.
 


Prokrastinace

31. prosince 2015 v 11:37 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Mám rozpracovaný extrémně dlouhý článek o tom jak trávím Vánoční prázdniny, ale nechce se mi ho zveřejňovat. Za prvé, jsem líná ho dopsat a za druhé jsem paranoidní a neurotická otrava a myslím si, že by ten článek mohl někdo najít a následně se v něm poznat. Za to se vám moc omlouvám. Tenhle a ten předcházející měsíc si píšu tak nějak do šuplíku, nebo spíš do editoru blog.cz. Dnes je den, kdy všichni zveřejňují ty rekapitulující a hodnotící články, kde píšou, co jakej měsíc dělali a co se jim v životě zajímavého přihodilo. Já sem hodím aspoň seznam knížek, co jsem za tento rok přečetla. Bylo toho sice málo, ale každá z nich mi něco dala. A taky ne každou knihu jsem si poznamenala.

between

18. prosince 2015 v 13:42 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Jinak ty rozdělené věty nejsou básně, jasné?

Myš ve Francii

15. listopadu 2015 v 15:44 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Varování! Je to sobecké prohlášení. Nepřeji nikomu nic špatného, ani nestojím o konflikty.

independent

3. listopadu 2015 v 17:30 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Už zase se rozpadám. Fyzicky. Psychicky zatím ne. Rostou mi zuby moudrosti, nejspíš úplně jinak než by měly správně zuby růst. Je vidět že jsou moje. A asi je nečeká moc šťastný osud.

Every day

18. října 2015 v 21:55 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Když ono z toho týdne má smysl jenom neděle a pondělí. Já mám narozdíl od ostatních pondělí ráda. Nechápu ty trika s nápisy I hate mondays. Jo jsou neoriginální. A neztotožňuju se s nimi. Mně se pondělí celkem líbí. Všechno teprv začíná, mám dostatečnou zásobu spánku (z víkendu a ve škole začínáme v půl desáté) a ještě na mně neleží žádný tlak a žádná tíha povinností. To středa je horší. Středa je nejhorší. Zrušila bych středy. Jakmile se týden posune přes druhou polovinu, už máme naději, už máme cíl, že bude líp. Středa je blivajz.



Co mně na mně nejvíc mrzí

7. října 2015 v 18:31 | Bezejmenné Esko |  anoing music in my head
Ignorujte prosím gramatické chyby a hovorové výrazy typu: jak mi zobák narostl.
Že si neumím vybrat.

Nikdy v životě jsem si neuměla vybrat. Nic. V obchodě a tak. Kdybych vám měla něco o sobě říct, tak rozhodně nejsem rozhodná. Ani trochu. Rozmýšlím se dlouho a pak si stejně vyberu ukvapeně. Ukvapená rozhodnutí občas dopadají i dobře, ale to je sázka do loterie. Ale to mě asi ani tolik nesere...

Štve mě, že jsem si nikdy nemohla vybrat to jaká budu. Co do vzhledu to do povahy. Jsem bipolární osobnost. Nemám tu poruchu, ale u každé mé vlastnosti najdete jednu úplně opačnou ze spektra. Je to tak. A třeba se vám to nezdá. Asi se to dost komplikuje tím, že jsem introvert. Chtě nechtě mám dvě tváře a aniž bych si to vybrala, žiji dva životy. O tom druhém nikomu neříkám, dřív jsem zase řikala moc. Bohužel umím jak první tak druhý. I můj blog je spíš ten první život, i když se v něm snažím co nejvíc vykřičet co mě na mém prvním životě štve. Nejhorší je, že neumím nebýt rozpolcená, že potřebuju něco co budu tajit, nejlépe sama před sebou. I když bych tajila jen svůj sexuální život pořád je to moje stránka, kterou zná jen jeden člověk (tedy aktuálně). A je to ještě horší, na každou problematiku mám dva názory, nebo i víc... nemůžu se rozhodnout pro který jsem víc. A to i v nejniternějších otázkách. Takže jsem ve velké životní pasti: Předstírám že mi to vyhovuje, nebo mi to opravdu vyhovuje?

Štve mě, že jsem si nikdy nemohla najít nějaký styl (image). Obdivuju lidi co mají nějaký krásný vypracovaný styl. Teď nemyslím styl podle poslední módy, na to vám stačí jen slušný balík peněz, ale prostě být divný a nestydět se za to a zároveň když to člověku sluší. Znám pár slečen, co takhle vypadají a odlišují se tak už skoro od základní školy, ale já to nikdy nedokázala. Prostě mi to neslušelo a ráda jsem se schovávala v uniformním, minimalistickém stylu. Jako jednobarevné tričko a nějaké kalhoty, kraťasy, sukně a mikina nebo svetr. Líbí se mi do jisté míry extravagance, ale vím, že jí nejsem schopná. Prostě jdete po obchodě a najdete věc přesně k sobě, i když víte že by se vám libila víc jiná, ovšem na někom úplně jiném. To asi ani není o sebevědomí, nebo nevím.

Nikdy jsem neměla cíle. Opravdu ne. Nejsem ani trochu cílevědomá. Nepamatuju si ani na jeden cíl, co bych si předsevzala a potom splnila. Možná tak krátkodobé, jednodenní motivace, jinak ne. Nic nedělám s nějakým cílem. Věcí dosahuji náhodou. Nejde o to, že bych je nedokázala splnit, nebo neuměla plnit. Prostě si je nedávám. Je to svoboda a zároveň se musíte smířit s tím, že jste navždy něco jako looser.

Že mám ráda vakuum ve svém životě.

Že se neumím fotit a vypadám prý líp ve skutečnosti.

Že mě každý štve. Že nemám ráda osobnost většiny lidí a i popkulturních postav. Nemám ráda, když lidi nedodržují svoje zásady, když se mění a vyvíjejí v něco co už absolutně není podobné mým kamarádům, když jsou arogantní a myslí si něco víc, když lžou a nejvíc sami sobě, když nemaj základní mravní hodnoty. Jsem tedy i otravná sama sobě. Ale myslím si, že jsem asi ten nejmravnější člověk jakého znám, možná je se mnou i něco špatně. Já měla fakt ráda jednoho důležitého člověka a poslední dobou se vyvíjí v něco jiného díky čemuž si o sobě myslí, že je něco víc a ještě k tomu podvádí svého partnera a ještě k tomu s takovým člověkem, který v mým mravnostním žebříčku je asi na posledních příčkách. Dost ran pro konzervativního moralistu jako já. Jsou věci kvůli kterým nemůžu vážit ani vlastní rodiny. A to mě na mě štve nejvíc, že lidi posuzuji jako člověk zamrzlý v osmnáctém století.


Ženy

8. září 2015 v 21:41 | Bezejmenné Esko |  Veškeré smysluplno
Jestli něco sedí na výrok: Život není fér, je to právě ženská krása. To co ženy dostanou do vínku. Když budeme spravedliví,tak to co všichni dostaneme do vínku není úplně fér. Ale ženská krása obzvlášť. Ano existuje různý vkus a různé názory ale taky určitý archetyp ideální ženy. Možná je jedno jak vypadáte. Možná... Ale není fér, že nemůžete vypadat tak jako druhá, když druhá to má tak jednoduché. Zatímco vy se dřete s make upem druhé stačí ráno jeden krém, zatímco vy si hodinu žehlíte vlasy,jiné stačí si je ráno trochu učesat, zatímco vy si scháníte džíny rok,jiné sednou v každém obchodě, zatíco vy si kupujete podprsenky za 3 litry,jiná sežene za dvě stovky. Něco nesouvisí s krásou, jsou to prostě takové malé nespravedlnosti. Kudrnaté vlasy jsou pracnější na úpravu než rovné a některé typy postavy nejdou tak snadno obléknout. Někdo má zase akné, ekzém nebo vyrážku a pak se třeba bez make-upu opravdu nehne. Vůbec už tu nebudu psát o tom, že někdo ve čtyřiceti vypadá stále na dvacet. A pak se někdo diví, že ženské jsou potvory a neustále pomlouvají. Co mají dělat? Nedostaly naděleno od přírody a co jim pak zbyde než pomluvy a ostrý jazyk? Někdy je neférovost toho nahoře tak do očí bijící, že je to vážně k vzteku. Například jsem si všimla, že neplodné potencionální matky pláčou doma a vedle toho po světě běhá spousty těhotných feťaček a bezdovkyň a zkuste si jednou nevzít ochranu, když se vám děťátko zrovna vůbec nebude hodit a uvidíte. Nebo si vemte třeba přirozený šarm a lákadlo na chlapy, kolikrát ty holky nejsou ani hezké. Nemá tu ani cenu popisovat jak je to nefér, určitě si tam najdete to svoje.

Závidím mužům ve spoustě věcech. V tolika, že to možná hraničí s transexualitou. (Ha,ha... to zase ne) Bohužel nemám tak ostré lokty a tak je možná lepší, že jsem žena. Možná chlapi řeší taky své nespravedlnosti. Které končí u velikosti přirození. Což je absurdní. Chlapovi k atraktivitě stačí peníze a charisma. S obojím jde něco dělat. A když se chce hodně líbit, stačí makat v posilovně. Tak závidím těm co si k vysněnému tělu mohou pomoct sami.

Ne, že by se o to ženy nepokoušely. Posilovna není špatná, sama cvičím, když si mě někdo veme do parády. Jen se mi fitness ideál nelíbí a řadě lidí taky ne. Já vím, teď je taková móda, každá chce mít pánsko-dámskou postavu. Asi se jim líbí, to že můžou dát na prdel těm šťastným, co byly geneticky obdarovány. Ale móda jednou přejde. Nemyslím teď normální zhubnutí, zformulování postavy, někoho kdo sportuje... Myslím ty holky co stojí na pódiu, mají na sobě podpatky, plavky, nazlacenou kůži a zatínají svaly jako cvičené opice s nadějí, že vyhrají. Ten lehčí stupeň dámské kulturistiky vypadá docela přitažlivě (i když si nemůžete nevšimnout, že pravá prsa jsou tam fakt v menšině) a ten nejvyšší je jenom pro silné žaludky. Nevím, nelíbí se mi silikony přilepené na svalech. Šla bych se bít za feministky jak je tohle nefér. Chlap s posilováním získá na mužnosti, holka ženskost ztrácí. Jsou fajn svalnaté nohy, nebo menší buchtičky na břiše, závidím všem co to mají, ale nemůžete si nevšimnout, že ženský půvab jde do hajzlu.

Jak popsat ženskost? Typická ženskost je prostě tuk. Je to tak, aspoň dle mého skromného názoru. Ženská nemá být špek, ale měkká a hebká na dotek. Tuk na správných místech. Neříkám, že každému se musí ženskost líbit, ale určitě je to pro naše pohlaví přirozenější než svaly. Neříkejte, že se mýlím. V mládí pevná, ve stáří stále rozteklejší. Hubený pas, úzká šíje, větší oči, hustší vlasy, plnější rty, menší nohy a postava, úzké ramena, široká pánev, delší řasy, méně ochlupení, drobné štíhlé ruce... Život není fér a spoustu těch věcí holky nemaj a kdejaký malý chlapeček má. Viz. malí chlapečci s super krásnýma řasama. Ach jo!

Jak popsat ideální ženskost? Řekla bych že 90-60-90 a roztomilý obličej. 90-60-90 asi nebude mít zas tolik tuku, ale má ho dobře rozložený. Neříkám, že 100-70-100 nemůže vypadat stejně dobře. Nebo 85-55-85 pro lehce podvyživejnější slečny. Je to prostě poměr, dejme tomu ten nejestetičtější. Cokoliv se tomu blíží, vypadá dobře a cokoliv z něj hodně vybočuje tak se hnusí. A roztomilý obličej jako bonus. S roztomilostí nejdál dojdeš.

Mně se nejvíc líbila ženská ze čtyřicátých let. Ten ideál krásy i móda. Sleduju několik seriálů na motivy té doby a je to prostě fotogenické a sexy. Myslím, že ta móda sedla úplně každé. I když by mě popravdě nebavilo se každý den procházet v podpatcích. Marylin je taky fajn.

Jak říkám, něco nezměníte. Já jsem se svým vzhledem nějak tak smířená. Je mi jedno. Vím, že je na tom někdo stokrát líp, ale co s tím jako? Nebudu nějaké slečně kvůli tomu vrážet klacky pod nohy. Jsou daleko důležitější věci. Se svým tělem jsem dobojovala a uzavřely jsme příměří. Přála bych to každému. Neznamená to ale, že nevidím ten špek na břiše a že už s ním nebudu nikdy nic dělat a nebo že nebudu nadávat na kruhy pod očima. Fakt je to jedno. Každá nejsme krásná, ale já už jsem si prošla takovou cestou, že to pro mě není absolutně důležité. Máte bradavici na ksichtě, nadváhu, nebo předkus? Ok a co dál? Vlastně to už ani nevnímám. Proč bych měla? Nevšimla bych si, kdyby se kamarádce smáli kvůli vzhledu, nežeru už někomu z ruky jenom, že je krásný. Určitě vám nikdy neřeknu: fuj ten je hnusný, proč s ním chodíš? Některé páry jsou fakt nevyrovnané, ale to je jen zdání, můj osobní pohled. Nejdůležitější pohled je těch dvou. Dobře, nebudu se tu už chválit. Jsem prostě super a nepovrchní. A někdy kecám, ale v zásadě je to pravda.

Takle tolerantní jsem kolikrát jenom já. Mně se na tohle téma líbila kniha od M. Viewegha Vybíjená. Viewegh není zrovna nový Shakespeare, spousta lidí mu nadává, to si uvědomuji. Ale téma ošklivost uměl docela dost dobře zpracovat. Je to naprosto přesné. V každém z nás jsou podle mě dvě já: Hujerová i Eva. Aspoň já jsem se našla v obou.

Kam dál